Při jeho realizaci je víc než úspěšný. Kromě dalších projektů, z nichž jmenuji alespoň kubánskou krizi 1962 a aféru "Irangate" z roku 1987, uvedl NSA v devadesátých letech do života dva spolu související velké mezinárodní badatelské projekty věnované velkým krizovým momentům v sovětském bloku (NDR 1953, Maďarsko 1956, Československo 1968, Polsko 1980/1981) a demokratickým převratům ve východní Evropě na konci osmdesátých let.

Není obvyklé, aby byly prameny pocházející z diplomatické kuchyně publikovány tak záhy, jako je tomu v případě tohoto svazku. Stává se to jen tehdy, když mají vlády samy zájem zveřejnit takové prameny ve formě bílých, žlutých či jinak barevně zvaných knih, nebo jako sborníky publikované ad hoc s aktuálně politickým záměrem. Zásluhu na tom, že se v tomto svazku publikovaný soubor pramenů dostal tak poměrně brzy do rukou nezávislé historiografie, má nevládní americká instituce s názvem, který nezasvěceným nic neříká, dokonce může být matoucí. Jde o Archiv národní bezpečnosti, National Security Archive (NSA), který si dal při svém vzniku jen zdánlivě skromný cíl -- sbírat a publikovat dokumenty zpřístupněné (declassified) na základě zákona o právu na informace (U.S. Freedom of Information Act, FOIA).

Při jeho realizaci je víc než úspěšný. Kromě dalších projektů, z nichž jmenuji alespoň kubánskou krizi 1962 a aféru "Irangate" z roku 1987, uvedl NSA v devadesátých letech do života dva spolu související velké mezinárodní badatelské projekty věnované velkým krizovým momentům v sovětském bloku (NDR 1953, Maďarsko 1956, Československo 1968, Polsko 1980/1981) a demokratickým převratům ve východní Evropě na konci osmdesátých let. Cílem bylo mobilizovat pramennou základnu včetně svědectví současníků a prezentovat výsledky široce založeného výzkumu odborné i širší zainteresované veřejnosti na sérii mezinárodních vědeckých konferencí v letech 1995--1999 a pak v rozsáhlých sbornících dokumentů, které postupně vycházejí. Tři takové konference se konaly v Československu, na dvou z nich měl editor čest se podílet jako jejich partnerský organizátor. První z nich měla za téma mezinárodní důsledky února 1948 v Československu, druhá, v říjnu 1999, měla téma Demokratická revoluce v Československu 1987--1989 -- předpoklady, průběh a bezprostřední výsledky.

Pro konferenci z roku 1989 se Archivu národní bezpečnosti podařilo získat na základě zákona o právu na informace vybraný soubor telegramů odeslaných a přijatých v listopadu a v prosinci 1989 americkým velvyslanectvím v Praze. NSA požádal v roce 1997 ministerstvo zahraničních věcí USA o pražské telegramy označené klíčovými slov PGOV (politická a vládní agenda), PREL (agenda politických vztahů) a PHUM (agenda lidských práv) Z velkého množství telegramů, které byly v průběhu oněch dvou měsíců z Prahy odeslány (celkem jich bylo kolem dvou a půl tisíc), vznikl na základě tohoto požadavku soubor 150 telegramů, z nichž bylo NSA v září 1998 předáno 132 telegramů v rozsahu takřka 700 stran. V řadě označené při zpřístupňování (declassification) E 1 -- E 150 je osmnáct vakantních položek.

Kopie těchto 132 telegramů dal NSA k dispozici Československému dokumentačnímu středisku v Praze (ČSDS), které bylo v letech 1998--1999 jeho partnerem v mezinárodním projektu Glasnost ve východní Evropě a bývalém Sovětském svazu. Z těchto telegramů bylo 28 zařazeno do sborníku dokumentů, který byl ve dvou stech rozmnožených výtiscích určen účastníkům konference. (The Democratic Revolution in Czechoslovakia: Its Preconditions, Course and Immediate Repercussions, 1987--9. Briefing Book for an International Conference: Prague, 14--16 October 1999. A Chronology of Events and A Compendium of Declassified Documents. Edited by Derek Paton and Vilém Prečan. Prague 1999. Dále jen Briefing Book 1999.) Kopie telegramů zůstaly uloženy v archivní dokumentaci Československého dokumentačního střediska. Celý soubor byl tehdy nahrubo přeložen do češtiny jako podkladový studijní materiál. A to bylo vše.

Kromě zmíněného souboru "Czechoslovak Cables" (jsou uloženy v NSA ve sbírce End of the Cold War, Box 3) bylo pro NSA zpřístupněno 12 telegramů ze září a října 1989 týkajících se ve své většině osudu východoněmeckých občanů, kteří se na podzim 1989 uchýlili jako žadatelé o azyl na pražské velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Dva z nich jsou telegramy odeslané z Prahy, třetí je referát velvyslankyně Blackové o jejím rozhovoru s členem vedení KSČ, vedoucím tajemníkem městského výboru KSČ Miroslavem Štěpánem v říjnu 1989. Také kopie těchto telegramů dal tehdy NSA Československému dokumentačnímu středisku k dispozici.

Koncem července 2004 se správní rada nedlouho předtím založené Knihovny Václava Havla rozhodla vydat svazek telegramů Praha-Washington-Praha ze závěrečných měsíců roku 1989 jako svou první publikaci a prezentovat ji při svém vstupu na veřejnost v předvečer 15. výročí demokratického převratu roku 1989. Požádala mě, abych svazek připravil k vydání. Historikovi se tak neočekávaně nabídla skvělá příležitost vydat cenný soubor pramenů, který dosud zůstával stranou pozornosti odborné veřejnosti a neměl šanci být v dohledné době vydán v úplnosti. A co víc, vydat jej dvojjazyčně, v originální anglické verzi a v českém překladu. Byla to ovšem zároveň výzva a nesmírně obtížný úkol: připravit soubor za necelé tři měsíce k vydání tak, aby publikace dostála náročným kritériím odborného vydávání pramenů.

Jednání ve Washingtonu s generálním editorem série diplomatických dokumentů Foreign Relations of the United States (FRUS) v sekci pro veřejné záležitosti ministerstva zahraničních věcí USA přineslo v září 2004 poznatek, že zatím nebyly z tohoto období zpřístupněny žádné jiné dokumenty týkající se Československa v roce 1989 než ty, jejichž zpřístupnění inicioval NSA.

To bylo z jedné strany zklamání, protože editor doufal, že by mohl mít k dispozici vedle dalších telegramů i písemnosti československého referátu a příslušného oddělení či dokonce sekce ministerstva zahraničních věcí USA z té doby. Rutinní zpřístupňování písemností ministerstva zahraničních věcí USA však v současnosti dospělo na začátek éry prezidenta Jimmyho Cartera, tedy do roku 1977, a od roku 1997, kdy byly z podnětu NSA zpřístupněny výše uvedené telegramy, se nic nezměnilo.

Na straně druhé mělo toto omezení svou kladnou stránku -- zvyšovalo naději zvládnout úkol v daném časovém limitu. Tolik k historii vzniku tohoto svazku a k okolnostem zpřístupnění souboru, z něhož tu až na malý zlomek publikujeme vše v úplnosti.

Hodnota telegramů Praha-Washington-Praha jako jedinečného pramene

Soubor telegramů publikovaný v tomto svazku je pramen, který má mnohostrannou výpovědní hodnotu. Sama o sobě je to vzrušující četba, která názorně dokumentuje, jak není v dějinách nic dáno předem. Je to dobrý protilék proti zjednodušenému pohledu na minulost. Při líčení událostí "roku zázraků" se totiž setkáváme s tím -- jako ostatně při vnímání každého velkého převratu --, že ve zpětném pohledu (když už všichni vědí, jak to dopadlo) dnešnímu pozorovateli tehdejší dějinné faktory a souvislosti vytvářejí jakoby kauzální řetěz "zákonitého", logicky zdánlivě jedině možného a údajně všemi vlastně očekávaného a předvídatelného vyústění. Nic není pravdě tak vzdálené jako takový výklad, nic není tak nespravedlivé vůči tehdejším současníkům, vůči jejich tápajícímu a riskantnímu hledání adekvátní reakce na situaci, v okamžicích společenských krizí vždy mimořádně nepřehlednou, plnou nebezpečí a hrozeb.

Tohoto hledání a tápaní nebylo ostatně ušetřeno ani samotné velvyslanectví, když stálo před otázkou, jak vysvětlit, proč se v Československu do 17. listopadu zdánlivě nebo skutečně nic nehýbe. O tom podává dobrý obraz několik depeší z první poloviny listopadu. S trochou ironie lze číst i apel velvyslankyně Blackové, když v depeši ze 7. listopadu (dokument 12) přesvědčovala prvního náměstka ministra zahraničních věcí, jaké škody americké politice vzniknou, bude-li zrušena dohodnutá návštěva Jana Fojtíka ve Spojených státech. O to větší respekt pak vyvolává pronikavý úsudek zrcadlící se v depeši z 18. listopadu, v prvním komentáři nazítří po brutálním napadení studentů na Národní třídě (dokument 32), v němž se zdůrazňuje, že jde o zlomovou událost, která mění celkový pohled na vyhlídky Jakešova režimu. Stejná ostrost úsudku se jeví v pohledu na rychlý vývoj Občanského fóra v předvoj československé pokojné revoluce, anebo v ocenění volby Václava Havla prezidentem jako završení první fáze této revoluce a důležitosti této volby jako symbolu a poselství, že změny jsou nezvratné.

O mnoha událostech, o nichž telegramy referují, zejména pak o některých interních jednáních, má dnes čtenář informace úplnější a přesnější, želbohu jen tehdy, umí-li česky. Jde o dvě dokumentární publikace: První z nich je kniha obsahující přepisy magnetofonových záznamů o jednáních zástupců Občanského fóra s partnery z druhé strany pomyslné barikády -- s předsedou vlády Adamcem, s generálním tajemníkem KSČ Urbánkem a s představiteli armády -- a o prvním kole kulatého stolu "rozhodujících politických sil" 8. prosince 1989. (Vladimír Hanzel, Zrychlený tep dějin. Reálné drama o deseti jednáních, Praha 1991.) Druhá obsahuje kromě dalších dokumentů přepisy magnetofonových záznamů o interních jednáních nejužších grémií Občanského fóra; knihu vydal před šesti lety Jiří Suk (Občanské fórum, listopad -- prosinec 1989, dokumenty Praha 1998). Přesto je při čtení zpráv amerického velvyslanectví zřejmé, kolik tu nalezneme poukazů a upozornění na události a souvislosti, které zatím zůstaly bez povšimnutí, nemluvě o vnitřním vývoji v mocenském centru a v aparátech KSČ. Právě četba amerických telegramů připomíná, že zde je velké bílé místo na mapě dosavadního studia dějin demokratického převratu v Československu.

Velká hodnota i půvab pohledu na československé události, který depeše nabízejí, je i v tom, že jsou tu tehdejší, z řetězu utržené dějiny nahlíženy cizinci, lidmi, kteří sice byli na místě událostí a měli s tímto prostředím tisíceré vazby, ale přece jen jako lidé odjinud měli jiný úhel pohledu, viděli tak mnohé věci pronikavěji, a také je pojmenovávali jinak, než jak je vnímali čeští a slovenští současníci.

Cena tohoto pramene je dále v tom, že nám podává svědectví o všedním dnu zahraniční politiky Spojených států v zemi, jejíž politický režim se úporně vzpíral znamením doby a setrvával, zcela jinak, než tomu bylo v Polsku, Maďarsku a dokonce i v NDR, na pozicích konfrontace s opozicí a vynořující se občanskou společností. Zejména se tu ozřejmuje úloha, jakou hrál v americké zahraniční politice vůči východní Evropě důraz na realizaci helsinských závazků ve věci lidských a občanských práv.

Telegramy umožňují i vhled do kuchyně a každodenní práce velvyslanectví. Je z nich možno vyčíst, jak rozsáhlou informační síť mělo a jak velký byl jeho potenciál při přípravě uceleného a rozsáhlého zpravodajství. Bylo by dobré dovědět se něco více o tom, jak fungovalo sbírání informací, zpracovávání denního tisku, rozhlasových a televizních zpráv, jak depeše vznikaly, kdo je koncipoval a kdo jim dával konečnou podobu. Kdyby tato publikace dala podnět k napsání svědectví tohoto druhu, byl by to dodatečný zisk a obohacení poznatků o sféře, o níž se můžeme jen domýšlet.

Ve zpravodajství jsou ovšem jisté mezery; nejcitelnější je to pro dny mezi 8. a 11. prosincem, kdy chybí podrobnější referáty o vrcholících jednáních, na nichž se dojednávalo složení vlády, kterou pak jmenoval prezident Husák před svým odstoupením. Také Husákův televizní projev na rozloučenou z 9. prosince není komentován ani slovem. Je to těžko vysvětlitelné, je-li k dispozici pouze výběr depeší. Právě v tomto časovém úseku nebyla zpřístupněna jedna depeše z původního souboru E 1 -- E 150, o němž je řeč výše, totiž E 103, která časově následovala po telegramu Prague 08589 ze 7. prosince (dokument 80).

Budiž však řečeno, že tváří tvář souboru telegramů historik není s to zdržet se obdivných slov o obrovské práci, která tu musela být den po dni, přesněji ve dne v noci, vynakládána, aby washingtonské ústředí dostávalo co nejrychleji maximum co nejúplnějších a nejpřesnějších informací potřebných k eventuální reakci na události, a také k artikulování každodenní zahraniční politiky. A to nemáme k dispozici zdaleka všechno, co se z Prahy do Washingtonu referovalo. Historik se může jen domýšlet, co je v dalších depeších, které dosud nebyly zpřístupněny -- mimo jiné snad i informace o rozhovorech s pražskými kolegy amerických diplomatů z francouzského, britského a německého velvyslanectví, o jejich dojmech a poznatcích --, a co všechno bude mít po ruce historik za deset patnáct let, až bude moci číst také záznamy z porad v odděleních washingtonského ministerstva. Možná bude překvapen rozsahem nových poznatků, ale možná taky zklamán, zjistí-li, že událostem v Praze nebyla věnována taková pozornost, jakou by si podle jeho názoru zasloužily či jak by si přál.

Nicméně je ze souboru depeší v tomto svazku implicitně i přímo zjevné, jak se krok za krokem, a jak rychle vzápětí po 10. prosinci, rodily nové československo-americké vztahy na zcela nových základech; i jak se tu zúročovaly vztahy domácího disentu s americkými diplomaty v Praze, počínaje vznikem Charty 77 více než desetiletí před listopadem 1989. A to je další informační rozměr tohoto pramene i jeho nepochybná hodnota.

Ediční metodologie

Nyní k metodě vydání dokumentů v tomto svazku (následující údaje se týkají především originální americké verze telegramů, ale v zásadě platí i pro českou překladovou verzi, o níž bude šíře pojednáno v české verzi úvodu). Obecně budiž řešeno, že se editor snažil maximálně přiblížit praxi, kterou aplikuje diplomatická série Foreign Relations of the United States (FRUS).

(...)

(následují technické údaje o principech editorské práce a interpretace a překladu primárních dokumentů)

Šest týdnů pokojné revoluce v Československu

Editor publikoval v uplynulých několika letech časopisecky i ve sbornících svůj celkový názor na nejdůležitější faktory, které sehrály rozhodující úlohu při úspěšném demokratickém převratu v Československu na sklonku roku 1989. Nyní, když se znovu intenzivně zabýval souborem amerických telegramů a přemýšlel, co nejpodstatnějšího vypovídají, dovoluje si poznamenat, že ho utvrdily v závěrech, k nimž došel před několika lety, když je v komplexu ostatních pramenů četl poprvé.

1. Československá cesta k demokratickému převratu se podstatně odlišovala od způsobu, jakým došlo k dojednané abdikaci komunistické strany na mocenský monopol v sousedním Polsku a Maďarsku, kde pokojný ráz revoluce určila dohoda mezi vedením komunistické strany a opozicí. Pro Československo byla charakteristická neutuchající konfrontace mezi komunistickým establishmentem a ohnisky občanské společnosti, z nichž se postupně vynořovala demokratická opozice. Odmítání nabídek k dialogu a požadavků na demokratizaci systému, setrvání na politice nepřátelství vůči všem, kdo nebyli ochotni podřídit se diktátu komunistické strany, určovaly politiku vedení KSČ i poté, co v Polsku stanul v čele vlády představitel Solidarity a v Maďarsku došlo k dohodě o svobodných volbách a volném utváření politických stran, ba ještě v době po pádu berlínské zdi.

2. Ještě v polovině listopadu 1989 se málokdo v Československu odvážil předvídat, kdy společenský pohyb zasáhne širší vrstvy obyvatelstva tak, aby se v zemi vytvořila obdobná přelomová situace jako v Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice. Daleko více bylo skeptiků -- starších i mladých, v disentu i mimo něj (také na americkém velvyslanectví), kteří měli dojem, že Češi a Slováci se nepohnou nikdy.

3. Teprve deset dnů následujících po 17. listopadu ukázalo, jak velký byl ve společnosti potenciál nespokojenosti a vůle ke změně a že byl dokonce daleko větší, než by si to dovolili odhadovat i největší optimisté. Češi a Slováci nebyli osvobozeni zvenčí, třebaže znovuzískali svobodu za těch nejpříznivějších mezinárodních okolností: zázrak svobody byl dílem sebeosvobození, v jehož procesu rozhodující úlohu sehrály struktury rychle se formující občanské společnosti, programově se orientující na pluralistickou parlamentní demokracii. První rozhodující okolností byly statisíce lidí v ulicích a na náměstích, kteří se otevřeně distancovali od režimu, jenž se neměl v zahraničí o koho opřít a na koho se spolehnout; přelomovou událostí byla vedle demonstrací generální stávka 27. listopadu.

4. Druhou okolností, která rozhodla o úspěchu, byla schopnost spontánně se formujících představitelů veřejnosti -- Občanského fóra a bratislavské Veřejnosti proti násilí -- využít příhodné situace, stát se rozhodující politickou silou v zemi a zabezpečit nezvratnou demokratickou transformaci. Nejpozději do dvou týdnů po svém vzniku se Občanské fórum stalo nejdůležitější politickou silou v zemi. Ve dnech 5. až 7. prosince 1989 překročilo svůj Rubikon, když se rozhodlo výrazně se podílet na moci, vstoupit do jednání o složení federální vlády, prosadit, že vláda pod vedením Mariana Čalfy bude jmenovaná 10. prosince ve složení, jež vycházelo na prvním místě z předběžné dohody OF a VPN, a zasáhnout do jednání o obsazení úřadu prezidenta republiky. Toto rychlé zrání ochoty a vůle Občanského fóra podílet se na moci a z vlády, z parlamentu a z Hradu spolurozhodovat o transformaci systému, ne-li tuto transformaci rozhodujícím způsobem ovlivňovat či řídit, byl pro rychlý průběh demokratického převratu rozhodující a nelze jej ani dost docenit. Vynikne to zejména ve srovnání s vývojem v Německé demokratické republice.

5. Demokratický převrat v Československu byl tak jako všude jinde příběhem se zcela otevřeným koncem a s mnoha riziky. Vládnoucí režim nekapituloval naráz, ani se nevzdával bez zápasu. Po 17. listopadu neměl odvahu použít proti demonstrujícím masám, proti stávkujícím studentům ani proti Občanskému fóru ozbrojené násilí. Dřívější ochranná velmoc, Sovětský svaz, zaujala neutrální postoj a ponechala vývoj vnitřních záležitostí v Československa volné hře domácích sil; navíc dala zřejmě Moskva různými cestami interně najevo, že použití síly v zájmu udržení dosavadních mocenských poměrů nepovažuje za vhodné. V komunistické straně se však v průběhu oněch týdnů zformovala nová vedoucí garnitura, která spoléhala na manévrování a pokoušela se zachránit, co se dalo; ústupky a kompromisy byly úměrné tlaku, jemuž byli vystaveni.

Jakešovo předsednictvo a pozdější další a další vysocí činitelé KSČ byli hozeni přes palubu, aby se z komunistické strany uchovalo co nejvíc. Také Ladislav Adamec, který jako první pochopil, že musí začít jednat s těmi, kteří byli vyhlášeni jako "nepřátelé", ustupoval před požadavky Občanského fóra jen z nezbytí, protože OF mělo za sebou ulice a náměstí. I jeho demise 7. prosince byla manévrem, vypočítaným na několik kroků dopředu. Ani po jmenování vlády národního porozumění se nově zformované vedení KSČ nevzdávalo bez zápasu. Důkazem byl pokus prosadit volbu prezidenta ve všeobecných volbách a tak buď získat prezidentství pro Adamce, nebo alespoň ve volebním boji zpomalit či ohrozit stabilizaci rodících se demokratických poměrů.

6. Telegramy amerického velvyslanectví na několika místech hovoří o pokojné revoluci a takto začíná i závěrečný telegram publikovaného souboru. Editor se tohoto slova neostýchá a soudí, že američtí analytici na Malé Straně v Praze přesně pojmenovali zásadní dějinný přelom a obrat, jehož byli očitými svědky.

Jestliže v revoluci nevidíme primárně prvek násilí jako způsob, jak prosadit systémové změny, ale právě onu základní změnu (transformaci) systému -- v daném případě nahrazení komunistického systému demokracií, jakkoli ještě "postkomunistickou", pak je pojem "revoluce" zcela na místě. Jde ovšem o nový typ či model revoluce, což se ti, kdo byli účastníky a současníky této revoluce, i odborníci, hledající pro tuto změnu systému nejadekvátnější pojmenování, pokoušejí naznačit vhodnými adjektivy či etiketami: odtud "refoluce" (Timothy Garton Ash), revoluce "sametová", "něžná" či "pokojná": její metodou nebylo násilí, ale pokojné demonstrace se zvoněním klíči, vyjednávání (za ideální cestu byl považován polský "kulatý stůl"); byla svým způsobem restaurativní, protože jejím programem nebyla ani "nová společnost", ani "nový člověk", nýbrž jakoby návrat k tomu, co tu už jednou -- před komunismem -- bylo.

Demokratická revoluce, jak o ní editor nejednou psal, se odlišovala od dřívějších, v nejednom ohledu obdobných historických procesů tím, že probíhala v čase definitivní krize komunismu, postupujícího úpadku a prohlubující se agonie jak komunistického systému, tak jeho ideologie, jinými slovy za "totální krize všech struktur systému" (Bronisław Geremek). Společenské, politické a morální klima ve střední Evropě druhé poloviny osmdesátých let bylo určováno elementární touhou po svobodě jako základní podmínce lidské existence. Šlo také o cosi tak nepostižitelného a přece tak významného, jako je lidská důstojnost, jak to lidé tehdy cítili, i když to většina již zapomněla.