Je všeobecně známo, že DNA má dvoušroubovicovou strukturu, ale požádáte-li o nakreslení schématu DNA, nastává problém. Nemluvě o vytvoření schématu procesusyntézy bílkoviny na ribosomech apod. Při jisté příležitosti jsem požádal jednu českou studentku, výbornou matematičku, aby nakreslila obrázek logaritmu. Nejprve nad mou otázkou zaváhala, protože jí doposud nikdo takový úkol nezadal. Zeptala se mě na základ a začala kreslit. Nakonec si povzdechla, že kdyby se matematika vyučovala tímto způsobem, daleko více lidí by jí porozumělo a oblíbilo si ji.

Byl by omyl podezírat mě ze snahy udělat z vědce malíře a z malíře vědce, anebo z degradace umění k ilustraci vědy. Není to mou ambicí, i když je mezi spisovateli, a renomovanými, dost vědců. Mou ambicí je to, aby se ve školách kladl větší důraz na rozvoj vizuální paměti, čímž by se posílila zapamatovatelnost a větší operativnost s nabytými vědomostmi. Dále se snažím podpořit holistický a interdisciplinární přístup ve vyučovacím procesu.

Mám tím na mysli učit tak a to, co si student s sebou ponese i rok po zkoušce nebo testu. To, co mu pomůže najít odpověď na praktické problémy, např. proč je pálení žáhy v jícnu, a ne v žaludku nebo v dvanácterníku. Nejsilněji si zapamatujeme to, k čemu se váží silné emoce. Přednes látky jako zajímavého příběhu, navíc doplněného obrázky, vzbudí u posluchače silný emotivní podnět, a tím je obsah lehce zapamatovatelný.

"Bolí mě srdce, když si uvědomím, k čemu jsou většinou ve škole vedeny naše děti. Nikoli k otázkám, k dotazování, ke zvědavosti a zvídavosti, nýbrž k osvojování si předem daných správných odpovědí; nikoli ke spolupráci, k pomalé cestě pod povrch věcí, nýbrž k podávání výkonů na čas; nikoli k základnímu tázání se po smyslu našeho pobytu ve světě, nýbrž k návodu na bezproblémové vegetování v takzvaném praktickém životě," říká herec Jaroslav Dušek.

Škola má naučit věcem porozumět, pochopit princip, dívat se na procesy a děje jako proměnné v čase a v dialektice poznání. Porozumíme-li tajemství struktury hry Macbeth, porozumíme všem divadelním hrám.

Interdisciplinární přístup rozšiřuje vnímání a přesah souvislostí a faktů za rámec daného předmětu a prvoplánové informace. Vezměme si např. slovo kořen. Kromě kořene stromu máme kořen slova, rodinné kořeny, zapustíme kořeny, kulturní kořeny, a mnoho jiných významů tohoto slova. Ptáte-li se, k čemu je to dobré, pak k rozvoji kreativity, k různorodosti a schopnosti vidět věci mimo rámec tradičních schémat.

Namístě je proto otázka, co je kreativita, o níž se tolik mluví. Kreativita je jedním z důležitých předpokladů pro vědeckou a uměleckou činnost. Na počátku stojí vize a abstrakce jako dvojčata; představují schopnost údivu a oduševnění, schopnost dívat se na všechno kolem jako by to bylo poprvé. Jeden z mnoha omylů uměle oddělujících vědu od umění a nesprávně identifikujících specifika vědecké a umělecké tvorby je tvrzení, že kreativita je vlastnost daná pouze výtvarníkům, hudebníkům a jiným umělcům. Není to pravda. Kreativita je jednou z nejžádanějších osobnostních rysů 21. století a je charakteristikou každého tvořivého člověka.

Je to primární tvořivost projevující se ve všem, co děláme. Její podmínkou je: stimulační svoboda (tvůrčí myšlení často obchází rigidní pravidla), funkční svoboda (jiné použití pro známé předměty), ochota riskovat (pocit bezpečí nevede k tvořivosti), preference zmatku (vnášení zmatku do řádu a řádu do zmatku), vytrvalost a odvaha. Jsou v tom zahrnuty takové věci jako myšlení v souvislostech, schopnost celoživotně se učit, neotřelé nápady, kladení netradičních otázek nebo otázek, jež nebyly nikdy položeny. Chcete-li dnes být úspěšný, musíte být člověk poctivý, čestný a hlavně kreativní. To vše lze shrnout do tří kategorií: odbornost, emocionalita a akčnost.

Další strategií rozvoje myšlení, zejména toho kritického, je výběr toho, co čteme. Studentům je předepisována povinná četba, jež dnešní mladou generaci málo oslovuje. V hodinách filozofie se neučí filozofie, ale její dějiny. Přitom existuje mnoho knih, jež dovolují orientovat se v problémech současného světa. Studenti o nich často nevědí, ale vědí o nich učitelé? Proč by se i knihy populárně-vědecké nemohly stát součástí povinné četby, přece poezie existuje i ve vědecké informaci?

Autor je předsedou občanského sdružení Dialog vědy s uměním.