V několika posledních letech také není žádných známek, že by se omezoval nákup spotřebního zboží. Je navíc velice pozoruhodné, že v době, kdy se prudce zvyšuje světová cena ropy a rostou americké obavy ze závislosti na jejím dovozu ze zahraničí, což údajně ohrožuje národní bezpečnost Spojených států, byl přijat zákon o energii, který se ani v nejmenším nesnaží omezit spotřebu benzinu.

Spojené státy si tedy nadále půjčují peníze na vedení války zatímco občané utrácejí peníze získané snížením daní a kupují si nadále velké SUVy (Sport Utility Vehicles), které spotřebovávají benzin, pro nějž se vlastně Spojené státy zapletly do situace v Perském zálivu.

Kritici se ptají, proč nikdo nepožádal občany, aby i oni přispěli svým podílem k celonárodnímu úsilí v době, kdy je stát ve válce. Je-li závislost na cizí ropě otázkou národní bezpečnosti, proč nemohou občané omezit spotřebu benzinu?

Pan Gardner si představuje, že se duch Harolda Ickese trpce usmívá. Pan Ickes byl totiž ministrem vnitra ve vládě prezidenta Franklina D. Roosevelta během druhé světové války. Současně byl Rooseveltovým "ropným carem", tedy mužem, jehož úlohou bylo zaručit, aby se americká ropa používala hospodárně ve válce proti Německu a Japonsku.

Práce na této úloze byla zahájena v prosinci 1940, tedy o rok dříve, než vstoupily Spojené státy do války. Prezident Roosevelt tehdy prohlásil, že Spojené státy budou "arzenálem demokracie". V souladu s jeho programem půjčky a pronájmu, posílali Američané strategicky důležité zboží ohrožené Británii. Nic nebylo důležitějšího než ropa.

V červenci 1941 utrpěla Británie na moři těžké ztráty vinou činnosti německých ponorek. Britské námořnictvo mělo zásoby paliva jen na dva měsíce dopředu v době, kdy se zásoby na 7 měsíců považovaly za absolutní minimum. Daniel Yergin napsal ve své dizertační práci na téma dějin ropy a moci, že byl americký ministr Ickes přesvědčen, že se musí udělat všechno, aby se umožnilo Británii úspěšně vést válku. Ministr zahájil kampaň za dobrovolné šetření benzinem. Její součástí byl požadavek, aby byly benzinové stanice otevřeny pouze od 7 hodin ráno do 7 hodin večer. Také požádal benzinové společnosti, aby omezily dodávky čerpacím stanicím o 10 až 15% a usiloval o zavedení "nedělí bez benzinu" podle příkladu z první světové války.

Daniel Yergin také napsal, že jednu věc, kterou ministr Ickes neudělal a ani nemohl udělat, bylo vysvětlit národu pravý důvod pro úsporná opatření. Nemohl totiž říci, jak úspěšné byly německé ponorky a v jak zoufalé situaci byla Británie. Na jedné straně by to dalo do rukou propagační zbraň pro nacistické vedení v Německu a na druhé straně by to podnítilo americké izolacionisty v jejich kampani, aby daly Spojené státy ruce pryč od války. Celá úsporná kampaň tedy vyvolala bouře protestů. Například stát New Jersey vydal rezoluci, ve které prudce odsoudil úsporná opatření, protože ta údajně ohrožovala státní rybolov a letní rekreační průmysl. Velké hromadné sdělovací prostředky označovaly úsporná opatření za "umělý lživý nedostatek benzinu". Američtí motoristé protestovali proti snahám omezit jejich nezadatelné právo na ježdění autem, jak se jim zlíbí.

Spojenecké vojenské úspěchy na podzim roku 1941 (patřilo k nim rozluštění německých vojenských kódů) poněkud usnadnily situaci britského námořnictva a nedostatek ropy se trochu zmírnil. Oponenti ministra Ickese považovali tuto situaci za důkaz, že nebylo zapotřebí žádných úsporných opatření a zesměšňovali ho jak v kongresu tak i na veřejnosti po celých Spojených státech.

Ministr Ickes se poučil. Zatímto byla Evropa přemožena nacisty a neustále rostly obavy z války s Japonskem, měli řadoví občané Spojených států největší zájem o to, aby nic nenarušilo jejich přístup k lacinému benzinu. "Neudělal bych už naprosto nic pro zavedení úsporných opatření, dokud by sami lidé pořádně nepocítili takovou nutnost", řekl ministr a dodal: "Není možné přesvědčit americké občany, aby se v době ohrožení chovali obezřetně".

V prosinci 1941 napadlo Japonsko Pearl Harbor a o několik dní později vyhlásilo Německo válku Spojeným státům. Za měsíc na to poznamenal ministr Ickes soukromě, že se dají očekávat obnovené útoky německých ponorek a že tedy opět dojde k nedostatku ropy. Zařekl se ale, že by nedoporučil žádná úsporná opatření, aby takovému nebezpečí předešel: "Vzhledem k nepříjemnostem, kterým jsem byl vystaven loni na podzim, když jsem se snažil zabránit kritické situaci, tentokrát se nehodlám nijak veřejně vyjadřovat.

Kdyby skutečně došlo k nedostatku ropy, asi bych se dostal se svým rozhodnutím na první stránky novin, protože bych doporučil zavedení přídělového hospodářství. Nedostatek ropy by bylo možné prohlásit za Boží dílo a já bych potom sklízel chválu za svou předvídavost".

K útokům německých ponorek skutečně začalo docházet a jejich velitelé zjistili, že měli neočekávané pomocníky. Americké města zůstávala jasně osvětlena jako v době hlubokého míru a tankové lodě plující blízko pobřeží pro "větší bezpečnost" se nádherně rýsovaly jako tmavé silhuety na osvětleném pozadí.

Daniel Yergin uvedl, že zvlášť pomohlo nacistickým ponorkám město Miami s 10 km pláží tonoucích v záplavě neónových světel. Majitelé hotelů a obchodní komora trvali na tom, že se nesmí ztlumit světla - byla přece turistická sezóna! Jinde na pobřeží, zejména u Atlantic City, pozorovaly davy lidí, jak se občas na obzoru rozsvítilo velké světlo - byla zasažena další tanková loď.

Na jaře 1942 se dostali nacisté k Moskvě a Japonsko obsadilo větší část jihovýchodní Asie. Konečně zavedla americká vláda první mírnou formu přídělového systému pro benzin. Američtí občané byli rozlíceni. Podle Yergina byli Američané přesvědčeni za posledních 30 let, že je jejich samozřejmým národním právem neomezený přístup k levnému benzinu a jen velice málo jich bylo ochotných vzdát se ho dobrovolně.

Floridský guvernér telefonoval ministru Ickesovi a žádal ho, aby odložil zavedení přídělového systému tak, aby nenarušil na Floridě turistický ruch. Lidé na východním pobřeží neměli představu o přepravě ropy a byli přesvědčeni, že "někde ve Spojených státech jsou jí plné velké sklady".

Nakonec došlo k plnému přídělovému hospodářství s ropou díky poněkud zvláštní situaci: Japonsko obsadilo většinu oblastí, které dodávaly Spojeným státům kaučuk. Vláda oznámila, že nastal nedostatek tohoto zdroje a jediným způsobem, jak se s ním vypořádat, bylo omezit jízdu auty a tak šetřit pneumatiky. Přidělování benzinu by takovému šetření pneumatik napomohlo, protože by právě poněkud omezilo jezdění. Šetření benzinem se považovalo za "neamerické chování", ale omezit jízdu kvůli nedostatku kaučuku bylo přijatelné.

I tak se odvážila vláda zavést přidělování benzinu až koncem roku 1942, bezpečně po volbách do kongresu. Ačkoliv se proti tomu postavilo 100 členů kongresu, zákon o přidělování benzinu byl přijat. Ale byly další ostré protesty, když byly v lednu 1943 zakázány jízdy, které nebyly "zásadně důležité". Protože nikdo nedokázal definovat, co nejsou "zásadně důležité" jízdy, bylo toto omezení ze zákona vyškrtnuto o několik měsíců později.

Po útoku na New York v září roku 2001 vyzval prezident Bush Američany ve svém slavném projevu, aby šli nakupovat. Potom poslal "ty v uniformách" do jedné války a začal plánovat druhou. Dnes podle Boba Herberta v novinách New York Times ztrácejí příslušníci americké armády a členové jejich rodin téměř všechno, zatímco se američtí civilisté neomezují naprosto v ničem a nepřinášejí žádné oběti, ani co by za nehet vešlo. Ministr Ickes by to asi neschvaloval, ale patrně by to chápal.