Dohromady pak tvoří občany, jejichž zástupci jsou v příslušných parlamentech oprávněni takovou úpravu schválit nebo odmítnout a určit její podobu, pokud přijmeme standardní terminologii liberální demokracie. V diskusi o potratech jsou těmito skupinami ženy a muži, v diskusi o odborech zaměstnanci a zaměstnavatelé, v diskusi o otroctví otroci a otrokáři.

Současné demokracie tak, jak se vyvinula v zemích západní Evropy, staví na zásadě rovnosti všech občanů před zákonem. Prakticky k současnému stavu docházelo postupnými evolučními nebo revolučními kroky, kdy byla tato zásada postupně uplatňována na větší skupiny obyvatel a zvětšoval se tak počet občanů. Nezapomínejme, že původně se tyto koncepty týkaly jen onoho osvícenského majetného bílého heterosexuálního muže. Černoši byli v otroctví, ženy nebyli považovány za rovnocenné lidské bytosti a homosexualita existovala jako forma nemoci, v lepším případě.

To je odkaz tradiční společnosti, údajný minulý ideál, k němuž se dnes mnozí tak rádi vztahují. Já osobně na něm nespatřuji nic úctyhodného ani přirozeného. Vzhledem k tomu, že rovní občané jsou nadaní svobodou, mohou sdílet různé koncepce dobrého života, pokud setrvají v mantinelech demokratické společnosti, mají také právo na sebeurčení -- tedy zvolit si, kdo jsem, kam patřím, k jakým kulturním a společenským hodnotám se hlásím. Tolik liberální teorie.

Proti ní, jako by se zdálo stojí faktická skutečnost. Pohlavní identita se zdá nezpochybnitelná. Je, ale opět jen na úrovni holých faktů jako výše uvedené anatomické rozdíly. Zbytek je sociálně determinovaný konstrukt. Dostáváme se tak na tenký led sporů o to, co je ženě, muži, Romovi, homosexuálovi vrozené, jací jsou od přírody. Tato absurdní diskuse oscilující mezi přehlížením veškerých rozdílů a romantickým diferencionismem vypovídá o tom, nakolik je obtížné tyto kategorie klasifikovat a vyvozovat z nich důsledky.

Tak stojí na jedné straně ochrana žen před těžkou prací a na druhé straně jejich právo stát se horníkem. Na této půdě se drží většina stereotypů a předsudků. Domnívám se, že naše svoboda a imperativ rovnosti nás zavazuje k blahosklonné neutralitě v těchto sporech a že celá tato oblast spadá do domény sebeurčení. Je tedy nemožné zakazovat mužům, aby nosili šaty původně určené ženám, ženám, aby nosily kalhoty, ba je dokonce nemístné přikládat jakoukoliv váhu takovým rozdílům. Faktem ovšem je, že tyto stereotypy jsou do velké míry určující pro povahu naší civilizace, která si udržuje tyto tradiční struktury. Chlapečci nosí modrou, holčičky růžovou, muži nepoužívají kosmetiku a ženy špatně řídí auta. (To, že ženy špatně řídí auta, je mužská pověra, rozšířená v České republice -- v Británii, kde se pojišťuje nikoliv automobil, ale řidič, mají ženy tradičně nižší pojistné, protože mají méně dopravních nehod, pozn. red.)

Přechody jsou považovány za nenormální, případně perverzní. A do této skupiny jsou tradičně řazeni lidé s náklonností k témuž pohlaví. A tak směřuje gay od muži k ženě, lesba zase naopak. Gayové jsou zženštilí a lesby mají kníry. To je obecné mínění většiny. Je to stereotyp, který nám pomáhá zobecňovat a vnímat odlišnosti a není možné tvrdit, že je zcela falešný, ačkoliv jsou to pouze zobecnění a nikoliv kauzální souvislosti. Není možné zjistit, co bylo dřív, zda zženštilí homosexuálové nebo taková představa či pokoušet se vymýšlet sociobiologická zdůvodnění, ani to není nijak důležité.

Faktem zůstává, že existují muži, kteří mají rádi muže a že někteří z nich (a ne málo) se nechová podle běžného machistického stereotypu a někteří mají dokonce blíž ke stereotypu ženskému. Co na tom? Z hlediska svého vkusu, mohu dávat přednost jednomu či druhému, ale to je asi vše. Veškeré další otázky jsou nemístné. Pokud se gayové na vlastní gay pride prezentují tak, že vyvolávají dojem své vlastní karikatury, nemusí se nám to líbit, nicméně je to ten obrázek, jež o sobě většinové mínění mezi lidmi hlásícími se k takové identitě chová. Stereotypy jsou nevyhnutelné pro to abychom byli schopni zařadit sami sebe, jsou ale dvojsečnou zbraní, zařazující a vyčleňující zároveň.

Sám fakt odlišné sexuální, chcete-li citové, orientace zakládá mnohem víc, než jen podobné sexuální preference. Vytváří novou kvalitu lidského života, neboť překopává mnoho dosavadních norem identity. Coming out je problém nebytí heterosexuálem, vyčlenění se z této skupiny a požaduje novou identifikaci, nové vzory a nové způsoby chování. Fakt náklonnosti ke stejnému pohlaví již v dětském věku přiznává většina pozdějších gayů a leseb, stejně jako touhy identifikovat se zároveň částečně s druhým pohlavím, zkrátka vše, co by bylo "tradiční" výchovou považováno za podivné a nebezpečné. Dodnes ve školách chlapci hrají fotbal a dívky cvičí aerobik, což je jeden z důkazů reprodukce tradiční diskriminační společnosti založené na dichotomii pohlaví. Je zcela pochopitelné, že ve svém životě budu vyhledávat přítomnost lidí podobně založených jako jsem já, dělají to tak všichni ať mají zájmy jakékoliv. Bez ohledu na to, kde se odlišnost gayů a leseb vzala, ale jestliže je to jejich volba, je třeba ji respektovat. Lesby a gayové tak tvoří specifickou a poměrně početnou menšinu s vlastní specifickou subkulturou a náleží jim rovná práva.

Proč registrované partnerství není jen záležitostí stejnopohlavně orientovaných? Protože se prostřednictvím něj realizuje další fáze boje za rovnost pohlaví. Vrcholem snah všech lidí oddaných této ideji by mělo být zrušení definice manželství jako vztahu muže a ženy a jeho reformulace jako vztahu dvou občanů. Manželství je vztahem rovnosti a to znamená, že oba manželé mají stejná práva, měli by tedy být jako dvě abstraktní bytosti z hlediska rovného práva zcela zaměnitelné a jejich pohlaví by nemělo hrát žádnou roli.

Mělo-li by tomu skutečně být tak, pak je třeba připustit, že takovým zákonem, který roli dvou rovných bytostí předepisuje pouze vybraným dvojicím dochází k zásadní diskriminaci na základě pohlaví. Je to podobné, jako kdyby neromské matky mohly adoptovat pouze neromské děti a naopak, tvoří se tím dvě kategorie občanů s různými právy. Přijetí zvláštní zákonné úpravy pro svazky téhož pohlaví tak neřeší problém jako takový, pouze tuto nerovnoprávnost znovu kodifikuje a poněkud modifikuje -- je tak pouze prvním nezbytným krokem, který má smysl, pokud chceme zachovat principy liberálně demokratického zřízení, realizovat právo na sebeurčení a rovnost před zákonem a zároveň odstranit kulturní a společenskou diskriminaci stejnopohlavně orientovaných.