Pane Liehme, vy máte zdravě kritický přístup k České republice, poté, co jste strávil léta v zahraničí. Jaký je váš postoj k české kulturněpolitické situaci nyní?
Před dvěma lety jsem dostal ve Finsku cenu "Kritický Evropan". Takže si nemyslím, že mám specielně kritický postoj jenom k České republice. Myslím si, že holt každý člověk má mít kritický postoj ke všemu, protože svět je o tom. Svět je tak složitý a různorodý, že se nedá svést na jednoho jmenovatele, a proto vyžaduje každý jeho aspekt kritický přístup, aby se vůbec něco stalo.
Vyskytují se námitky "Ale vždyť vy urážíte český národ. Anebo francouzský." Ve Francii by takové reakce nebyly?
Ale ať jdou všichni do háje s takovými řečmi. Znám kritiky, kteří si stěžují, že se uráží francouzský národ, a Paul Johnson píše, že intelektuálové urážejí Británii. To ani vy ani já nebereme vážně.
Ale to není žádná odpověď.
To je tvrzení, které není o mně, ale o těch lidech, kteří tohle říkají.
Tak Česká republika?
Podívejte se, já vám na českou kulturněpolitickou situaci řeknu jednu věc. Umřel Pavel Dostál. Byl to svým způsobem vzácný člověk. Za tu dobu, co dělal ministra kultury, prosil na kolenou vládu a parlament, na kolenou, všemi prostředky, aby dali na českou kulturu nějaké peníze. Ani vláda ani parlament -- parlament ještě míň než vláda -- na to neslyšeli. Jak říkal Špidla, říkal to veřejně, nic nevyzrazuju -- když řeknete v parlamentě slovo "kultura", je to, jako byste řekl "AIDS" anebo "homosexuální sňatky". To je parlament. Takhle to bylo. Zeman dokonce Dostálovi řekl: "Ministra kultury, když budou peníze, může dělat každej vůl, my potřebujeme ministra, který to umí dělat bez peněz." Teď, když Dostál umřel, tak mu dělají pohřeb v Národním divadle a bude ohromná sláva. O čem to bude? O nich. To dělají pro sebe, všichni. Že měli lidi Dostála rádi a vážili si ho za to, že se bez peněz tak rval o to málo, vůbec, co se dalo udělat. Teď si myslí, že odlesk jejich dobré pověsti padne i na ně. Tak to je česká kulturní situace, já o ni víc nemůžu říct.
Ale na to se ozvou kritikové: Pan Liehm je ze starého světa, z doby, kdy za komunismu a možná někdy ve Francii za socialismu se dotovala kultura a to je paternalismus." Je skutečně možné, aby nějaké elity rozhodovaly o tom, o čem mají jít peníze? Vždyť přece v demokracii se prosadí vůle lidu a lidé se chtějí dívat na to a ono a to se zaplatí tržně.
No, na toto téma, pane Čulíku, jsme pro Britské listy už diskutovali nejednou. A už jsem vám nejednou řekl, co si o tom myslím, takže si myslím, že to bude lidi otravovat.
To nevadí. Některé věci se musejí opakovat.
Jsem přesvědčen, že v každé civilizaci, v každém národě existuje dvojí kultura. Kultura takzvaně masová, která si na sebe vydělá, a kultura, které se říká všelijak, "kultivovaná kultura", která si na sebe nevydělá, ale z který ten národ a ta jeho kultura a jeho identita žije staletí. O masové kultuře nebude za dvacet nebo třicet let nikdo vědět. Kultivovaná kultura, když vzniká, má skoro vždycky minimum konzumentů. Božena Němcová, kterou všichni dneska milují, umřela málem hlady, protože ji nikdo nečetl a nikdo o ni nevěděl. Tak můžeme jít od století ke století. Toto dělení na dvě kultury existuje od starého Egypta a kultivovaná kultura je vždycky menšinová. Kdyby jí nebylo, o tom národě a o té kultuře nebude nikdo vědět. Finové jsou chytrý národ a dávají na kulturu obrovské peníze. Když jsem se jich ptal: "Proč to děláte?" odpovídali: "Když to nebudeme dělat, za sto let nebude nikdo vědět, že byli nějací Finové." Bude se vědět, že byla Nokia, ale nebude se vědět, že byla finská.
V Británii sice neexistuje žádná kinematografie, abych to přehnal, ale Britové tvrdí: "Jistě, ve Francii se dotuje výroba filmů, ale kolik s odpuštěním špatných filmů se tam každoročně za ty státní peníze dělá?"
I na tohle téma už jsme spolu diskutovali. Já mám výbornou paměť na tohleto. Podívejte se. Na této filmové škole běží tentokrát irské filmy. Irská kinematografie je fantastická záležitost. Já ty filmy většinou už znám, ale tady chodím věrně na všechno, co jsem ještě neviděl. Irové mají vynikající filmovou kulturu. Jsou to samozřejmě skoro všechno filmy dělané, zase, pro velice málo lidí. Zrovna tak jako dobré anglické filmy. Jsem přesvědčen, že vůbec nejlepší filmy se dneska dělají -- nebo dlouhá léta dělaly -- v Anglii. Friers, Loach, Leigh. To jsou filmy pro málo lidí. Jenže tyto filmy se dají na trh, jsou to filmy anglicky mluvené a anglicky mluví a cítí ve světě miliarda lidí. To znamená, že i když irský nebo anglický film v Irsku nebo v Anglii vydělá málo, ve světě je dostupný miliardě lidí a i když z té miliardy osloví jen jedno nebo dvě procenta, ten film se tím zaplatí. A za padesát let ty dobré anglické či dobré irské filmy budou pořád existovat, zatímco ty filmy, na které přišly nyní davy lidstva, budou dávno zapomenuty.
Jenomže v zemi, jejímž jazykem mluví deset milionů lidí -- ono jím nemluví deset milionů lidí, protože mluví všelijak, a navíc musíme počítat děti a dědečky a babičky, kteří už vůbec nemluví -- tedy v zemi, jejímž jazykem mluví pár milionů lidí, přece nemůže kultura, film, bez veřejné podpory existovat. Samozřejmě, vy máte úplně pravdu, tuto otázku mi kdysi před deseti lety už položil na LFŠ jeden český filmový kritik, jehož nebudu jmenovat. Ten, když jsem mluvil s nadšením o šedesátých letech a systému filmové výroby, řekl mi: "Pane Liehme, vám se stýská po minulosti." A já jsem řekl: "Ano, samozřejmě, velice se mi stýská po minulosti, protože toto byl jediný způsob, jak česká filmová kultura mohla existovat a žít. Podívejte se na to dneska. Dneska se tu sice točí patnáct filmů do roka, nebo kolik. Naštěstí je nikdo ve světě nevidí. Zatímco česká kulturní a filmová pověst žije dodneška z těch šedesátých let. Dodneška."
Mně kdysi řekl Ivan Passer, a on to řekl v Americe, a říkal to vždycky. Řekl. "V šedesátých letech v Československu filmař nemohl být pesimista." Byl to nejlepší způsob, jak se dá udělat filmová kultura. Vtip je v tom, že to samozřejmě nemusí být socialistická filmová kultura, nemusí být státní, ale nemusí se přitom prodat Barrandov Třineckým železárnám, které na nich vydělávají miliardy, nemusí se rozkulačit celý systém dotovaných výrobních skupin. To se všechno může jmenovat jinak. Francouzi dávají na film obrovské peníze. Když je přestanou zítra poskytovat, francouzský film zmizí zítra ze světa. Jenže oni to dávají kvůli průmyslu, kvůli zaměstnanosti. Dobrých francouzských filmů je skutečně málo. Angličani nedávají nic a mají výbornou kinematografii, protože jsou anglosaské, ty filmy -- hrají se i v Americe, i v Indii, i v Čechách, i v Číně. Každý jim rozumí, každý je chce a to stačí na to, aby se uživily.
Vy jste se dotkl toho obrovského rozdílu mezi českou kinematografií v šedesátých letech a dnes. Ale, přece, pane Liehme, nemůžete tvrdit, že ten rozdíl je důsledkem jiných ekonomických poměrů. To, že se v šedesátých letech točily jiné filmy, způsobovalo přece něco úplně jiného?
To si nemyslím. Myslím si, že talenty nezmizely přes noc. Filmové talenty tady stále ještě jsou.
Tuším, že ve své knížce Příběhy Miloše Formana jste Formana citoval: "Nedalo se nic jiného dělat." Lidé, kteří by dneska šli do politiky, do byznysu, jenom mohli být filmovými režiséry. Proto bylo v českém filmu tolik talentů. Ta situace se přece už nebude opakovat.
No, nejen filmovými režiséry, měl na mysli i jiné obory kultury. Kultura a sport byly dvě oblasti, kde člověk mohl na sebe upozornit a prosadit se. Ale já si nemyslím, že tím, že jsme dali Barrandov Třineckým železárnám, a že se řeklo, ať se film uživí, jak umí, dělejme bavičské filmy pro místní obecenstvo, že to je v pořádku, to nám bohatě stačí.
Vždyť to je neférové. Vždyť to nejsou úplně bavičské filmy.
Tak mě uveďte nějaký film.
Nuda v Brně?
Dobře. Ano. Za patnáct let mi řekněte, kolik jich napočítáte. Zatímco v šedesátých letech mělo Československo dvacet filmových režisérů, které znala celá Evropa. Byly to tři generace. Nemyslím si, že se to má opakovat, že to jde stejně. Tam prorazilo na povrch něco, co bylo dlouhá léta umlčeno. Jak jsem kdysi napsal: Tři generace dostaly poprvé za svůj život víceméně možnost dělat, co chtějí. I v nejlepších podmínkách je to vždycky jenom "víceméně". Takže možná, že by jich bylo dvacet. Ale když se rozhlédnu na českou filmovou bilanci posledních patnácti let, odpusťte, tak vy jste řekl Morávek. Na Morávkovi je přitom zajímavé, že je to jeho první film a nikdy film nedělal.
Což by ovšem znamenalo, že dobré filmy dělají lidé, kteří mají talent a inteligenci.
Samozřejmě, že to jde. V tom případě ovšem vznikne jeden Morávek za patnáct let, kdežto když tomu dáte podmínky, ekonomické a jiné, tak jich může vzniknout daleko víc, prosadí se daleko víc lidí a vznikne nějaká filmová kultura. Morávek sám nemůže dát vzniknout české filmové kultuře. On udělal film, který mám rád a za který jsem mu velice vděčný, existuje navíc ještě třeba Alice Nellis, existuje i Saša Gedeon, jenomže třeba Saša Gedeon neudělal za posledních pět let film.
To je ale možná jeho problém, nikoliv problém české filmové kultury.
Já si to nemyslím. Myslím si, že systém, který se může jmenovat jakkoliv, je to v malé, desetimilionové zemi, systém, kde student z FAMU šel rovnou do studia, šel rovnou pracovat, okamžitě dostal možnost dělat svůj první film... neříkám, že všichni udělali dobré filmy, neříkám, že ze všech se stali formani. Ale podívejte se na ně, jednoho za druhým je berte, platí to o spoustě z nich.
Existoval filmový festival v Mannheimu. Byl to festival prvních filmů, filmových debutů. Československá kinematografie tam v šedesátých letech vyhrála šestkrát za sebou. Na konci, my jsme tam jezdili, byli jsme oslavováni a byli jsme rádi a říkali jsme pak už těm lidem: Proboha vás prosím, už to nedělejte. Vždyť vy nechápete, že čeští filmoví debutanti pracují v o tolik lepších podmínkách než američtí filmoví debutanti nebo francouzští nebo němečtí. Vy křivdíte těm ostatním, protože oni nemají zdaleka ty podmínky, které mají ti čeští debutanti. A oni říkali: "Ano, my jim to šíleně závidíme." Čeští filmoví debutanti měli míň svobody než na Západě, o tom to není. Debutanti na Západě měli absolutní svobodu křičet na ulici: "Pan prezident je vůl", ale svobodu natočit první film neměli.
Co je to svoboda tvorby? Svoboda tvorby je, že mám možnost zápasit o svůj projekt, o svůj názor, o svoje dílo s určitou šancí ten zápas vyhrát. A když ho prohraju, tak mít nejen šanci, ale téměř jistotu, že to budu moci udělat ještě jednou a znovu, a budu v tom zápase moci pokračovat. Tato svoboda v Čechách tenkrát byla. Od roku 1959 do roku 1969. To je ta maximální svoboda, která může být. Jestli je ta svoboda omezována ekonomicky nebo politicky, to v tuto chvíli nehraje roli, protože svoboda je vždycky omezována něčím. Absolutní svoboda neexistuje.
Vy se mnou souhlasíte, že film Nuda v Brně je dobrý film. Proč?
Protože má svůj vlastní jazyk, má svou vlastní estetiku, nedělá ze mě vola, za což jsem vždycky vděčný, když jdu do biografu, protože to se dneska už málokdy stává, všude na světě. Je to kultivovaný film...
O čem to je, ten film?
O mně a o vás.
To je pravda. Více, prosím?
Tak taky o vaší dceři.
A co Alice Nellis?
Allis Nellis je fantasticky nadaná, umí výborně myslet, a když udělala ten první film o těch volbách, Ene bene, říkal jsem jí: "No jo, ale kdybyste to natočila s neherci, tak by to bylo mnohem lepší. " Ona odpověděla: "Ano, pane Liehme, ale na to bych nikdy nesehnala peníze, to by stálo dvakrát tolik. Protože s herci točím rychle." Všichni formani, chytilové, oni měli všechny ty možnosti, které dneska filmaři nemají. Podívejte se, kolik vidíte filmů, které jsou -- mluvím o lepší kategorii českých filmů, aniž si myslím, že jsou to velké filmy, třeba Bohdan Sláma, ty Včely, nebo si vezměte Šulíka, poslední jeho film Sluneční stát.
No o tom my máme diskusi, my si myslíme, že Sluneční stát je nepůvodní.
To jsou filmy, které nejsou dopsané. Nejsou pořádně napsané. Je to děláno na koleně, narychlo, aby už to šlo do výroby, nemá to dramaturgii, nikdo jim neřekne, během toho, že takhle to nejde.
Vraťme se k základní otázce: Co to byl český film. Ekonomická struktura českého filmu byla v podstatě kopie amerického studiového systému tak, jak to kdysi ve třicátých letech kopírovali Sověti. Na studiovém systému není vůbec nic špatného. To je velice dobrý systém, kde máte absolutně všechno. Máte studio, máte ateliéry, máte štáb, máte dramaturgii, máte producenty. Jediný rozdíl je v tom, že v americkém studiovém systému se filmy dělají pro maximální trh, pro maximální odbyt, jako automobily nebo pračky. Kdežto v Československu existoval ten studiový systém jednak taky pro to, to je pravda, dělal se pro politické filmy, atd., ale zároveň v rámci toho studiového systému dostával filmový tvůrce stále větší nezávislost, aniž mu někdo vzal výhody toho studiového systému.
Já si myslím, že malý stát, jako jsme my, si mohl studiový systém dovolit, protože stojí strašně málo peněz. Nemusel ho rozmetat. Mohl si ho překapitalizovat, přestrukturalizovat, všechno, co chtěl, ale nemusel ho zničit.
Samozřejmě, když to říkám dneska, oproti těm rozhovorům, které jsme spolu na toto téma vedli už mnohokrát, dnes je to všechno trochu opožděné, protože dnes se technické podmínky výroby nikoliv filmů, nýbrž audiovizuální podívané mění. Každý desetiletý kluk může od boku natočit film a oni to taky hodně dělají, i ti režiséři. Film, jak jsme ho znali -- problém je, že my máme v češtině "film", Američané říkají "movies". Když mají "movies", je úplně jedno, jestli to děláte na video nebo na celuloid, pořád se to jmenuje "movies". Myslím si, že film, kde se vám do kamery vejde maximálně sedm osm minut filmu, musíte film stříhat, musíte dělat rytmus, musíte vědět, jak se to komponuje, všecko, co dělalo film filmem, to je pryč.
Protože, mimochodem, i když to uděláte na takzvaný celuloid, on to není celuloid, dnes se používají obrovské počítačové triky.
Vizuálně je to pro mě strašlivá nuda. Když se podívám na ten film o těch novozélandských trpaslících, Pán prstenů, vždyť je to strašná nuda. Tři hodiny jsem se díval na strašlivou vizuální nudu.
Není to proto, že ten film má špatný scénář?
Myslím, že ne. Tolkien není špatně napsaný. (Emma Čulík) Je to záměrně nivelizováno pro lidového zákazníka. (Liehm:)Ano. Já si ale nemyslím, že se touto technikou nedá dělat dobrý kumšt. Nebo dobrá videokultura. Ale zatím se to neumí. Ještě se to někdo naučí. Já zatím znám jen dva režiséry, kteří to dovedli, na video. Oběma je osmdesát let a oba mají za sebou dílo na filmu. Je to jednak Erman Olmi, italský režisér, který udělal Válečnické řemeslo a udělal to v Bulharsku na video a je to nádherný biograf, anebo Eric Rohmer, který udělal Dámu a vévodkyni, o francouzské revoluci, který smíchal video a film. A je to taky starý pán, ale ten ví, co to je. Jak se ta videokultura, ten videokumšt může dělat.
Ale takových lidí je strašně málo. Vezměte si ty slavné Belgičany, bratry Dardiny, kteří udělají film, který se jmenuje Sin, on vezme kameru a chodí a střílí od boku 15 minut, já myslím, že je to strašná nuda.
Jak konkrétně jsou české filmy špatně napsané? Tak třeba Zelenka?
Mně se velmi líbili Knoflíkáři.
Ale ono to není domyšlené na konci, že.
Dobře, ale zaplaťpánbů za to. Když takhle budeme brát Morávka anebo Alice Nellis, všude najdeme věci, které mohly být lepší. Ze Zelenky mám rád Knoflíkáře, jeho poslední film (Příběhy obyčejného šílenství) jsem zatím neviděl, viděl jsem to v divadle, kde mě to zaujalo, půjdu se na to tady podívat. Jsem dost zvědav, jak se to dá udělat ve filmu, protože je to vyloženě divadelní záležitost.
Zelenka samozřejmě patří k zajímavým lidem.
Počkejte, vy mi unikáte, říkáte, že jsou české filmy špatně napsány, teď mi nechcete říct konkrétně kde.
Zelenka podle mě umí výborně psát.
Přesto Knoflíkáři dopsaní nejsou.
Nejsou, ale zaplať pánbůh za ně. Takhle nedopsané filmy beru strašně rád. Ale dám vám příklad, úplně banální. Želary. Ten film tady dostal tygra, českého, který se tu jmenuje lev, já tomu filmu říkám "Národní divadlo na výletě" aneb "Válka v opeře". Ale o to mi nejde. Jde mi o to, že nikoho nenapadlo, ze všech lidí, co píší o filmu, že tento film byl v Československu už dávno natočen. Že se jmenoval Smrt si říká Engelchen, jmenuje se Jakubiskovi Zbehovia a jaké to byly filmy! A jediný český kritik tohle neřekl. Jediné české kino nenapadlo, že by se ty filmy měly pustit vedle sebe, aby obyčejný divák poznal, co je kultura a co je to kumšt a co není kumšt.
A proč jsou Želary špatný film?
No, to jsem snad teď vysvětlil.
Ne, nevysvětlil jste nic. Vy jste to jen řekl, ať si to každý srovná. Vy jste filmový kritik, tak dělejte!
Ani mně to nenapadne. Za filmovou kritiku jsem placen, od vás nejsem.
No jo, no. To je tedy výmluva.
Špatně, sice. Ale já jsem to řekl: "Národní divadlo na výletě" anebo "Válka v opeře".
No, to je metafora, to není kritika.
To neříkejte. Já si myslím, že bez metafory se žádná kritika nedá dělat, protože nikdo z čtenářů nepochopí, o čem mluvíte. To jsou takoví ti lidi, kteří si myslí, že musejí všechno vědecky vykládat a nikdo jim nerozumí. Myslím si, že metafora je nejlepší způsob, jak můžete něco přiblížit normálnímu čtenáři nebo divákovi.
Jak vidím, zastáváte stále velmi kritický postoj vůči poměrům v České republice. Myslíte si, že došlo v ČR k nějakému pozvolnému vývoji k lepšímu, anebo je to všechno pořád stejné?
Nedošlo.
A nedojde?
Ale to vůbec jsem neřekl. To si myslíte vy, z té vaší britské nadřazenosti, že k něčemu nedojde.
Já si nic nemyslím, já jen dávám otázky.
Vy mi vkládáte do úst tvrzení, že k tomu nedojde. Vůbec si to nemyslím. Myslíte si, že z toho mám radost? Mně krvácí srdce nad tím a doufám, že se to všecko změní. Za těch dnešních podmínek, za kterých se ty filmy dělají a že český film nemá dnes kritiku, že se o Hřebejkových filmech píše, jako by to byla veledíla, to není ani o Hřebejkovi, to je o těch lidech, kteří to píší.
Ano, Horem pádem.
A nejen Horem pádem Vezměte je všecky jeden po druhém.
Co je špatného na Horem pádem?
Řekněme to opačně: Co je tam dobrého? Myslím, že dobrý je tam ten oběd.
Ten se mi právě zdá špatný, přehrávaný. Ne?
Mně se ten oběd líbil, to mě zaujalo. Jinak, nevím...
No tak, Hřebejk má americké peníze, takže je to tak trochu vzdělávací, protirasistické... Ale to téma vás nezaujalo? Takové to "Češi, jste v křeči, podívejte se, jak v Austrálii jsou lidé laid back, normální, uvolnění, nemůžete být taky takoví? Zbavte se všech svých defenzivních předsudků, proč potřebujete mít bílý čtvereček na mapě světa, kde by nebyli žádní cizinci?" Nejsou to záslužná témata?
Já jsem to vůbec takhle neviděl. Ale taky nevím, jestli cesta do nebe vede tím, že řekneme "Lidi, prosím vás, nebuďte jako Češi v roce 2005, buďte jako Australani." To bych si ani nepřál
To srovnání tam ale je, že ano?
Je to nesmírně levné. Všechno je to strašně levné. Podívejte, české filmy, které měly vůbec největší úspěch nejen ve světě, ale které skutečně byly průlom, vezměte si jenom Formana, když už bychom mluvili o známých věcech. To byl takový průlom do všeho, a přitom to bylo naprosto české. To se nedalo říct, že to je "jako v Anglii" nebo to je "jako někde jinde". To bylo tady, odsud, až na to dřevo.
Myslíte si, že třeba film Horem pádem nevypovídá nic o české realitě, je to okopírované z cizích vzorů?
Ne, myslím si, že to vypovídá...
Třeba jenom sociologicky? Nebo antropologicky?
Otázka je, jak to vypovídá, jak se to umí, jaký to má jazyk. To už je složitá záležitost. Ale -- já vám to řeknu ještě takhle. Když Ivan Passer natočil svůj druhý film v Americe, tak mě pozval Paramount na projekci. Dali nám press material a v tomto tlustém materiálu bylo na obálce napsáno: "Ivan Passer, autor jednoho z největších filmů v dějinách kinematografie Intimní osvětlení. Já jim řekl: "Nejsem od toho, abych říkal, co patří k největším filmům v dějinách kinematografie, myslím si, že Intimní osvětlení je velký film, ale pánové, kdyby vám byl Passer přivezl do Paramountu tento scénář, tak jste ho shodili ze schodů tak, že se už nikdy nezvedl. Takže mi nevykládejte, že se vám dnes ten film strašně líbí. To je o něčem jiném."
To je ten celý problém. Myslím si, že tato země a tato kinematografie má své povinnosti a nejen povinnosti, chce vydělávat peníze, lidé chtějí vydělávat peníze, tak musí dělat vlasty buriany, musí dělat film pro domácí publikum a to je v pořádku.
Myslíte si tedy, že Horem pádem je film konjunkturální? Musí se podbízet veřejnosti?
Vy mi pořád vkládáte různé věci... Vlasta Burian se vůbec nepodbízel. Vlasta Burian byl komik pro českou veřejnost. On dělal to, co uměl, a česká veřejnost na to perfektně reagovala.
Dobře, takže jinak. Hřebejk je tedy dítětem svého národa, vytváří filmy pro svou komunitu a nemá to zahraniční, nebo obecný přesah?
No, nemá. To víme, že to nemá ten přesah. Ale, hlavně. Podívejte se: na nejlepší české filmy z šedesátých let nikdo nechodil. Ty se hrály v podstatě kromě Formana s vyloučením veřejnosti. Že je zakazovali, to je jedna věc, ale oni je zakazovali taky s argumentem: "No, vždyť vidíte, že na to vám nechodí publikum." Protože publikum chtělo něco jiného. Chtělo Vlastu Buriana a chtělo Oldřicha Nového --
- a Hřebejka.
No, tenkrát žádný nebyl. -- No, byli, jistě, taky -- byli, to není pravda, bylo jich dost. Ale ten systém umožňoval lidem, jako byl Passer, Forman, Němec, Chytilová a jiní, dělat filmy, které byly pro strašně málo lidí, ale které nebyly jen pro to české obyvatelstvo. Ty filmy nakonec viděl a měl je rád celý svět. A to bylo jen proto, že to šlo až z té české paty, všecko. Kromě výjimek. Já si třeba myslím, že Sedmikrásky Věry Chytilové nejsou žádný jenom typicky český film. Tam byla ta geniální Ester Krumbachová. Ona dokázala udělat světový film, pro pár lidí, samozřejmě, za státní peníze.
Tady máte ten problém, že kdyby se v ČR byl zachoval studiový systém, z hlediska státního rozpočtu jsou to halíře. To nic dohromady nestojí. Jenže to taky nikdo nechce a nikdo o to nemá zájem. Česká vláda komunistická taky neměla o ty filmy zájem, žádný, naopak. Taky je nechtěla. Parlament je už vůbec nechtěl.
Ale proto, že tentokrát se stal ten omyl, že oni si vymysleli ten systém na výrobu propagačních filmů a ten systém se jim vymkl z ruky -- a tady si to zaměnili, potom, po devadesátém roce, a usoudili, že každá fabrika, každý studiový systém je systém na výrobu politické propagandy, což vůbec není pravda.
A navíc se lekli, že my to ještě budeme platit a ono to nakonec bude nás kritizovat. Aniž pochopili, že každé dobré umění, každá dobrá kultura je kritika proti. Vždycky. Proti všemu. Od starého Egypta.
To je to, co jsem říkal ohledně Pavla Dostála. S tím nemůžete nic dělat. Takhle to tady chtěli mít, takhle to tady mají a když se jim to líbí, já jim do toho nikomu nebudu mluvit. Já jenom, když se ptáte, co si o tom myslím já, a to je všechno.
Závěrem ještě poslední otázku: Teď jsem čtrnáct dní učil v Řecku o českých médiích na jednom semináři pro mezinárodní postgraduanty v semináři tamější Kokkalisovy nadace. Byli to chytří lidé. Kokkalisova nadace se snaží mít politický vliv ve středovýchodní Evropě a v balkánských zemích. Na tomto semináři byli velmi bystří postgraduanti z konfliktních zemí světa. Například ze střední Asie. Z Uzbekistánu, z Kyrgysztánu, z Gruzie. V Kyrgyzstánu, který je ve střetu globálních zájmů, Rusko, Čína, Spojené státy, spolu navzájem neválčí zbraněmi, ale univerzitami. USA tam financuje "Univerzitu Střední Asie", "Slovansko-ruskou univerzitu" tam financuje Rusko a třetí univerzitu v témže městě tam zakládá Čína. Uvědomil jsem si, jak mladí nadaní lidé ze zemí, které jsou v ohnisku střetu zájmu supervelmocí, mají obrovskou výhodu. Stačí, abyste byl trochu nadaný a oni se o vás ucházejí: poskytnou vám vzdělání. Je to boj o inteligenci. Je mi líto, že ČR je už dobyté území, takže tady už nikdo nic takového nefinancuje, a druhá věc: ČR samozřejmě nemůže provádět takovou imperiální politiku jako USA a zakládat v Kyrgyzstánu univerzity, ale možná, kdyby Češi trochu přestali mluvit jen mezi sebou a snažili se financovat kulturní a vysokoškolskou činnost v zahraničí o České republice, mělo by to pro vliv ČR ve světě dlouhodobý význam. Jak přesvědčit politiky v ČR, aby prosazovali kulturně a ve vzdělávacích systémech české záležitosti do světa?
Když jsem poprvé přišel o práci v Americe, tak mě pozvala britská National Film School do Anglie, A proč mě pozvali? Protože jsem měl něco společného s českým filmem šedesátých let, který vůbec nebyl dělán proto, aby se o české kultuře hovořilo anglicky. Byla to ryze česká, o svých problémech dělaná kinematografie. Až Česká republika bude mít kultivovanou kulturu, která bude pro svět zajímavá, nebude ČR muset zakládat venku univerzity, lidi ze zahraničí budou Čechy sami zvát. Taková situace ale zatím nevznikla. Kdo bude prosím dnes zvát Čechy na to, aby je učili na základě dnešní české zkušenosti, jak se dělá kumšt a jak se dělá kultivovaná kultura?
Ale třeba by je mohli učit o kultuře ze šedesátých let. Například studenti bohemistiky, kolegové mé dcery z Oxfordu, neznají Rodáky, neznají Formana.
To by dokonce měli a mohli. Teď jsem byl v Polsku, kde Poláci na konci minulého roku udělali festival českého filmu šedesátých let, v deseti městech, ve dvou nabitých kinech ve Varšavě, plné rádio, plná televize, plné noviny. Říkali: "Ježíši Kriste, vy jste taková šťastná země, vy jste to všechno měli, my jsme to neměli, vždyť ty filmy jsou všechny úplně současné. To je všechno, jako kdybychom se dneska dívali do zrcadla na sebe, to vůbec nezestárlo." Říkal jsem jim: "Vždyť vy jste také měli krásné filmy." Odpověděli: "No, ale neměli jsme jich tolik, tenkrát jsme to neviděli a málo jsme toho viděli. A vy máte takové štěstí, protože to máte doma a máte to v kinech a můžete to mít, kdežto my to máme jen na festivalu." Teď děláme ještě pořád v Paříži s Českým centrem Půlrok české kultury šedesátých let. Jenže to je malinká věc, bez peněz.
Dlouhodobé prosazování české kultury a českého vidění světa do zahraničí za to nestojí, říkáte, protože nic takového dnes není a byla by to jen ostuda?
Trošku si to myslím, ale není na mně, abych tohle řekl. Je na těch lidech, mezi kterými žijete vy, ve Skotsku a jinde, aby vám řekli, proč to nedělají.
Ale je to obráceně! Američané vědí velmi dobře, že když ustaví a budou financovat univerzitu v Kyrgyzstánu --
- tak dostanou dobré studenty, které přetáhnou na americké univerzity, dostanou dobré počítačové techniky... Jestli dostanou dobré kumštýře, kteří budou kyrkyzští, to nevím.
Oni asi chtějí, aby američtí. Ale jsou americky otevření. Jistě, samozřejmě, je to imperialismus. Ale neměla by Česká republika něco takového imperialistického dělat ve svém vlastním zájmu? Němci mají v cizích zemích Goethe Institut. Italové financují na britských univerzitách katedry italianistiky. Totéž dělají i jiné, četné evropské země. Francouzi mají Francouzský institut. Britové mají British Council. Portugalci financují na britských univerzitách katedry vlastní kultury...
Vždyť Česká republika nedělá v současnosti nic ani pro svou vlastní kulturu ve své vlastní zemi, řííká, že na to nejsou peníze. Tak jak a proč by to měla dělat ještě ven?
Děkuju vám.
|
