Otevřená otázka Martinu Bursíkovi, kandidátovi na předsedu Strany zelených:

Bude s plným nasazením pokračovat v soudním řízení proti Emilu Zemanovi a Daliboru Vachulkovi, nebo bude zametat tunelování strany pod koberec?

Milí členové Strany zelených,

ve středu dne 10. srpna t.r. se mělo konat první soudní jednání ve věci žaloby Strany zelených proti bývalým členům předsednictva SZ Daliboru Vachulkovi a Emilu Zemanovi. Jedná se o žalobu podanou vloni na podzim, kterou Strana zelených domáhá vrácení částky 1,7 miliónu korun. Tato částka byla v roce 2002 Daliboru Vachulkovi, jenž byl v roce 2002 současně hlavním manažerem SZ a členem předsednictva, neoprávněně vyplacena Emilem Zemanem, resp. Stranou zelených - a to v době, kdy SZ byla v konkurzní situaci, nesplácela své závazky, zejména mnohamiliónový dluh, který narůstal na úrocích z prodlení o několik tisíc korun denně.

Ani jeden ze žalovaných se však k soudu nedostavil a jednání muselo být odročeno na listopad. Tato skutečnost jen podpořila moji obavu, že žalovaná strana hraje o čas a počítá s tím, že po sjezdu v září vezme nové vedení žalobu v plném rozsahu zpět. Tuto skutečnost mi v neformálním rozhovoru potvrdila i sama soudkyně, která reagovala slovy, že informaci o tom, že po zářijovém sjezdu se patrně změní postoj vedení strany k žalobě, už slyšela od advokáta žalovaných, který soud navštívil v minulých dnech.

Odpor současné vnitrostranické opozice pod vedením Martina Bursíka proti žalobě a proti tomu, aby se Strana zelených kauzou dále zabývala, je totiž patrný již od chvíle, kdy jsme krátce před vypršením promlčecí lhůty žalobu podali. Zpochybňování žaloby zřejmě souvisí s tím, že zodpovědnost za vyplacení částky 1,7 miliónu Kč, jak se ukazuje, prokazatelně leží i na funkcionářích, o které se Martin Bursík opírá, a to konkrétně na Jiřím Čejkovi, Miroslavu Rokosovi či Janu Dytrychovi.

Protože se jedná o kauzu, která byla v letech 2002 a 2003 jedním z hlavních hybatelů snahy o nápravu poměrů ve Straně zelených a která vedla k výměně vedení strany v dubnu 2003, považuji za potřebné vás o této věci podrobněji informovat a celý případ shrnout v širších souvislostech.

Finanční problémy Strany zelených mají původ na počátku 90. let, kdy představitelé SZ stranu zatížili dluhy, které nemohla splatit. SZ si v roce 1992 vypůjčila 5 000 000 Kč a z této částky, dle výpovědí bývalých členů PSZ, byly obratem půjčeny 2 000 000 Kč jednomu z tehdejších členů předsednictva, který se za úvěr zaručil. Jeho firma však zkrachovala a SZ o peníze, které mu půjčila, přišla. Z půjčky v původní výši 5 000 000 přirůstáním úroků z prodlení, které činily 30,4 % p.a. (!), vznikl dluh ve výši přes 13 000 000 Kč v roce 2003, kdy se mi podařilo s věřitelem vyjednat a uzavřít dohodu o narovnání.

Přestože SZ v roce 2001 za předsednictví Jiřího Čejky obdržela 6 974 962 Kč za volby 1998 a následně za předsednictví Miroslava Rokose dalších 11 292 900 Kč za parlamentní volby 2002, ze zmíněného dluhu nebyla uhrazena ani koruna a jeho výše tak narůstala o cca 5 tisíc korun denně.

Celkový příjem SZ v letech 2001 a 2002 tak činil zhruba 19 milionů korun, přesto představitelé SZ, namísto uhrazení dluhů tyto příjmy před věřiteli tajili. Když SZ v dubnu 2003 přebíralo nové vedení, zbylo z těchto cca 19 milionů na účtech necelých 7 milionů (a i ty bývalý člen PSZ Emil Zeman převedl bez souhlasu a vědomí předsednictva SZ na účet sice nazvaný "Strana zelených", ke kterému však měl dispoziční právo jen on sám).

Asi dva měsíce před parlamentními volbami v roce 2002 tehdejší PSZ rozhodlo o tom, že hlavními manažerovi a místopředsedovi strany Daliboru Vachulkovi vyplatí odměnu ve výši jeden milion korun za každé dovršené procento získané ve volbách do sněmovny. Později bylo rozhodnuto o tom, že částka bude snížena na 1,7 mil. Kč. Dle slov Jiřího Čejky se mělo jednat o odměnu za práci od roku 2000 do roku 2002 a na smlouvu darovací měla být smlouva změněna "kvůli daňovým věcem".

Po převzetí hlavní kanceláře a vedení SZ jsme zjistili, že k vyplacení částky 1,7 milionů Kč nejsou žádné dokumenty: v archivu SZ se nenachází žádná smlouva, na jejímž základě by tato částka mohla být Daliboru Vachulkovi vyplacena, a nebyl nalezen ani zápis z jednání PSZ, na kterém se o této "odměně" či "daru" jednalo. Dalibor Vachulka prostřednictvím svého advokáta tyto dokumenty přes naše opakované výzvy odmítl poskytnout (korespondence v této věci je k dispozici na vyžádání).

Po poradě s advokátem, který mne upozornil na to, že žalobu je nutné podat okamžitě, jinak by byl nárok promlčen, jsem dne 20. října 2004 tuto žalobu podal. Důvody, které mne k tomuto kroku vedly, jsou zejména tyto:

• Strana zelených nebyla schopna splácet své dřívější závazky - v takové situace pochopitelně není možné rozdávat dary, navíc v takovéto výši, protože by se jednalo o trestnou činnost.
• Tehdejší stanovy neupravovaly pro předsednictvo možnost "darovat" neomezenou částku peněz, samozřejmě s touto situací nepočítal ani hospodářský řád, natož rozpočet, podle kterého měla strana hospodařit (mimochodem: "dar" Vachulkovi byl vyšší než celkové náklady na parlamentní volby 2002, za které měl být udělen).
• Pokud se nemá jednat o smlouvu darovací, ale o odměnu za práci, která byla jako dar vedena jen z "daňových důvodů", pak by pan Vachulka musel prokázat, že s ním vůbec nějaká smlouva byla uzavřena - navíc by se mohlo jednat o trestný čin krácení daně.
• Pokud by se jednalo o dar a pan Vachulka z něj nezaplatil daň darovací, byla by SZ ručitelem zaplacení této daně (jedná se o cca 140 000 korun plus penále).

Písemné stanovisko Advokátní kanceláře JUDr. Sedláček - Šesták ze dne 10. 1. 2005, které obsahuje detailnější rozbor, naleznete v samostatné příloze.

Po podání žaloby bylo nutné zaplatit soudní poplatek 68 000 Kč, a to v určitém termínu. Jeho úhradu jsem proto prosazoval na předsednictvu SZ. Zde však Martin Bursík, Dana Kuchtová a Petr Štěpánek od první chvíle z různých důvodů rozhodnutí oddalovali a žalobu zpochybňovali (s argumenty, že jim Jiří Čejka vysvětlil, že šlo o legitimní rozhodnutí tehdejšího vedení strany, že v soudním sporu nemáme šanci, že si nemůžeme z ekonomických důvodů dovolit soudní poplatek uhradit či že nemají dostatek písemných podkladů - jejich získání však bylo jedním z cílů žaloby, protože související dokumenty neexistovaly a zodpovědní funkcionáři nám je odmítali předložit).

Teprve minulý měsíc, a to právě jen díky probíhajícímu soudnímu sporu, byli žalovaní donuceni dokumenty předložit. Do soudního spisu zatím dodali chybějící darovací smlouvu a zápis s prezenční listinou z jednání předsednictva dne 18. října 2002 - tedy zápis z jednání PSZ, který se v hlavní kanceláři vůbec nedochoval.

Darovací smlouvu podepsali v tentýž den (18. 10. 2002) za Stranu zelených Miroslav Rokos, Jiří Čejka, Jan Dytrych a Emil Zeman. Ačkoliv se smlouva jmenuje smlouva darovací, z textu je zjevné, že jde o skrytou formu odměny (cituji: "důvodem plnění je vyhotovení studie Koncepce volební kampaně Strany zelených v parlamentních volbách 2002… zpracované Daliborem Vachulkou v lednu 2002"). Tím se konečně definitivně potvrzuje fakt, že argument používaný Jiřím Čejkou, že 1,7 milionu představovalo zaslouženou odměnu pro Dalibora Vachulku za dva roky práce pro SZ, je účelovým a nesmyslným tvrzením, které má zpětně celou transakci obhájit. Již dříve bylo zjevné, že odměna (která by dosahovala výše průměrně asi 65 000 korun za každý měsíc Vachulkovy činnosti) je neadekvátní, neboť výsledkem jeho působení bylo předání kanceláře v havarijním stavu: bez řady klíčových dokumentů, s nefunkční evidencí členů, s prohospodařenými milionovými příjmy a neobjasněnými dluhy; nemluvě o hypotetické možnosti, že by Strana zelených získala ve volbách procenta čtyři a tak by se zasloužená "odměna" za tentýž manažerský výkon najednou blížila 130 000 korunám měsíčně.

Z "darovací smlouvy" je zjevné, že se má jednat o skrytou odměnu za jakousi koncepci, která se rovněž nedochovala (ani smlouva o vykonání této práce, ani předávací protokol, ani nic dalšího) a jejíž hodnota by nepochybně byla zcela neodpovídající dvěma milionům korun (těžko si představit koncepci volební kampaně, která by měla vyšší hodnotu, než by byla částka na samotnou kampaň vynaložená).

Jak se tedy nyní po podání žaloby ukazuje, v případě "darování" 1 700 000 Kč Daliboru Vachulkovi se jednalo o čin, pokud ne přímo trestný, tak politicky naprosto neobhajitelný. Zejména ve straně, která si klade za cíl pracovat poctivěji než zavedené parlamentní strany. Jak již bylo uvedeno, smlouvu podepsali čtyři funkcionáři Strany zelených:

Jiří Čejka: předseda SZ od roku 1999 do března 2002. V roce 2001, za jeho předsednictví, obdržela SZ státní příspěvek ve výši téměř sedmi milionů korun. O tomto příjmu neinformoval ani členskou základnu ani věřitele SZ, namísto řešení zvyšujícího se dluhu nakupoval za statisíce z vlastního rozhodnutí, bez potřebných usnesení předsednictva, automobily a další majetek SZ. Dnes je krajským předsedou Středočeského kraje, členem republikové rady a stranickou opozicí byl na jaře 2005 opakovaně navrhován do vedení republikové rady.

Miroslav Rokos: předseda SZ od března 2002 do dubna 2003, nyní člen ÚRK. Za jeho předsednictví obdržela Strana zelených státní příspěvek ve výši přes 11 milionů korun. Opět, namísto řešení závazků z minulosti se peníze používaly mj. na vyplacení téměř dvoumilionového daru jednomu z funkcionářů v situaci, kdy SZ byla předlužená a neřešila své dlouhodobé závazky. Za hospodaření strany přitom podle platných předpisů zodpovídá předseda a pověřený místopředseda. Miroslava Rokose navrhovala stranická opozice na sjezdu v prosinci 2004 v Praze na předsedu Ústřední revizní komise (!), na jeho podporu vystoupili mj. Petr Uhl a Martin Bursík.

Jan Dytrych, v roce 2002 místopředseda pro hospodaření: platí totéž co o Miroslavu Rokosovi, byl zvolen jako místopředseda pro hospodaření a měl tedy přímou zodpovědnost za hospodaření strany.

Emil Zeman: předseda SZ v druhé polovině 90. let. V době vyplacení odměny Daliboru Vachulkovi neoprávněně disponoval podpisovým vzorem k účtům SZ a podepsal dne 21. 10. 2002 výběrní lístek na 1 700 000 Kč z účtu Strany zelených č. 749 771 0287/0100. Počátkem roku 2003 bez vědomí předsednictva odvedl z účtů Strany zelených veškeré finanční rezervy ve výši téměř 7 milionů korun. Dne 1. srpna 2003 byl rozhodnutím ÚRK ze Strany zelených vyloučen (stejně jako i Dalibor Vachulka).

Jednání PSZ, na kterém byl "dar" schválen, se podle soudu předložené prezenční listiny účastnil i tehdejší předseda Ústřední revizní komise, Dušan Oslej ml. Ačkoliv byl nejvyšším představitelem orgánu, který měl za úkol kontrolovat hospodaření a nakládání s majetkem strany, proti vyplacení odměny se nepostavil, ačkoliv SZ byla předlužená a neřešila své dlouhodobé závazky a taková transakce může být vážným porušením zákona. Na jaře 2005 byl zvolen do čela městské organizace SZ v Ústí nad Labem.

Přílohy:

RTF výpověď Jiřího Čejky před ÚRK ze dne 19.6. 2003

Jan Beránek, předseda Strany zelených