Milan Černý v příspěvku nazvaném Jaderná nálož do každé slušné rodiny II. polemizuje s tímto mým textem a při té příležitosti uvádí:

"Pokud by Američané měli zájem na rozvoji íránského vojenského programu, mohli mu prodat přímo vojensky využitelnou technologii typu separátorů na výrobu plutonia či dokonce nukleární zbraně ze svého obrovského arzenálu. "

Můj článek se ovšem jmenuje "Dokud jaderné zbraně vyvíjel šáh, Američané nic nenamítali", a kdybych v něm chtěl tvrdit, co mi podsouvá pan Černý - že Američané se snažili dosáhnout toho, aby Írán jaderné zbraně získal - nazval bych ho asi poněkud jinak. Já ale opravdu nikde neargumentuji, že bylo záměrem USA poskytnout šáhovu Íránu jaderné zbraně. Píšu, že šáhův Írán jaderné zbraně vyvíjel, ačkoliv podepsal smlouvu NPT (o nešíření jaderných zbraní), a ve stejné době dostával z USA dodávky jaderného paliva (93% uranu 235) pro výzkumný reaktor v Amirabádu, dodaný rovněž z USA a  schopný produkovat 600 g plutonia ročně. Nikomu z autorů, z nichž jsem čerpal, to množství plutonia legrační nepřišlo - nejspíš proto, že většina z patnácti známých izotopů plutonia je nestabilních, z hlediska využitelnosti pro výrobu jaderných zbraní se tedy liší zejména pokud jde o rozdíly v tzv. kritickém množství. Opsal jsem to z materiálů amerického Centra pro obranné informace a Mezinárodní agentury pro atomovou energii a ještě to drze přiznávám. Není to nic světoborného a každá osoba s přístupem k internetu a průměrnou znalostí angličtiny to může po mě zopakovat. V tom případě se také dozví, že výzkumný reaktor v Amirabádu je skutečně lehkovodním reaktorem, který se k výrobě plutonia pro jaderné zbraně hodí méně než reaktor grafitový. A pokud příslušná osoba bude mít trpělivost proklikat se třeba až sem, sem nebo sem, zjistí dokonce, že jde stále o největší provozovaný íránský reaktor (byť mu již táhne na čtyřicítku) a že Írán ani dnes nemá žádný grafitový reaktor, který by stál za řeč. Jediný pokusný grafitový reaktor pocházející z Číny pracuje s podkritickým množstvím štěpného materiálu a nepanují žádné dohady o tom, že by jeho dodání bylo porušením smlouvy NPT, tj. že by byl využitelný ve vojenském programu.

Takže si to shrňme: máme případy dvou po sobě následujících režimů v jedné zemi. Oba v rozporu se smlouvou NPT, kterou jsou vázány, vyvíjejí jaderné zbraně (ačkoliv bez grafitového reaktoru je to těžší než s ním) - to znamená zabývají se přepracováním vyhořelého jaderného paliva za účelem získání plutonia a zkoumají konstrukci jaderných zbraní. V jednom případě jistá velmoc známá sledováním kohokoliv kdekoliv navzdory těmto skutečnostem dál školí odborníky, dodává jadernou technologii i vysoce obohacené uranové palivo, v druhém případě má však ta samá velmoc námitky proti tomu, aby jiní dodávali jadernou technologii nade vší pochybnost civilního určení (Búšehr je energetický reaktor stejného typu jako v Temelíně), neboť se - právem - obává, že i civilní jadernou technologii lze za jistých okolností využít k výrobě jaderných zbraní...

Nic víc jsem netvrdil. Ani jsem nehlásal, že USA byly jedinou zemí, která šáhovu režimu jadernou technologii a palivo dodávala.  Naopak jsem uvedl, že stejně si počínaly i  Francie a Německo (SRN). Pan Černý tedy nemusí mávat kanadským příkladem, jestli chce ukázat, že v tom Američané nejsou sami.

Podobně vynalézavě jako u mé maličkosti si pan Černý počíná v případě pokračování své polemiky s panem Vaníčkem (můj kritizovaný text byl vlastně reakcí na její první část). Hlavní argument pana Vaníčka zněl, že zatímco potenciální íránský jaderný arsenál Američanům vadí, jiným jaderným mocnostem - jako třeba Pákistánu nebo Izraeli - naopak poskytují finanční a vojenskou pomoc.  Pan Černý se nejprve snažil tvrdit, že to je v pořádku, poněvadž Izrael, Indie ani Pákistán NPT nepodepsaly, zatímco Írán ano. Na mou námitku, že USA v jaderné oblasti spolupracovaly se šáhovým Íránem i v době, kdy NPT porušoval, odpověděl Černý odváděním pozornosti k technickým detailům výzkumného reaktoru v Amirábádu, využitelnosti různých izotopů plutonia atp. Navíc si však ve svém druhém textu dává velkou práci s vyvracením tvrzení, že USA pomáhaly s vývojem izraelských a pákistánských jaderných zbraní. Opět je to zhola zbytečné úsilí, protože pan Vaníček ani nikdo jiný na BL nenapsal byť jen jednu jedinou větu o přímé americké pomoci v pákistánském či izraelském vojenském jaderném programu. Navrch je článek pana Vaníčka prohlášen "typickým produktem evropského protiamerického myšlení", což je výhradně argument ad hominem určený k diskvalifikaci a zesměšnění oponenta, jenž měl údajně tvrdit, že jsou Spojené státy "zlé a ostudaté". Přečtěte si prosím znova celý článek pana Vaníčka. Pozastavuje se nad tím, že USA se na rozdíl od všech ostatních zemí vydávají za jediného strážce spravedlnosti a přitom se chovají nespravedlivě. Vůbec neoslavuje "mírotvorné" Němce, nerozplývá se nad "spásonosnou" misí Moskvy - třetího Říma, ani nepošilhává po "umírněných" Číňanech. Nestraní nikomu. Bere pouze USA v jejich vlastním mesiášském nároku vážně a ukazuje, jak za ním v praxi zaostávají.

Tož tak. Než si domů pořídíte jadernou nálož, sežeňte si prosím kromě Binkových vybraných spisů  taky toho Schopenhauera. Bude se nejspíš hodit častěji, než by vám bylo milé.