Každé dílo tvoří několik vrstev sdělení. Každé město tvoří několik čtvrtí. Megapole pak i několik měst. Některé odkrývají archeologové v hlubinných nánosech historie, jiné sociologové, další pak fotografové, tvůrci reklamy či třeba jen vnímavý pozorovatel -- turista. Turista turistický nepozná nic, i když tam byl. Starobylé město Dillí se geograficky i historicky sestává za několika samostatných měst -- dle tradice tvoří Dillí také sedm měst, ve skutečnosti je jich však mnohem více. Kolik je společenských vrstev v Indii? Centrem je Nové Dillí s bulváry a koloniálními budovami, které se zde postavili Britové, když se v roce 1911 stalo Dillí hlavním městem britské Indie. Staré Dillí naopak vybudoval v 17. století jako své sídelní město Akbarův vnuk Šáhdžahán... Město indických obchodníků je jiné, než město Evropanů. Město řemeslníků na předměstí kypí úplně jiným životem, než město umělců či zbohatlíků...

Bájných "Sedm měst Ciboly" vedlo španělského conquistadora Francisca Vasquese de Coronada roku 1540 k loupeživým a dobyvatelským výpravám za zlatem do Arizony - a k likvidaci puebel Hopiů...

Stejně tak i každý film či kniha má několik sdělení, čitelných jen tomu, kdo zná jazyk toho sdělení - význam slov, obrazů či jejich kombinace. Podstatný je i znalostní, historický či kulturní kontext. Bez vstupního kódu není možno dešifrovat, "co tím chtěl básník říci".

Sedm měst newportských je příběh do městečka Newportu přistěhovavšího se floutka s klasickým vzděláním, který tím, že nezná místní kulturní kontexty, komunikuje s různými společenstvími a stává se sám jejich součástí. Pro čtenáře pak provádí antropologický výzkum - sledujeme jeho archeologickou expedici. Odkrývá lidské povahy i jejich osudy, proniká do jejich vztahů.

Kniha Sedm měst newportských jako svérázná literární učebnice antropologie mého mládí mne napadla při čtení recenze Emmy Čulíkové, pojednávající o českém filmu Sluneční stát. Kdo nezná Čechy, nemůže rozumět "smějícím se bestiím". Kdo nezná Ostravu, nemůže porozumět Ostravákovi - to je jeden extrém, který jsem zaregistroval v řadě jiných recenzí na tento film. Jelikož se v nich jednotlivá přirovnání a odkazy opakovaly, může jít o vzácné spiknuti Ostravaku ostravskich, nebo o předem režírované promo producenta filmu. Budiž. Proč ne... Webová stránka Ostravak bloguje, psaná také příliš profesionálně na amatéra by mohla být dokladem vzniku ostravského fenoménu v české literatuře a filmu, kdyby... Snad velmi rychlé knižní vydání tohoto literárního a jazykového online "fenoménu" pod názvem Denik Ostravaka za přísného utajení autora blogu vypovídá o marketingové hře profesionála spíše, než o svébytném, bezručovském literárním objevu.

Stejně jako filmová adaptace porevolučního budování kapitalismu prostřednictvím adorace svérázné regionální identity tam, kde "hornik už neni to, co dřiv" a kde z vysokých pecí chtějí udělat národní technickou památku. Jen když někdo dá tu miliardu, která je na hutnický skanzen potřeba. Taky chuj vyjebany muže byt len Pražak... V každém případě si ale myslím, že Emma Čulíková může sice rozumět českému jazyku, stěží ale pochopí specificky český (čti ostravský) kulturní kód současné generace nezaměstnaných. Nepije s nimi stejné pivo ve stejných hospodách. Ztěží porozumí narážkám, jež mohou rozesmát Ostraváka v pražském kině, které ale mohou bít nesrozumitelné a nepochopitelné pro Pražáka tamtéž, jak se přiznal recenzent pro server Techno.cz.

Čulíkové recenze v Britských listech mne ale, jako typicky mužského šovinistu vyprovokovala k jednomu - půjdu se hned zítra na film, který je pro mladou Skotku s českými kořeny jen film o mužích jako takových a o jejich pocitu méněcennosti, který z nich vyzařuje, podívat. Třebas se nechám inspirovat jedním z těch sedmi měst ostravských, kam se britská archeoložka nikdy neprokope, i kdyby sebevíce chtěla...

Muži se přece nikdy nevzdávají svých ideálů. "Čemu sy ty hňupe něšel robiť na šachtu tajak ja, šak inteligentu je na světě až až!"