Zbylé dva místopředsedy -- Fratiška Tomana a Karla Klimšu nikdo nezná. Posledně jmenovaného si možná pár bystrých jedinců dokáže vybavit -- byl jediným představitelem rodné strany, který nebyl v době vládní krize na dovolené.

Po avizované místopředsedkyni pro média (ano, ženě, protože po dochodu Zuzky Rujbrové v předsednictvu ženského rozumu není) není vidu ni slechu. Možná naštěstí. Na tento post si totiž dělala naděje předsedkyně pražské organizace a obdivovatelka Josifa Visarionoviče, Marta Semelová. Touha po ženě (tedy v předsednictvu...) byla v KSČM dokonce tak obrovská, že by byli soudruzi ochotni novou členku orgánu "mimořádně dovolit" na zasedání ÚV. Semelová si ale značně ublížila ještě větší radikalizací svých konzervativních postojů, je-li to v jejím případě ještě vůbec možné. Dlouho ještě bude znít přítomným v uších její Internacionála, jíž doprovázela do vězení Karla Hoffmanna, stejně jako její slzavé výlevy oddané dcery idejí předchozího režimu - ještě před vraty věznice. Dlouho bude znít v uších její nadšení pro Klementa Gottwalda.

Neokonzervativní skupina získala na sjezdu cenné body -- příprava personálního složení delegátů ze všech regionů trvala skoro tři čtvrti roku. Výsledek hlasování i diskuze nenechal nikoho na pochybách, že modernizace strany ustoupila sebeuspokojení z vzrůstajících preferencí. Nastoupili jsme správný kurs, pochvalovali si strýcové, hasiči, myslivci a rybáři z dědin a městeček. Pokusy o radikální přiblížení evropské levici flagrantně neuspěly. Hovořili o budoucnosti jazykem budoucnosti, zatímco všichni ostatní mluvili o minulosti jazykem minulosti.

Nikdo, kvůli komu by se Grebeníček musel chvět o svůj post, dnes neexistuje, i když kuloáry tiše probíhá jméno šéfa klubu KSČM v Parlamentu Pavla Kováčika. Ten se k možným ambicím diplomaticky nevyjadřuje. Je před volbami a pokus o střet s předsedou by ho mohl stát třebas i místo na kandidátce. A tak je vlastně všechno v pořádku. Brambory jsou v řádku.

Grebeníček je si v tuto chvíli tak jist svým postem, že si může dovolit vyhrožovat svým věrným rezignací, jak se to ostatně stalo nedávno v souvislosti s dílkem, nazvaným "Metody a formy stranické práce", které mu ústřední výbor neschválil, toliko vzal na vědomí, čímž jej ranil v místě nejcitlivějším. Výhrůžku Grebeníček ovšem nesplnil -- v předsednickém křesle se sedí dobře a co kdyby to někdo vzal vážně, žeee...

Sám traktát, nazvaný vnitrostranicky atraktivně "Východiska a náměty ke stylu, metodám, formám a řízení stranické práce vycházející ze současného a budoucího vývoje členské základny strany" je přesnou sondou do způsobu myšlení současných rudých ještěrů. Nejen slovníkem, který je tradičně starokomunistický (již sama úvodní věta evokuje zcela neodvolatelně dobu, kdy máma byla soustružnice a táta pracoval ve strojně traktorové stanici) a hemží se dynamickým vývojem ve společnosti a jinými perlami. Spisek existuje ve dvojí verzi. Jedna -- patnáctistránková -- je ona původní verze. Pro prostý lid stranický je však vytvořen devítistránkový výtah, ve kterém jsou některé momenty strategicky vynechány. Například to, že je nutno získávat členy na základě jejich délky členství v KSM, uznat KSM jako zálohu KSČM," což je pokus vytvořit nový komsomol. Svaz komunistické mládeže je totiž tvrdě stalinistický, dokonce si vysloužil přezdívku "Martiny děti" podle své patronky.

Jeho předsedou je zatím Zdeněk Štefek, jehož dny se ale krátí. Štefek sám se pravděpodobně pokusí o vstup do dospělé politiky. Jeho pravděpodobným nástupcem je Milan Krajča, v poslední době zviditelněný svým bojem za bezplatnou pražskou MHD. V kuloárech se ale objevuje i jiné jméno. Kateřina Bayerová. Odkud se vzala, nikdo neví. Snad jen to, že v dobách, kdy se k Rudému domu přitulila, nebyla rozhodně chudá. Ale údajně přišlo levicové prozření a její guru, bývalý předseda KSM a věrný obdivovatel velkého Klementa, jí to patrně vysvětlil. Náhle totiž se pod jménem spolumajitelky firmy na IT poradenství (snad proto usilovala o možnost dělat poslancům zadarmo webové stránky), začaly objevovat většinou na stranách KSM a Mladé levice úvahy s rozličnou angažovanou tématikou. Z temných hlubin neznáma se vynořivší Bayerová totiž náhle rozumí všemu, tažena kýmsi neomylnou cestou vzhůru. Nepochybně si jako podnikatelka politickou kariéru může dovolit.

Leninský spisek o stylu, metodách, formách a řízení stranické práce ovšem pomíjí pluralitu radikální levice, pomíjí i jiné mládežnické struktury tvrdící, že jsou radikální a levicové. Některé nejspíš jsou levicové příliš, jiné málo. Jako Mladá levice.

I když se v dokumentu hlásá jedním dechem, že "strana, její orgány a organizace musí dávat při každé příležitosti najevo, že má zájem o nové členy, především mladé změnit přístup k přijímání nových členů, přejít od obecného konstatování nepříznivého stavu ke konkrétnímu řešení v jednotlivých místech, ve vytypovaných ZO KSČM, místních výborech a střediscích; více využít možnosti přijímat nové členy na úrovni OV KSČM; využívat např. nám příznivého rodinného zázemí a společensko-kulturních akcí, které pořádáme; nabídku členství ve straně našim sympatizantům vhodně zakomponovat do předvolebních shromáždění a mítinků; zaměřit se na zřizování samostatných ZO KSCM z věkově mladších členů strany, získávat jejich další vrstevníky a přátele; výrazněji zaangažovat do celé problematiky místní, městské a střediskové výbory, které budou muset na základě vývoje postupně převzít funkce a úkoly za méně početné ZO; zabývat se otázkou motivace mladých lidí pro vstup do KSČM a přitažlivosti členství s výhledem většího zapojení a uplatnění v politice; využívat možností stáží a studijních pobytů mladých nejen v orgánech KSČM, ale i v zahraničí." Patrně se komunisté hodlají poučit od jehovistů, a na slavnostech Haló novin budou volat "Probuďte se". Zjevně již chybí jen chození po bytech se Strážní věží a zvonění na zvonky bytů. Technoparty určitě delegace poslaneckého klubu KSČM nenavštíví, aby s poslaneckými průkazy v zubech hájila právo mladých na nevázané veselí uprostřed zdupané louky. Možná by se komunističtí zbloudilci divili, jak moc jinak apolitické techno v sobě nese politický náboj antisystémové, antikapitalistické revolty. Bohužel dnes většina mladých apolitických technařů bude nejspíše volit populistickou ODS...

Komunisté se stále se zvyšujícím věkem svých členů musí něco dělat. Rychle. Pokud tedy nechtějí umřít. Sami totiž ve svých materiálech přiznávají tempo, se kterým je drtí "přirozený úbytek", jak šarmantně nazývají úmrtnost svých členů, pohříchu většinou starších více, než je průměrný věk v ČR.

"KSČ měla v roce 1989 v bývalé federaci 1,7 miliónů členů. Po roce 1990 až k roku 1992 odešlo ze strany 650 -- 700 tisíc členů ročně. V roce 1992 měla už tehdy samostatná KSČM ještě 354 549 členů a podstatnější úbytek trval prakticky až do roku 1994. Liberecký sjezd v roce 1995 konstatoval, že KSČM má 154 923 členů. Od IV. sjezdu se zastavil rychlý úbytek a strana ztrácela meziročně v průměru okolo 6% členů. Tento úbytek lze charakterizovat jako přirozený, přičemž poslední statistický údaj k 31.12. 2004 vykazuje, že strana má nyní 94 396 členů. Při pokračujícím 6% úbytku by strana měla k VII. sjezdu 73 700 členů. Dlouhodobé srovnání příjímání nových členů s jejími reálnými úbytky ukazuje, že je dokážeme nahrazovat pouze z 8-10%. Za těchto podmínek, které jsou zcela reálné i po přijetí řady opatření, nelze ani do budoucnosti zastavit přirozený úbytek. Od roku 1990 do roku 1996 bylo přijato 2 106 členů. V létech 1997 -- 2004 to bylo 5 129 členů. Celkem tedy bylo přijato od roku 1990 do současnosti 7 235 členů. Tento trend má nepříznivý dopad do početních stavů v jednotlivých okresních organizacích. Jestliže v roce 1996 byl typický okres mající cca 1 700 členů v roce 2004 jsou typické okresy mající méně než 1 000 členů, přičemž v roce 1996 bylo takových okresů pouze 8, tj. 9,4%. K dnešnímu dni už takových okresů vykazujeme 46, tj. 53% okresních organizací. Z hlediska akceschopnosti strany (vedení volební kampaně, uplatňování a zajišťování politiky strany v obcích) je závažným problémem, který se neustále prohlubuje, klesající podíl aktivních členů do 60 let. V letech 1996 to bylo 54 500 členů, což byla asi třetina tehdejšího počtu, v roce 2004 je to již pouze 26 242 členů což je 27% (ve věku do 60 let -- pozn. aut). Za sledované období se zvýšil i průměrný věk. V roce 1996 -- 62,5 roku, v roce 2004 již 68,5 let. Je ale možné konstatovat, že meziroční nárůst průměrného věku členů je pomalejší. Naopak přibývá okresních organizací, kde je průměrný věk vyšší 70 let. Nyní je to 35 OV KSČM , tj. 40% okresů, přičemž ve straně je nyní 68 154 členů starších 60-ti let, což představuje více jak 72%. V sociálním složení a vzdělání členů strany nedochází od roku 1996 k výraznějším změnám. Vzhledem ke zvyšujícímu se průměrnému věku a meziročnímu úbytku členů dochází přirozeně i k úbytku ZO KSČM a počtu členů v nich. V roce 1996 jich strana měla 5 826, dnešní stav je ale 4 619 ZO KSČM. Za téměř desetileté období ukončilo činnost více jak 1 200 ZO. Jejich úbytkem zcela logicky dochází ke snižování územního pokrytí jednotlivých okresů a tím složitějšímu zabezpečování přípravy komunálních voleb apod. K 1. 1. 2005 má ČR 6 254 obcí, z nichž 5 629 je do 2 000 obyvatel, kde pracuje 2 106 základních organizací KSČM. Ve zbývajících 625 obcích, což jsou zpravidla města, pracuje 2513 základních organizací."

Komunisté proto hodlají založit nový typ členství, jako čestný člen, sympatizant, přispěvatel. Jistě by bylo zajímavé sledovat, jak soudruzi nadšeně budují nové základní organizace z mladých, kteří jsou pro staříky nepřehlední, nesrozumitelní a samotnými staříky nekočírovatelní. Něco takového by se Grebeníčkovi mohlo ošklivě vymknout z ruky, což jistě nedopustí. Z rukou se mu totiž evidentně vymkli tzv. krajští instruktoři, což ale předseda hodlá vyřešit jejich zrušením. To je ostatně další část, která je držitelům "výcucu " utajena. Formulka "Posílení stranické struktury na úrovni KR uvolněným funkcionářem KSČM lze realizovat přechodem instruktorů ÚV pouze do funkcí tajemníků KR a podle krajských podmínek i do funkcí tajemníků Klubů krajských zastupitelů za KSČM tam, kde je to možné", se v devítistránkovém výtahu z elaborátu, určeném pro nižší hierarchii vůbec nevyskytuje. Krajští instruktoři jsou neoblíbenou položkou na seznamu Miroslava Grebeníčka.

Nepatří sice mezi "mladé a neklidné" - nejmladšímu je kolem čtyřicítky, ale na Grebeníčka má většina z nich velmi kritický názor. Přesněji -- devět ze čtrnácti. Z toho tedy nutně vyplývá, že se předsedovi nemohou příliš hodit a z centrálních peněz je platit nehodlá. Je ovšem otázkou, co by pak dělal Karel Klimša, který má ony pohrobky senátora Balína na starosti. Rok před volbami nabírají i komunisté dech a opět nalézají kouzelné slovo"propagace". Výkonný výbor ÚV KSČM má za úkol vytvořit komplexní návrh na vytvoření úseku propagandy a agitace. Na starosti jej mají, kromě předsedy Miroslava Grebeníčka místopředsedové Karel Klimša a František Toman. "Nezbytnou součástí každodenní politické práce strany musí být vypracovaný a hlavně jednotně uplatněný systém agitační a propagandistické činnosti. Stávající systém není koordinován, je rozložen do několika oddělení, nemá specialistu a funguje na základě vzájemného pochopení. Konkrétními projevy tohoto stavu jsou údajně: nedokonalá příprava propagandistických materiálů; zatím nesystémové porovnání programů základních konkurenčních stran; složitá komunikace při sjednocování se na mediálních propagandistických výstupech; nepropracované vztahy na možné mediální partnery; propaganda nemá jednotný obsah a systém, obsahuje prvky živelnosti a názorové nejednotnosti," praví se v materiálu. Zejména živelnost musí "rudé ještěry" iritovat. Proto materiál apeluje, že "s řešením tohoto stavu nelze dál otálet, navrhovaná opatření musí vést především k určení hlavního garanta propagandy a agitace, kterým by vzhledem k provázanosti výstupů mělo být oddělení pro přípravu voleb ÚV KSČM." Samostatný úsek propagandy a agitace ale pravděpodobně obraz strany nevylepší, ani v případě, že na propagandu budou systemizováni 2 pracovníci. Marketing produktu, jehož obsah nepoznal inovaci padesát let, se nezlepší tím, že budeme hovořit o letech prověřené kvalitě... Pravidelné tiskové konference, které komunisté pořádají, také nepomohou, pokud nebudou zajímavá témata i hosté. Pokud příprava nebude obsahovat fakta, ale jen fráze. Pokud monology politiků budou hodinovými přednáškami. Pokud jazyková kultura bude odpovídat kojzarovským sloupkům v Právu v dob, kdy ještě bývalo Rudé.

Je ovšem otázkou, kde hodlají komunisté vzít peníze na zajištění oné propagandy a agitace. Na mediální etablování politické strany s plošnou strukturou a cílovým lektorátem 20 a více procent je zapotřebí čtvrt miliardy korun nejméně. Komunisté nemají peníze na inovaci obsahu i formy deníku Haló noviny, personální i technické posílení rádia, které vybudovali skoro na koleně. Vydávají ale separátní severomoravsky ultrakonzervativní týdeník Naše pravda. Přispívají na další tiskoviny s ještě více nepublikovatelným obsahem. Analýza pouze konstatuje, že je nutno peníze někde vzít. Možná se k tomu budou hodit finanční sankce, vybrané od těch, kteří nejsou hodní a plní úkoly centra laxně... Ostatně právě toto definuje materiál poměrně jasně:

"Ve stávajícím řídícím systému přetrvávají některé nedostatky, které v dalším období nelze pouze pasivně registrovat, ale na druhou stranu je není možné odstranit direktivně bez toho, aby je projednaly a posoudily kolektivní orgány a nedošlo ke shodě nad způsoby jejich řešení. Jde zejména o to, že přetrvává nedůslednost, benevolentní přístup k plnění usnesení a přijatých úkolů, nepracuje se systematicky s informacemi. I přes to, že byly přijaty orgány strany doporučení a závazné materiály vymezující kompetence a odpovědnosti funkcionářů, chybí někdy politická vůle akceptovat řízení v plném rozsahu, včetně uvědomělé kázně, důslednosti a disciplíny. Problémem je rovněž neexistence ekonomických stimulů a sankcí za neplnění úkolů. V některých případech je řízení nahrazováno koordinační činností a dochází v podstatě jen ke slaďování určitých zájmů. Přitom rozhodnutí by mělo vycházet ze seriozního rozboru informací a realistického přístupu při řešení problémů."

Z těchto okolností ovšem zůstane patrně oslyšena touha po získávání nových aktivních funkcionářů jak z řad členů KSČM, tak z řad dřívějších členů, sympatizantů a bezpartijních. Politika se netvoří pokutami a některé hlouposti se prostě realizovat nedají, aniž se dotyčný ve svém okolí zesměšní zcela... Pokud chce KSČM získávat funkcionáře z řad bezpartijních, patrně se opět zapíše do dějin. Odpor k bezpartijním je ve straně natolik velký, že je dokonce ani nehodlají postavit na parlamentní kandidátky, i když to v některých případech mohou být zástupci vnitřně koordinovaných minorit a zájem o vazby na KSČM sami projevili.

Komunisté se nevzdávají, touha po členské základně je taková, že bude organizovat spanilé jízdy do obcí, kde nejsou základní organizace za účelem nalezení kontaktní osoby. Nepohodlní se ovšem mohou zlikvidovat i prostším způsobem - KSČM nehodlá tolerovat souběh více než tří funkcí, což by bylo logické. Nicméně "stejnou pozornost je ovšem třeba věnovat i délce výkonu mandátu -- počtu volebních období u vrcholných stranických funkcí nebo poslaneckého mandátu." Nejdéle sloužícími funkcionáři KSČM jsou předseda Miroslav Grebeníček a místopředseda Václav Exner, který o tom ovšem nerad slyší. Stejně jako někteří jiní zasloužilí a spolehliví soudruzi. Svědčí o tom ostatně i dialog z tiskové konference, která se konala 14. července, s Václavem Exnerem . Točil se kolem zprávy Jitky Götzové, která vyšla týž den v Právu. Pozoruhodnou diskusi rozehrál vždy ideový redaktor tvrdě stalinského plátku Naše pravda.

"Dnes jsem nahlédl do listu Právo (viz Právo 14. 7. 2005: Exner chce častěji měnit funkcionáře KSČM, str. 5 - pozn.), kde jsem se dočetl, že připravujete jakýsi převrat ve straně v podobě změn stanov strany. Co je na tom pravdy?" zeptal se loajálně ideový soudruh.

Václav Exner se nechtěné a snad i nevynežádané nahrávce na smeč bránil tím, že je rád, že takové články vycházejí, protože zvyšují hodnotu jeho samého.

"Ten článek je důkazem vysoké profesionality i zároveň vysoké neprofesionality autorky. Pokud jde o neprofesionalitu -- jde o to, že si neověřila to, co píše. Článek vznikl na základě rozhovoru, který jsme v délce možná necelé 3 minuty vedli na chodbě parlamentu v polovině června na téma styl a metody práce. Došli jsme také k otázce, která je předmětem článku a já jsem v té souvislosti prohlásil, že také o této věci ve straně diskutujeme, že jsme ale po již dlouhých a opakovaných debatách, bohužel, zatím nedošli k žádnému závěru, který by byl předmětem nějakého konkrétního rozhodnutí, ale že pokud jde o mě, takže opakovaně jsem toho názoru, že určitá rotace ve funkcích, omezení oby nebo přijmutí určitých pravidel ne proto, abych člověk musel odejít z politického života, ale pro to, abychom měnili tyto pozice, případně aby politik odešel z politického života, mám k tomu pozitivní vztah. Já to dlouhodobě prosazuji. Ani zmínka, že bych navrhoval cosi ve změně stanov, na to se nepamatuji. V tomto směr jsem žádnou změnu stanov nenavrhl. Ale byla navrhována do diskuse změna stanov, to už před předchozím sjezdem. Tehdy s touto iniciativou přišel dokonce sám předseda ÚV KSČM Miroslav Grebeníček. Také v té diskusi, o které teď mluvíme, o metodách a stylu práce, je jeden odstavec v materiálu posledního zasedání Ústředního výboru KSČM (26. června 2005 v Praze, 6. zasedání ÚV KSČM) -- Návrh východisek a námětů ke stylu a metodám řízení stranické práce vycházející ze současného s budoucího vývoje členské základny strany. Tento materiál byl ÚV KSČM vzat na vědomí", odvětil Exner. V čem je naopak autorka profesionální už místopředseda KSČM neodůvodňoval... Na naléhání samotné Götzové pak Exner přiznal, že sice změnu stanov nenavrhl, ale že řekl, "že by se mu líbila". Pravděpodobně by se tedy měla týkat každého, vyjma něj samotného. Jako obranu proti dlouhému funkcionaření si totiž Exner představuje "rotaci kádrů", kdy bude vyměňovat post za tentýž post, ale s jinou náplní. Ostatně to sám naivně přiznal - právě na oné tiskové konferenci.

"Ano, já a pan předseda Grebeníček jsme služebně nejstarší ve vedení ÚV KSČM. Pokud jde o rotaci, tak jsem na VI. sjezdu řekl, že nebudu už dále vykonávat funkci, kterou jsem vykonával přes 9 let (místopředseda ÚV KSČM pro ekonomiku strany), a že jsem ochoten pracovat ve vedení strany v jiných funkcích, což se stalo, takže ve svém případě jsem k rotaci přistoupil. Já si představuji, že když je rotace, že nemusí člověk odejít z veřejného života. Předseda strany může být nominován na místopředsedu parlamentu nebo předsedu klubu nebo místopředsedu pro řízení strany či do nějakých jiných funkcí, např. do funkce ve Straně evropské levice, kde jsme pozorovatelskou stranou apod. Jinak vynikající věk 62 let je dobrá záležitost, ale jak víte, tak v naší zemi to perspektivně není ani důchodový věk (viz neustále se prodlužující věk na odchod do důchodu - pozn.), chceme to i natáhnout. Já se na věk cítím celkem normálně. Je pravda, že dlouhý výkon funkce učitelky, redaktora novin nebo poslance každého trochu opotřebuje, já také již mám svá klišé, a i k tomu patří můj návrh na to, abychom zarotovali."

Že by zvážil svůj odchod z aktivní politiky, ho ani nenapadlo. Mládí vpřed, staří na svá místa... Dlužno dodat, že rotace funkcí (kádrů -- kádry rěšájut vsjo... - pozn. aut., cit. L. I. Brežněv) v Exnerově případě znamenala, že z místopředsedy pro ekonomiku, do níž byl instalován věrný František Toman, se stal místopředsedou pro zahraniční styky. V "Návrhu východisek a námětů ke stylu a metodám řízení stranické práce" je sice řada zajímavých věcí, včetně přiznání smutné prognózy vývoje v členské základně a oné touhy po mladých, ale jsou poměrně bystře postaveny tak, že posilují konzervativní pozici současného předsedy Grebeníčka, ke kterému se chce Exner připoutat, když se mu nepodaří stát se předsedou.

Zajímavá v Exnerově projevu byla zejména zmínka o Straně evropské levice, k níž má KSČM rozporuplný vztah. To, že KSČM přijela na její ustavující sjezd jako zakládající člen (k čemuž se rozhodla pouhých 14 dní před oním sjezdem), je zásluha Miloslava Ransdorfa. Nakonec ji však vůbec nepomohla založit. Spor totiž vypukl o vyškrtnutí odmítání stalinizmu z preambule, což čeští komunisté nemohli přenést přes srdce. Dávali přednost tomu, hovořit o "nedemokratických praktikách, ke kterým došlo ve jménu komunismu". To, že se KSČM nakonec členkou SEL nestala a zůstala "pozorovatelkou", je zásluha místopředsedy Exnera, Hassana Charfa, vedoucího mezinárodního oddělení, a je ideovým dílem Václava Jumra, výrazně neokonzervativního představitele strany.

Jumr ohnivě prohlašoval, že Stalin osvobodil v roce 1945 český národ a pomohl vypudit Němce, zatímco dnes hrozí českým zemím opět germanizace pomocí sudetoněmeckých sdružení. Navzdory tomu, že Jaromír Kohlíček a Miloslav Ransdorf tento extrémní názor nesdíleli, Jumrovi se podařilo jednání zhatit. Mezi "rudými ještěry" se SEL stala neoblíbenou institucí. Zářným příkladem je rozhovor Hassana Charfa v Haló novinách, který vyšel 19. srpna 2005. Charfo v něm ležérně prohlašuje, že zakládající strany byly malé a bezvýznamné.Jako příklad uvedl východoněmeckou PDS a italskou Rifundazione... PDS ovšem udělala razantní modernizační krok, vstoupila do koalice se sociálně demokratickou levicí Lafontaina a hodlá na německé scéně hrát výraznou parlamentní roli.

SEL by ale českou komunistickou stranu potřeboval. Bez ní totiž nesplňuje podmínku, díky které Evropská unie SEL akceptovala jako evropskou politickou stranu - aby sedm z jejích členů mělo zastoupení na národní úrovni, tedy v parlamentu, případně dle stanovených pravidel v územních zastupitelstvech nebo Evropském parlamentu. Toto kritérium splňují Rifondazione, Synaspismos, Levicová strana - PDS, FKS, Sjednocená levice Španělska a Levý blok Portugalska, tedy jen šest stran. "Tato skutečnost poskytuje KSČM výjimečnou pozici k prosazování jednoty levice celé Evropy na zdravých základech, neboť nás potřebují jako sůl. Takovou šanci je třeba využít a nepromarnit," pravil Hassan Charfo. Nepromarnit neznamená ale využít ve prospěch pozice uvnitř, ale je diplomatickým doublespeakem pro posílení odporu vůči SEL. KSČM se tak pokouší dostat do role Krysaře, který odvede SEL "radikálněji komunistické" strany.

Pokus o založení nové komunistické internacionály byl naprosto jasně vidět na mezinárodní konferenci osmatřiceti komunistických stran, která se konala 23. a 24. dubna v Praze, o které Britské listy detailně informovaly.

Mezinárodní konference komunistických a dělnických stran ANALÝZA FOTOGALERIE

Po jednání pak vznikl dokument, mající rozpracovat závěry z tohoto setkání. Tak zvaná "Skálova iniciativa" byla interní strategickou analýzou a scénářem pro potřebu nejvyššího vedení strany. Je ale ranou všem liberálním členům evropských komunistických stran. Provolání "nové iniciativy" zní naprosto jasně touhou po "starých pořádcích". Josef Skála je přitom zahraničněpolitickým poradcem místopředsedy KSČM Václava Exnera.

"Likvidace socialismu v Evropě vedla ke krizi v mezinárodním komunistickém hnutí, nemající obdoby od jeho vzniku. Integritu a morální kredit KS poškodila nejvíc role, již v ostudném konci "studené války" sehrálo tehdejší vedení KSSS," jsou první věty, východiska "Skálovy" Nové iniciativy. Skála označuje legitimní požadavek SEL na odsouzení stalinismu jako "cenzorské zásahy vedení SEL do revolučních tradic evropské levice", které se podle něj mají "striktně řídit dvojjedinou zásadou: hodnotit dějiny KH v každé zemi je především právem těch, kdo jsou jejich pokračovateli dnes -- účast v dnešním společném úsilí nelze podmiňovat tím, aby kdokoli napřed "přepsal" své vlastní dějiny"...

"Vše to, co nás přimělo zatím upustit od plného členství a po určitou dobu setrvat v pozici pozorovatele, se v praxi vedení SEL naopak dále stupňuje. SEL se od počátku profiluje hlavně kritikou minulosti MKH (mezinárodního komunistického hnutí)," říká se v textu dále.

"Za stranu "evropské levice" se vydává seskupení, sdružující jen nevelkou část sil nalevo od sociální demokracie. Ač se to zčásti různě zastírá, cílem je vyloučit z účasti i KS s členskou bází ve statisících a s několikanásobně větším vlivem oproti subjektu, jehož předák je předsedou SEL. Zároveň se neústupně trvá na možnosti "individuálního členství" osob, s nimiž pojí vedení SEL politické sympatie. Jménem menšiny, aspiruje se na uznání ne-li jediného, pak minimálně zdaleka nejdůležitějšího a nejreprezentativnějšího evropského centra odpůrců kapitalismu. Za "společnou linii evropské levice" se vydávají arbitrární představy, jež generuje i schvaluje v podstatě jen velmi úzký kruh předáků SEL. Ty se těší podpoře nevelké části těch, kdo evropskou levici skutečně tvoří. Pod domněle reprezentativní hlavičkou, snaží se je vedení SEL oktrojovat členským stranám, v nichž to nenachází ani zdaleka jednoznačný ohlas. Má to v nich posílit pozice sympatizantů s kursem SEL a na vedlejší kolej naopak vytlačit síly, jež k němu mají výhrady. Svatozář apoštolů modernity se vedení SEL snaží dodat i mikroskopické menšině svých stoupencům ve stranách, jež si zachovaly komunistickou identitu. Její zastánci si mají připadat jako kůl v plotě. Mají bezdůvodně propadnout komplexu, jakoby jim ujížděl vlak "jediné perspektivní" formy mezinárodní spolupráce.

Prvotním popudem vzniku SEL byl zájem bruselské eurokracie vtisknout všem politickým proudům v EU rámec vertikálních struktur a získat tak jediného negociačního partnera z každého z nich. Ochota přistoupit na tuto hru se stimuluje i finančními příspěvky z fondů EU. Jsou vázány na respektování politických postulátů Unie, z nichž mnohé jsou s marxismem v zásadním rozporu. Průhledný scénář, jak co možná "integrovat" i politicky odstředivé a nonkonformní síly, nachází vstřícnou podporu i ve vedení SEL. To vzbuzuje sílící kritiku v řadě KS s nemalou pozicí a vlivem, jež patří k nosným zahraničním partnerům KSČM. Tyto strany považují SEL za zcela bezperspektivní podnik od samého počátku. Její práce se odmítají účastnit i se statutem pozorovatele. Např. letošní 17. sjezd KS Řecka to v rezoluci o situaci v MKH zdůvodnil mj. tímto hodnocením : "Vznik "Strany evropské levice", za účasti některých komunistických stran, vyjadřuje trend k přizpůsobení se nepříznivému poměru sil. Objektivně, nezávisle na subjektivních pohnutkách a prohlášeních, zakládá fatalistické přijetí hranic buržoazní legitimity. SEL odmítá teorii vědeckého socialismu, komunistické tradice a zkušenosti socialistických revolucí 20. století. Volí nebezpečnou slepou uličku rezignace na komunistickou identitu a začlenění do struktur EU. Tak torpéduje úsilí o koordinaci a rovnoprávnou spolupráci komunistických, dělnických a dalších levicových stran."

Doslovné znění interní analýzy "Nová iniciativa - realizace výsledků mezinárodní konference v Praze 23. - 24. 4. 2005" RTF

Strana evropské levice je u "levější, než levé části" KSČM zjevně v nemilosti.

Poněkud brežněvovský styl celého elaborátu nenechává nikoho na pochybách, kdo je jeho autorem i kdo je jeho objednavatelem. Nenechá nikoho na pochybách, kdo je jeho cílovou skupinou. Návrh postupu k realizaci výsledků mezinárodní konference v Praze je návrhem k rozbití evropské levice. Vyplývá z něj, že jediná marxistická strana je ta "naše", jen nám v tom ti méně ideoví brání. Vůli k zakládání "nové platformy" komunistických stran autor "nezávazně sondoval" s kladným výsledkem u Komunistické strany Řecka, Portugalské komunistické strany, Komunistické strany Ruské federace a řeckého AKEL. Sám "iniciátor iniciativy" ovšem poněkud opomněl fakt, že ÚV KSČM před VI. sjezdem vyjádřilo vůli vstoupit do SEL, kterou účastníci jednání v dalším průběhu zvrátili -- za zády členské základny. Reprezentativní orgány KSČM o této otázce před setkáním v Římě vůbec nejednaly, řadoví členové nebyli podle dostupných informací vůbec informováni a na názor se jich už vůbec nikdo neptal. I "Nová iniciativa" je pouhým výkřikem do tmy jednoho ambiciózního funkcionáře, který chce vytvořit novou internacionálu a s olivovým věncem odejít do rudé Evropy, aby nemusel do důchodu. Koketování se stalinismem v rámci "tvrdého jádra" "nové iniciativy" (Zjuganovovi ruští komunisté) by navíc nutně muselo v rámci parlamentní politiky odradit ty voliče, kteří se pohybují na levici buď mimo strany, nebo oscilují mezi ČSSD a KSČM. Což jsou mimo jiné i právě ti mladí, o které tak stojí Grebeníček. Což jsou všichni, kteří do Evropského parlamentu nevolili komunisty, ale Ransdorfa. Protože je to Ransdorf.

Zdá se tedy, že současný předseda KSČM je ve dvojím ohni, ze kterého se snaží dostat spletitými kličkami, diplomatickými frázemi a v zákulisí špinavou diplomacií. Jeho touha po mladých je logická. Grebeníček není žádný stařík a představa, že mu v dohledné době (do jest zhruba do deseti let) vymře členská základna, se mu asi příliš nezamlouvá. Cesta k mladým vede přes široce pojaté a velkoryse podpořené antirasistické a antifašistické, alterglobalistické a antikapitalistické hnutí s minimem autoritativních prvků a počáteční bouřlivou diskuzí, z čehož má Grebeníček přirozený strach. Mnozí komunisté jsou totiž dnes kapitalisté. Mnozí dokonce manažeři ve službách nadnárodních korporací či cizích obchodních firem. Většina tématům mladé radikální levice nerozumí. Většina nerozumí mladé alternativní kultuře, elektronickým médiím a internetu, moderní a povětšinou undergroundové hudbě. Mnozí nerozumějí ani globálnímu a mnohdy radikálnímu pojetí ekologie. Většině se hnusí punk a máničky. Koketování se Světovým sociálním fórem a rudozeleným programem je iniciativou romanticky idealistických jednotlivců, nikoliv modernizačním kursem strany. Na druhé straně barikády stojí 72% stařičkých "rudých ještěrů", hrozící Leninovými sebranými spisy, časopisem Dialog, holí či zuby v kelímku a po večerech snící o světové revoluci. Těm se už i Grebeníček zdá někdy příliš liberální, příliš oportunistický, příliš "gorbačovský" a za soudruha Stalina by s nadšením položili své stařičké životy. Čest jejich památce, ať spočinou v pokoji. Čas běží.

Štěpán Kotrba: Bertinotti přinutil Grebeníčka smířit se s Ransdorfem ZDE

Irena Ryšánková: Grebeníček: Byl to pokus o omluvu? ZDE