Hrdinou příběhu, který se odehrává v poněkud romantizujících kulisách třicátých letech dvacátého století, tedy za jinak blíže neurčené "první republiky", je ambiciózní lékař dr. Bartoš (Vlastimil Brodský), který objeví schopnost transplantovat lidem úplně jinou tvář. (Některé záběry zejména "prvorepublikánské" nemocniční architektury připomínají vzdáleně Haasovu Bílou nemoc.)

Film ironickým a sebepodvratným způsobem uvažuje nad otázkou, zda se změnou tváře může dojít i k změně psychických charakteristik daného člověka. Svým způsobem je film variací na Bulgakovův klasický Psí román. Je především dobře napsaný (dobře napsaný scénář často chybí současným českým filmům). Vyznačuje se vynikajícími dialogy a skutečně dobrými hereckými výkony. Jaroslav Marvan zde předjímá rolí policejního komisaře seriál Hříšní lidé města pražského (i když režisér Pavel Hobl v úvodu před projekcí přiznal, že z Marvana udělal policajta, protože se chtěl odkázat k jeho předválečným filmům, kde už tehdy Marvan často hrál policisty; viz např. Těžký život dobrodruha).

K hereckému, režijímu i scénáristickému koncertu přispívají valnou měrou i František Filipovský, Marie Vášová a Jiří vala. Je opravdu škoda, že tento pozoruhodný film se zdá být v současnosti víceméně zapomenut: hrála se v současnosti zřejmě jediná přístupná, velmi poškozená (i vystříhaná) kopie, která se v kině nedala ani řádně zaostřit. Bylo to jakoby připomenutím, jak vzdálené může být pro současnost dnes už kulturní a filmové dědictví ze šedesátých let: některé jeho části jsou doslova na hranici úplné nepřístupnosti.

Ztracená tvář je však velmi slušný film, především svou ironickou, groteskní poetikou i důslednou a promyšlenou strukturou. Je také nadčasový a dobře by se uplatnil i v mezinárodním prostředí. Pavel Hobl také svědčil o tom, že Američané posléze natočili tohoto příběhu vlastní verzi: ovšem, bez ironie a bez humoru. Bezpochyby by měla být Ztracená tvář dnes k dispozici na DVD.

Pobavil mě i Hoblův hudební film z roku 1973 30 panen a Pythagoras s Jiřím Menzelem - byla to v oblasti celovečerního filmu Hoblova labutí píseň, protože mu celovečerní tvorba byla pak v normalizaci zakázána - film odmítly úřady jako "protisocialistickou pornografii". Zakázali ho asi právem, protože podprahově tento na první pohled nezávazný film vypovídá a normalizaci sedmdesátých let daleko více, než se tehdejším soudruhům mohlo líbit. Hovořím o filmu 30 panen a Pythagoras s Pavlem Hoblem v rozhovoru, který Britské listy přinesou v úterý 26.7.

Viděl jsem v Uherském Hradišti po letech také znovu film Maca Friče s Voskovcem a Werichem Svět patří nám. Znovu jsem si potvrdil to, co už vím ze zkušenosti s filmy jako Pudr a benzin, že Voskovec a Werich v podstatě neuměli dělat filmy (výjimkou je snad Hej rup!). Na tomto promítání mě však hlavně fascinovalo a pobavilo, jak velký problém měli oba teoretici, Vladimír Just a Pavel Taussig (hlavně Pavel Taussig) s levicově odborářskou orientací tohoto filmu.

Je fakt, že film Svět patří nám se rozpadá do dvou neústrojných částí: na dadaistickou a neformální klauniádu Voskovce a Wericha a la Laurel a Hardy (přítomní britští studenti poznamenali, jak podobné to je) a pak na ideologicky dogmatický, dřevěný, skřípající příběh a la Anna Proletářka. Problémem u tohoto filmu samozřejmě není jeho politické zaměření, ale to, že je to film špatný.Dobrý umělec by dokázal přesvědčivě ztvárnit i ideologii (viz Leni Riefenstahl).

Okruhem jsem se tedy nakonec dopracoval k novému českému filmu, k "eposu" Jiřího Cieslara Krev zmizelého. (ČR 2005, 126 min.) Je to jakýsi pokus o středoevropský western, o Výpravný velkofilm. Traumatické okolnosti druhé světové války a posléze komunistického režimu autorům posloužily, aby se pokusili vytvořit "dramatický", "epický", "mezigenerační" příběh. Bohužel se to nepodařilo a film působí poněkud komicky. Alespoň diváci v sále v hradišťském Klubu kultury při promítání filmu Krev zmizelého opakovaně vybuchovali ve smích. Jsem rád, že je Jiří Cieslar a scénárista Vladimír Koerner pobavili, myslím však, že je muselo mrzet, že jejich "hymnickou baladu" nevzali mnozí zdejší především mladí diváci příliš vážně.

Vadily hlavně asi dřevěné, často poněkud starosvětské dialogy ("To se nedělá!" vykřikne rozhořčeně mladá dívka Dorli, když zjistí, že její řecký přítel jen předstíral, že se utopil v řece. Kino se rozesmálo) i přespříliš šroubovaný příběh.

Své téma autoři nedokázali zvládnout. Vylíčení nacistické éry a odsun židů do koncentračních táborů je ještě zobrazeno jakž takž přesvědčivě - jenže proč to dělat znovu, zrovna nedávno prošel světovými kiny Polanského film The Pianist, který se zdá být zcela definitivnímm daleko silnějším, umělečtějším, fiktivním dílem o krutosti nacistického holocaustu. Polanski prostě umí to, co Ciesler a Koerner neumějí.

Navzdory malebným záběrům, pečlivě natočeným značně profesionální kamerou Jiřího Macháně, se děj filmu propadá do neuvěřitelnosti zejména po pádu nacistického režimu v roce 1945. Jaksi povinně akcentuje ideologicky motivovanou brutalitu českého obyvatelstva vůči Němcům, donuceným k odsunu. Zaslepení ideologičtí "zločinci" však prostě nepůsobí přesvědčivě.

Terčem brutality je zde především hlavní hrdinka, Češka Helga (Vilma Cibulková), která za války prožila milostný románek s pobaltským šlechticem Arnem v nacistické uniformě (také konjunkturální téma? jak romantické!), který se z bezradnosti nad tím, že musí sloužit v německé armádě, vbrzku zastřelí. Helga s pobaltským šlechticem otěhotní a narodí se jí dcera, kterou ovšem zločinní ideologičtí Češi v roce 1945 považují za "bastarda kterého zplodil esesák", a tak se matka i dcera dostávají do nejrůznějších protivenství, jejichž pachatelem je především jeden údajný typický český oportunista, potrestaný nacisty za krádež stříbrný příborů a vystupující pak jako nacistický odbojář (protože byl v koncentráku). Překvapivě! se z něho po komunistickém převratu v únoru 1948, stane pilíř stalinského režimu - policejní velitel.

Téma kolaborace, obracení kabátů, manipulace a morální špíny je jistě veliké, avšak filmoví tvůrci ho v Krvi zmizelého nezvládli. Zejména po roce 1948 se film proměňuje už skoro úplně v grotesku. Diváci se v kině tou dobou už smáli docela často. Důraz přechází z hrdinů, kteří stáli v popředí filmu během druhé světové války, na mladší generaci, asi aby režisér a scénárista vytvořili dojem, že jde o "epos". Film však působí komerčně, nevyváženě a nepřesvědčivě.

Dcera pobaltského šlechtice Arna a české ženy Helgy se svým řeckým kamarádem se v této části příběhu rozhodne uprchnout přes hranice stalinského Československa do Polska, odkud doufají dostat se "na řeckou loď" a do Pobaltí. Tam se chce dívka jaksi blíže neurčeně postarat o své šlechtické dědictví. Je is řeckým chlapcem samozřejmě chycena a výše zmíněný český oportunista, nyní stalinský policejní velitel, vysvětluje matce Helze na policejní stanici (ta, ač nepije, se pod vlivem jeho špatných zpráví chopí jeho lahve vodky), že "překročení hranic je zradou a ta se trestá". Diváci se v tuto chvíli smáli už dost nahlas. Zdálo se mi, že už je toho dost, a tak jsem odešel před koncem.

Téhož večera jsem po letech znovu zhlédl Wajdův film o francouzské revoluci Danton. Filmové dílo Andrzeje Wajdy vyvrcholilo v období Solidarity v první polovině osmdesátých let. Proto se tehdy samozřejmě vůbec nedostalo do Československa a tato kulturní mezera, zdá se mi, nebyla nikdy řádně naplněna. Wajdovy filmy jako Muž z mramoru a Muž ze železa, evropská klasika, sice se jistě někdy od roku 1989 vysílaly v České televizi, jenže - jak zjišťuji od studentů českých univerzit - v současnosti je nikdo nezná. Dívat se v současnosti na film Muž z mramoru je trochu obtížné - film zastaral, působí tak trochu jako dobové, žurnalistické svědectví. Byl jsem zvědav, zda se totéž stalo i Wajdovu filmu Danton, natočeného ve francouzské produkci. Vzpomínám, že tehdy v osmdesátých letech se Wajda vyjádřil, že Francouzi mu dali na film peníze, aby vytvořil oslavu jejich revoluce - film však natočil Východoevropan se zkušeností stalinských monstrprocesů, a tak je Wajdův Danton hrůzným svědectvím o tom, jak revoluční teror požírá vlastní děti. Potvrzuji, že film od osmdesátých let neztratil nic na své síle. Zejména vynikající je výkon Gerarda Depardieua v hlavní roli revolucionáře Dantona, který je za svou svobodomyslnost a kritiku revolučního výboru odsouzen v monstrprocesu a popraven. I tento významný film by měl být v České republice trvale k dispozici na DVD, zejména ve školách. Wajda tím prokázal, že umí vytvořit velké, syntetické dílo o dvacátém století přesně tak, jak to Cieslar a Koerner udělat neumějí.