Ale žádné spiknutí by nevyvolalo masové nepokoje vrcholící generální stávkou, kdyby již drtivá většina občanů neměla tohoto tzv. komunismu plné zuby. Provokace, např. ta s mrtvým studentem, může sehrát roli rozbušky jen, když je již připravená výbušnina.

Ihned, jakmile se informace o pražských událostech dostaly do Brna, tj. během pondělí 20. listopadu se na zdejším náměstí Svobody sešla večer demonstrace asi 60 000 lidí -- plné náměstí i přilehlé ulice. V podchodech domů a pasážích jsem viděl nachystané policejní jednotky, v jednu chvíli dokonce přehradily hlavní přístupovou třídu, ale vzápětí se stáhly. Množství lidí a jejich nálada byly takové, že to již nešlo zastavit. Každý pokus o násilný zásah by vyvolal vášnivou odvetu.

Role disidentů byla skutečně podstatně menší, než jak se dnes obecně píše. Sami byli zaskočeni vývojem událostí. Zatímco oni chtěli dialog s mocí, občané chtěli smést komunistický režim, jak přiznává i Jiří Suk ve své knize Labyrintem revoluce. Radikalismus požadavků zdola tlačil události před sebou a Občanské fórum za nimi jen pokulhávalo. Ostatně velice rychle se jeho značka OF četla jinak. Již ne jako občanské fórum, ale jako "očekávám funkci".

Byla tato revoluce lidem ukradena? Nebyla. Jezdil jsem za OF řečnit po brněnském okolí. V době generální stávky jsme cestou na shromáždění míjeli statisícové davy proudící po silnicích, nadšení bylo spontánní a úžasné. Heslo svobodné volby neznělo ještě tak prázdně jako dnes, ale neslo v sobě naději na lepší a důstojnější život. Jenže tam to končilo. Nikdo neměl představu co dál. Mnoho mlhavých, jen abstraktních růžových představ o tom, co přijde po komunismu se nenaplnilo. Proč?

V devadesátých létech zkoumali brněnští sociologové ve dvou velkých průmyslových podnicích zájem dělníků o participaci a podíl na řízení firmy. Neměli zájem, chtěli jen dělat svou práci a o vše ostatní se mělo podle nich postarat vedení firmy. Je jen logické, že se postaralo především o svůj prospěch.

Proto nebyla listopadová revoluce ukradena. Ukrást můžete jen něco, co již někomu patří. Ale moc a miliardové majetky zůstaly ležet na ulici bez majitele. Současné elity v ČR jen sebraly to, co zůstalo pohozeno.

Představy většinou občanů nesahají dodnes dál, než k naději na nějakého spravedlivého krále Ječmínka, který přijede na bílém koni, aby je zachránil a aby jim spravedlivě vládl až do smrti. Do té doby tráví občané svůj čas planým remcáním po hospodách.

Petr Miller se zlobí, že si disidenti uzurpují všechny zásluhy a význam generální stávky je pomíjen.

Ne, nikdo nám nic neukradl. To my sami! My sami jsme se všeho a rychle vzdali. Nadáváme na politiky a zapomněli jsme, že oni si mohou dovolit jen tolik, kolik jim my sami dovolíme. Naše zbabělost a neschopnost umožňuje jejich lumpárny.

Generace, které prožily patnáct a více let za komunismu a dalších 15 v divokém kapitalismu, již nic více nedokáží, nejsou toho schopny. Jsou odsouzeny žít a dožít v této bídě. Změnu přinesou až generace následující. Ledaže by se ti starší přestali litovat, přestali by fňukat, kdo co všechno tady ukradl, pořádně se na sebe naštvali, na svou zbabělost a neschopnost a něco s tím udělali. To je pro ně jediná cesta spásy. Ale osobně se myslím, že toho nejsou schopni.

Přesto přese všechno se v tom listopadu něco podstatného stalo. Přes všechna negativa žijeme v mnohem lepším státě, než jaký zde byl před rokem 1989. Naše sny se uskutečnily jen ve velmi malé míře, ale i ta je významná. Smetli jsme odpornou komunistickou diktaturu. To nám otevřelo cestu dál. Přestaňme naříkat a společně se snažme, aby tento stát, který je naší společnou vizitkou, nám dělal čest. Oproti době před listopadem 1989 nyní již tuto možnost máme.

Pád komunismu byl zánikem zbytků středověku v našem myšlení a stereotypech našeho jednání. V tomto smyslu je také nadějí pro autentickou levici, kterou dosud nemáme, ale která teprve nyní, v těchto podmínkách, může vzniknout. Je nadějí pro levici, která bude skutečně usilovat o sociálně spravedlivou společnost i o naplnění humanitní a demokratické části listopadových ideálů. Pak nám listopad skutečně nebude ukradený a ani oněch dolních deset milionů na něj nebude muset myslet s onou hořkou nostalgií, která je nyní tak rozšířená.