Právě tam, kde vyrůstá z našeho všedního dne, ale zároveň ho přesahuje (Federico Fellini, Bohumil Hrabal), mi připadá nejzajímavější. Vysvětlovat někomu ryze racionálně, jaký má prospěch z umění, je asi totéž, jako vysvětlovat zamilovanost. Nebo většině žen vysvětlovat smysl fotbalu. Nebo ateistům vysvětlovat víru. Nebo antichartistům vysvětlovat Chartu 77. To jsou věci životní intenzity a životního dosahu a naléhavosti, které se rozumově vysvětlit nedají.

Jiná věc je srozumitelnost umění. Nesrozumitelnost sama o sobě není zárukou dobrého umění. Ale popularita taky ne. Tady nemám vyhraněný názor. Mozart a Chaplin byli srozumitelní a skvělí umělci. Ale odnese si každý posluchač a divák z nich totéž? Nevnímají je někteří právě v té srozumitelnosti a jiní v té uměleckosti? Jiní autoři byli zapomenutí, ale stali se inspirací dalších umělců. A jiní byli zapomenutí a zůstávají zapomenutí -- třeba jen proto, že se nenašel nikdo, kdo by je objevil. A konečně jiní se zdáli být za svého života nesmrtelně slavní a dnes o nich vůbec nevíme.

A konečně společenská podpora umění? Taky nevím. Za časů kanovníka Kosmy ve 12. století bylo v Čechách jenom pár lidí, kteří si mohli dovolit se umění věnovat. Ale i tehdejší společnost je uživila a myslím, že to nebylo na škodu.

Ale kdo má rozhodovat o tom, koho podporovat a koho ne? Úředníci, lid, umělci? To je problém. Mnoho dotací přijde na nepravou adresu. Ale co je to ve srovnání s předvolebními sliby a realitou po volbách? A co je těch pár milionů pro kulturu ve srovnání s miliardami, které se každoročně prošustrují? V každém případě si nemyslím, že dobré umění (jako každá dobrá myšlenka) se automaticky prosadí. To jedno procento na kulturu, které pořád ještě nemáme, není zase tolik...