Od podzimu roku 1941 se i v Dachau rozjelo konečné řešení židovské otázky. Největším vyhlazovacím táborem nacistů byla ale Osvětim, jež začala fungovat v červnu 1940. Za celou dobu fungování zde v plynových komorách umřelo asi jeden a půl miliónů lidí, především židů. Kromě toho vězni sloužili jako otroci i surovina pro nacistické firmy a jako pokusná zvířata pro nacistické lékaře. Některé jiné (menšina) lágry uplatňovaly podobně jako již dříve komunisti tzv. Vernichtung durch Arbeit (vyhlazení prací). Celkový počet obětí holocaustu se odhaduje na šest miliónů. Bylo to něco naprosto neuvěřitelného... nikdo nechtěl věřit vězňům, jimž se podařilo uniknout z Osvětimi, tu čirou pravdu, již říkali. Západ se tehdy ještě neprobudil z osvícenského optimismu.

I když souhlasím s tvrzením, že holocaust nemá v historii obdobu, musím odmítnout údiv nad tím, kde se vzala v samém srdci Evropy genocida. Likvidace národnostně, nábožensky nebo mocensky definovaných skupin lidí je pro dějiny homo sapiens sapiens mnohem všednější skutečností než třeba vědecké bádání nebo filantropie. Dokud jsme tu, je tu vždy i možnost genocidy. Psychologie dělení na my a oni, kde oni jsou nižší bytosti než my, je velice svůdná a "přirozená". Vnímat druhého člověka, byť je po všech stránkách náš příbuzný nebo blízký přítel, jak sebe sama, je naopak těžké. Děsíme se genocidy, neboť již chladnokrevná vražda jediné lidské bytosti je pro nás nepřijatelná, a přesto -- nebo právě proto! -- budeme tíhnout k tomu přivřít oči nad genocidou nějakých tamtěch, než bychom se my cítili povinni proti ní zasáhnout. Holocaust se nevzal odnikud, není mimo souvislost dějin vytrženým mystériem... je pouze děsivým a do ostrého světla postaveným svědectvím o tom, jací jsme. Jistě: už křičíme: vždyť ne my, to byli oni, ti dozorci, kápové, ti náckové -- a oni zaslouží smrt!

A tak se z mnohých vzorných otců rodin a příkladných občanů stali přisluhovači vyhlazování svých bližních. Kdo je vlastně náš bližní? Na to se kdysi ptal farizej Ježíše a dostal ohromující odpověď. Jenže tento etický apel bude mít ve společnosti tuze malý vliv, bude-li to společnost uzavřená, definující se jako monolitní celek nedotknutelnými tradicemi a odmítající stavět na občanu jako svobodném jednotlivci, který je definován svým já, nikoli svým (údajným!) my. Odpor k individualismu a vize vznešených národních hodnot spojovaly postfeudální státy, mezi něž patřilo Německo, Rusko, Itálie, Španělsko, Japonsko nebo také Slovensko, nejvíce. Horlíme-li v bahnité současnosti proti konzumu a relativní bezohlednosti kapitálu, bude dobré položit si otázku, zda nabízíme takovou alternativu, která nevede právě k návratu do starých, pro člověka vlastně "přirozených" dob.

Válka propukla také na Dálném východě: Japonsko pod taktovkou Jamamotovou vstoupilo do války po boku Německa, což vlastně neznamenalo nic jiného než nestoudné, brutální kořistění na Číně, Koreji a dalších zemích. Vyvražďovali, dělali pokusy na lidech, nutili žen k otrocké prostituci atd. Naopak Mussoliniho režim se v porovnání s vervou Hitlera a Jamamota jevil jako obdoba husákovské normalizace. Jeho expanze do Habeše ovšem nebyla pouze směšná, nýbrž zároveň naprosto zbabělá, a tedy i krutá. Ačkoli Itálie nepředstavovala reálné nebezpečí a člověk žasne nad tím, že skoro celou tíhu světové války na straně Osy neslo Německo, boje přešly na půdu kolonií. Pozdější pád italských ambicí v africkém střetu s Británií představoval první, psychologicky velmi významný obrat ve válce. V lednu 1941 se habešský císař Hailé Selassie opět vrátil do své země.