Irsko-skotské křesťanství bylo vlastně náboženstvím pokřtěných druidů, kteří přijali za svůj jazyk latinu, které prostí věřící nerozuměli (namísto liturgického jazyka keltského nábožensví, který také ovládali pouze druidové a prostým Keltům byl nesrozumitelný). Teologické debaty se odehrávaly výlučně za zdmi klášterů a věřícím byly kázány pouze jednoduché základní pravdy víry a morální ponaučení.

Naproti tomu v byzantském křesťanství, ze kterého Konstantin s Metodějem vzešli, byl kladen důraz na hluboké náboženské vzdělání širokých vrstev obyvatelstva. Teologické problémy byly běžně probírány na tržištích. To ovšem na druhou stranu vedlo k tomu, že teologické spory velmi často přerůstaly ve spory politické (viz zejména spor o uctívání ikon, který byzantskou společnost na dlouhá léta rozdělil na dvě nesmiřitelné strany).

U Jana Husa se pak setkáváme právě s příklonem k tomu, aby reforma církve (o jejíž nutnosti v té době vlastně nikdo nepochyboval, avšak na to, jakým směrem by se měla ubírat, byly diametrálně odlišné názory), nebyla jen záležitostí duchovenstva, ale i širokých vrstev věřících, kterým se ovšem k tomu musí dostat potřebného hlubšího náboženského vzdělání (k tomu viz zejména Husův "Výklad Viery, Desatera a Páteře", sepsaný česky v době, kdy takovéto hlubší teologické výklady byly v západním křesťansví psány výlučně latinsky pro potřebu duchovních).

O tom, zda byl Jan Hus skutečně heretikem, je možno vést složité odborné spory a podle mého nelze na tuto otázku odpovědět jednoznačně. Hus nebyl radikálním donatistou, neboť uznával, že pokud se hříšní duchovní upřímně obrátí a budou činit pokání, budou pak moci své úřady právoplatně vykonávat (Církví odsouzení radikální donatisté hlásali, že veřejný těžký hřích má mít za následek automatickou ztrátu církevního úřadu bez možnosti jeho znovunabytí).

Stejně jako John Wyclif, jehož učení znal a v mnohém z něj vycházel, tak i Hus kritizoval Církev z pozice tzv. ultrarealismu (tedy vlastně z opačné filosofické pozice než později nominalista Luther), ovšem vždy zdůrazňoval, že se ho nedrží tam, kde Wyclif ve svém radikalismu sklouzl k otevřené herezi.

Možná stojí za to připomenout i spíše neblahou Husovu roli při faktické likvidaci Karlovy university (v r. 1410 zvolen jejím rektorem), ke které došlo tím, že kvůli sporům s Husem a jeho nejbližším spolupracovníkem Jeronýmem Pražským (rovněž později v Kostnici upáleným), poslední dva doktoři teologie, kteří zůstali po odchodu cizinců na základě Kutnohorského dekretu, Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče, přijali nabídku polského krále a odešli na nově založenou Jagellonskou universitu do Krakova, když před tím mistrům Janovi a Jeronýmovi odmítli udělit doktoráty teologie, neboť jejich učení označili za nepravověrné.

Ve výše uvedené situaci na pražském arcibiskupském stolci sedící Zbyněk Zajíc, muž pocházející z významného a Lucemburkům vždy věrného rodu pánů z Házmburka, ale bez důkladnějšího teologického vzdělání (dokonce prý i plynulé čtení mu činilo potíže, proto byl přezdíván "Abeceda", čímž se diametrálně odlišoval od svého předchůdce Jana z Jenštejna, který byl považován za jednoho z nejvýznamnějších evropských teologů své doby, avšak vnitropolitickou situaci destabilizovaly jeho vleklé spory s Václavem IV.), který ho do té doby podporoval, vyzval Husa, aby odvolal své heretické učení.

Když mu na to Hus odpověděl, že nemá co odvolávat a za svojí pravdou si stojí, arcibiskup nechal veřejně spálit jeho - a další univerzitní - spisy (na což Husovi žáci šířili říkanku "Zbyněk Zajíc Abeceda spálil knihy a nevěda, co je v nich psáno.") a vznesl nad ním interdikt (zbavení všech úřadů a zákaz jakéhokoli veřejného působení, což Hus odmítl respektovat, pouze odešel z Prahy, když arcibiskup zakázal sloužit v Praze veškeré bohoslužby, bude-li v ní pobývat Hus), který českou společnost rozdělil na Husovy příznivce a odpůrce. Proti tomuto arcibiskupovu rozhodnutí se Hus odvolal do Říma, přestože si uvědomoval, že u Jana XXIII. nemá šanci na pro něho příznivý verdikt.

Hlavním důvodem ortelu Kostnického koncilu nad Husem to, že principiálně odmítal uznat koncil jako absolutní církevní autoritu, za kterou jí vydával Husův žalobce (tehdy nejvýznamnější teolog na Sorbonně) Jean Gerson. Hus proti tomu hlásal názor, že císařem svolané shromáždění hříšných prelátů si rozhodně nemůže osobovat absolutní moc nad vírou věřících.

Gersonův konciliarismus, tedy učení o absolutní nadřazenosti koncilu, byl později odsouzen Tridenským koncilem, který zdůraznil, že koncilní deklarace jsou pro věřící závazné jen tehdy, jsou-li ve shodě s tradiční vírou Církve a potvrzené papežem.

Autor je římský katolík