Snímek vypráví příběh Noriko, sedmnáctileté dívky, která je nespokojena se svým malým domovským městem Tokojama (shodou okolností odtud také pochází režisér filmu) a s životem ve své rodině, zejména s přísným a konvenčním otcem, a rozhodne se utéci z domova. Nervózně a nejistě nastoupí do vlaku do Tokia a spojí se tam s přítelkyní, s níž se seznámila na internetovém chatu. Tato dívka, která jí v Tokiu přijde naproti, záhadná a -- jak se zdá -- poněkud charismatická Kumiko ji poskytne ochranu a Nuriko se stane součástí jejího podivného života, kdy Kumiko chodí od domu k domu a předstírá, že je členem rodiny nešťastných, osamocených lidí. Po určité době odchází z domova i Nuričina mladší sestra Juka a obě sestry začnou pracovat pro Kumičinu firmu, která nabízí službu, kterou nazývají "pronajímáním rodiny".

Sonův film je v první řadě dramatem emocí a rodinných vztahů. Zabývá se otázkou, která je v současném Japonsku velmi aktuální -- mezigeneračním konfliktem v rodinách. Děti a rodiče si nikdy nerozumějí a nikdy se neseznámíme s jedinou skutečně šťastnou rodinou. Během celého filmu tuto myšlenku zdůrazňuje záběr jídelního stolu. Rodina, která jí pohromadě, zůstává pohromadě. Na začátku vidíme Nuričinu rodinu, všichni jedí, ona jen sedí a jídla se nedotkne.

Ve filmu Večeře u Nuriko je množství postav, které se všechny staly nešťastnými v důsledku toho, jak se k nim stavějí jejich rodiny, a které to donutilo, že v důsledku toho projevují extremní chování. Dovídáme se, že Kumiko její rodiče opustili jako nemluvně v automatické úschovně na železničním nádraží, a není tedy překvapující, že ji to ztraumatizovalo na celý život. Proto považuje svou existenci za prázdnou, staví se nepřátelsky vůči myšlence rodiny a není schopna autenticky navázat vztah s kýmkoliv, kdo by mohl být členem nějaké rodiny. Když bylo Kumiko dvacet let, v jejím životě se objevila žena, která tvrdila, že je její matkou, avšak Kumiko, i když sice zprvu jen tak pro legraci argumentaci této ženy přijala, brzo svou matku odmítla jako "nepřesvědčivou" (navzdory tomu, že se "matka" v reakci na to rozplakala a křičela) a začala se jí posmívat.

Kumiko intenzivně přemýšlí o podstatě štěstí a Sono využívá celou řadu zajímavých obrazů, jimiž to divákům sděluje. Kumiko a její stoupenci hovoří o lidech, kteří se dělí na "lvy" a na "králíky". Říkají, že někteří lidé musejí v životě hrát role, které jiní hrát nechtějí. Členové jejího "klubu", jejichž "role" členů rodiny někdy od nich vyžadují obrovské oběti, dokonce i smrt, se považují za tyto "králíky". Kumiko také odmítá štěstí -- podle ní je to v životě nerealistický cíl. Říká o Nuriko: "Přišla sem, aby dosáhla štěstí. Ono jí to přejde." Aby to vysvětlila, používá obraz kruhu. Sděluje nám, že v přírodě žádné dokonalé kruhy neexistují a že lidé používají kružítka a tlustých čar, aby si tak udělali dokonalé kruhy pro sebe. "Ale já žádné tlusté čáry nepotřebuju." Její internetová stránka, kde ji Nuriko původně nalezla, není graficky příliš bohatá, ale používá pro svou -- omezenou -- grafiku jediný obraz -- totiž obraz kruhu.

Kumiko, která je emocionálně tak distancovaná od všeho, že ji až obklopuje prázdnota, propadla naprostému znecitlivění vůči životu. Tím, že vytvořila tuto službu a zatahuje do ní nešťastné dívky, tyto dívky ničí. Nepřizná si, že provozuje "pronajímání rodin" proto, aby si pomohla sama sobě. Avšak je jasné, že tomu tak skutečně je. U každého nového zákazníka používá nový zubní kartáček. To naprosto není nezbytné a zjevně to ukazuje, že Kumiko vždycky plně vstupuje do nové totožnosti. Také slyšíme, jak uvažuje: "Někdy zapomínám, že jsem ve skutečnosti Kumiko." A to je přesně ono. Kromě toho, její služba naprosto podvrací instituci rodiny a ničí lidi. Kumiko vnucuje své neštěstí jiným a tak se jim mstí. Její život nemá smysl, a tak nemá smysl ani smrt. Proto se může podílet i na vraždě, nevzrušeně a uvolněně.

Právě pro ni spáchá čtyřiapadesát školaček, které se drží za ruce, hromadnou sebevraždu tím, že skočí pod vlak. Kumiko tyto dívky přesvědčí, stejně jako ostatní osoby, které ve službě jejímu "klubu" zemřou, že zemřít je nutnou součástí jejich "role". Vzala dívky, které byly nešťastny se svým životem, a vytvořila jim život nový (v jehož rámci hrají někoho jiného). Nevadí jim, že to končí smrtí, protože se se smrtí setkávají ve své nové totožnosti.

Film vznáší otázky o podstatě štěstí a skutečnosti. Dívky pro sebe vytvářejí novou totožnost, protože jsou nespokojené se svou starou totožností. Jenže ta nová totožnost je naprosto umělá. Nuričini rodiče dělají něco obdobného. Její otec se vždycky považoval za šťastného, avšak jeho zaměstnání napovídá, že si něco nalhává. Pracoval v místních novinách, které tiskly vždycky jen poklidné a nevzrušené články. Vyhýbaly se veškerým tragediím.

Otec Nuriko je zbabělec a líbí se mu bezpečí jeho zaměstnání. Absolutně se nesnaží porozumět svým dcerám a manželce. Je spokojen s přesvědčením, že jsou v jeho rodině všichni šťastni. A také, jakmile Nuriko a Juka rodinu opustí, jejich matka namaluje obraz rodiny, založený na fotografii všech jejích čtyř členů. Avšak na původní fotografii jsou dva usmívající se rodiče a dvě zdeprimovaně vyhlížející dcery. Na matčině obraze však všechny čtyři osoby září štěstím. Dívky sice nyní mají svůj "klub", ale všechny postavy ve filmu hledají nějakou nerealitu, fikci, aby unikly tomu, že jsou nešťastné.

Když slyšíte shrnutí tak trochu podivné zápletky tohoto filmu, může vás napadnout, zda ten film vůbec může fungovat, zda vůbec drží dohromady. Drží, a funguje, a to velmi dobře. Sono vyvolává napětí tím, že prozrazuje pravdu, skrývající se za "klubem" Kumiko jen velmi postupně. Hromadnou sebevraždu školaček vidíme ve filmu relativně brzo, ale vysvětlena je až ke konci filmu, kdy se objeví veškeré souvislosti.

Po celou dobu se udržuje napětí, neboť divák intenzivně hledá vysvětlení tohoto strašlivého činu i útěku obou dcer. A Sono nám ho poskytne -- prostřednictvím dobře rozvinutého emocionálního angažmá vůči svým postavám.

Struktura filmu se skládá ze čtyř kapitol. Jsme svědky událostí z pohledu nejrůznějších postav, ale film také ukazuje různou míru zkušenosti jednotlivých postav a důsledky činů jiných lidí. Je nám umožněno vidět, co otec nikdy nevidí -- ten nikdy nepochopí své dcery, a tak nikdy neporozumí, o co jde v tom "klubu".

Další silnou stránkou filmu je to, že mísí žánry. Jak se příběh odvíjí, události jsou stále násilnější a extremnější. Nedlouho před koncem filmu zaútočí otec Nuriko kolem sebe nožem a způsobí tak v podstatě krvavou lázeň. Kumiko se postupně stáv á stále děsivější postavou, jak postupně zjišťujeme, že je naprosto necitlivá. Kombinace zábavných prvků s žánrem psychothrilleru a dramatu způsobuje, že tento film diváka silně zaujme a uspokojí. Avšak tato kombinace různých žánrových prvků je také nositelem významu, který chce Sono divákovi sdělit. Večeře u Nuriko začíná jako realismus (emocionální drama) a končí jako nerealismus -- stejně jako život všech zmíněných dívek. (Než film skončí, jejich jména se promění -- už nejsou Nuriko a Juko, ale Micuko a Joko -- bezejmenné.)

Tento film je napínavý a zábavný thriller, ale je to zároveň i psychologické drama. A kromě toho -- generační konflikt i sebevražda jsou současné problémy, které jsou velmi živě přítomné v mysli veřejnosti. Takže Sono tímto filmem reaguje i na velmi aktuální témata z japonské současnosti.