Jistě, mediální svět je navíc existenciálně prázdný, přijde mi to -- na rozdíl od názoru Zuzany Augustové, který vyjádřila v článku Život podle návodu na pračku (Respekt 28/2005) -- jako banální pravda.

Lidé, kteří berou rady a životní styl propagovaný "společenskými časopisy" vážně, jsou podle Augustové námětem dramatických děl několika mladých domácích česko-slovenských autorů. Jedná se prý o výpovědi o trýznivé prázdnotě, občas oslazené sentimentálním závěrem... To ve mně podnítilo vzpomínku na Bloomovu cestu Dublinem: což není povrch věcí vždycky existenciálně prázdný a není to tak silně banální, že je třeba se tomu umět smát (a Joyce tohle uměl snad ze všech nejlépe)? Jak to někoho může trýznit? Že by sám podlehl? Ono je to vždy otázka volby: tam, kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Ceníš-li si efemérního pozlátka, nediv se, když se za ním jako za maskou na tebe šklebí věčná prázdnota smrti. Můžeme být Lucienem ze Ztracených iluzí, nebo jedním z obou přátel novely Bratranec Pons, je to na nás.

I v televizi jsou však věci, jež mi přijdou mimořádně podařené... jednou z takových skvělých výjimek je diskusní pořad druhého programu STV Pod lampou. Poprvé jsem ho viděl u piva v jedné hospodě, kde jsem se nudil natolik, že jsem se rozhodl pozorovat dění na obrazovce. Zaujala mne neformální, přátelská atmosféra, podnětnost otázek, především však kvalita lidí, jež si dvojice moderátorů (jeden sedí uprostřed půlkruhu hostů, druhý stranou u notebooku, kde sleduje maily diváků a vnáší je občas do diskuse) vybírá. Z českých diskusních pořadů, pokud se zabývají kulturou, vědou či náboženstvím, jsem zvyklý na fráze, exhibici, mlácení prázdné slámy... prostě nechutný zážitek. Naopak Pod lampou sedávají hosté, z nichž číší ten pravý zájem o problém, o argumentaci a o naslouchání odlišným názorům, který z mluvení dělá kvalitní diskusi. Ve čtvrtek 14. července, kdy jsem se zas po delší době dostal ke sledování a těšil se na to, jak budu vtáhnut do příjemného prostředí sdílení problému, jsem byl ale poněkud zklamán...

Tématem diskuse byl vztah náboženství a vědy, sedělo tam několik fyziků a jeden katolický kněz. Kdybych měl velmi zjednodušeně popsat průběh pořadu, udělal bych to asi takto: fyzici se drželi svých modelů, aniž by jasně řekli, že mají v rukou jen modely, kněz se držel starého teologického haraburdí (aristotelské ontologie) a moderátoři se snažili zjistit, nakolik se tyto oba světy navzájem podpírají nebo popírají. Přiznám se, že jsem alergický vůči snahám, které se z kosmologických úvah všelijak zacilují na Boha. Ale asi každý musel cítit, že diskuse se točí v kruhu a že v okamžiku, kdy o hlavním tématu museli mluvčí fyziky doznat, že k němu fyzika nemá co říci, se vytvořil prostor pro mimoběžné výkřiky na adresu homeopatie nebo pro amatérské žonglování s "nejnovější" kosmologií.

Celé naše opravdu funkční poznání (např. právě fyzika) je založené na tom, jak věci fungují, nikoli na tom, co jsou. Každý fyzikální experiment představuje zkoumání reakce systému na podnět, tedy závislost mezi ději, nikoli nazírání podstaty věcí. Proto také testujeme funkčnost hypotéz a nahrazujeme je hypotézami novými, funkčnějšími. Typickým příkladem může být pád newtonovské fyziky... ta je jen o trochu méně funkční než fyzika relativistická (inženýři se většinou bez teorie relativity dobře obejdou), ale její obraz kosmu je diametrálně jiný. My jsme Einsteinovy předpoklady přijali, a to i přes jejich protiintuitivní charakter, prostě proto, že obstály v některých experimentech (které se příliš netýkají našeho bytí na Zemi) radikálně lépe než newtonovská fyzika -- a ve všech ostatních stejně dobře. Fyzikální teorie jsou naše konstrukce, naše nástroje pro ovlivňování našeho okolí, ale říci o nich, že vystihují podstatu skutečnosti, to by byla blamáž. Jistě, můžeme mít svůj osobní existenciální postoj, svou víru, že při bádání se dostáváme do kontaktu s tajemstvím kosmu, že odhalujeme rysy božského chrámu, ale to je výpovědí o našem nitru, nikoli o fyzice.

Ignoramus et ignorabimus... Rozum, pokud dokáže přemýšlet i o sobě samém, musí uznat, že zítra může být všechno jinak, než jak si to myslí dnes. Dějiny nejúspěšnější vědy, fyziky, jsou dějinami vyvrácených hypotéz. Naše obrazy kosmu se radikálně měnily od dob Galileových a budou se měnit patrně i nadále. Co zbývá? J. Ratzinger, současný papež, ve své knize Úvod do křesťanství (Petrov Brno 1991) píše: "Význam slova tajemství není popření rozumu, ale teprve umožňuje víru jakožto porozumění. Jinak řečeno: Zajisté víra není vědění ve smyslu poznání toho, co lze udělat nebo vypočítat. Ne, to nelze. Víra by se stala směšnou, kdyby se chtěla vměstnat do těchto forem. ...poznání o tom, co lze udělat, je podstatně omezeno na věci viditelné a funkční. Vůbec nepředstavuje cestu, jak najít pravdu. Podle své metody se toho zřeklo. Forma, jak člověk zachází s pravdou jsoucna, není vědět, ale rozumět: Rozumět smyslu, kterému se svěřil... Myslím, že přesný význam toho, co míníme slovem rozumět, je: základ, na který jsme se postavili, se učíme chápat jako smysl a pravdu." Něco podobného jsem čekal v řeči onoho diskutujícího kněze, ale nedočkal jsem se.

Mystika nám může pomoci porozumět, ale samozřejmě nedává žádné testovatelné, jasné a pro všechny srozumitelné záruky. Ovšem máme-li nějaké porozumění smyslu života, o které se chceme opřít a žít podle něj, jsme již vždy na půdě mystiky. A jediné, co zde můžeme dělat, máme-li najít pravdu, je být poctiví. V mystice se cesta za pravdou stává pravdou samotnou. Doufáme-li pak ve smysl pravdy a lásky, které v mystice splývají, i tváří v tvář miliardám galaxií, smrti a marné nespravedlnosti života, v němž vteřinka náhody ničí mnoho životů a v němž se mohla realizovat Osvětim, pak věříme, chtě nechtě, v Boha... Tento Bůh ale není nic, s čím by náš pozemským světem odchovaný rozum mohl chytře manipulovat, rozebírat to a zas skládat, dokazovat atd. Je to Bůh, který nás absolutně převyšuje, který je Tvůrcem a Pánem všeho. Fyzika o něm opravdu nemá žádné ponětí.

To, zda budeme žít do hloubky, záleží jen na nás. I to, zda se z naší mystiky, našich hodnot a našeho života vůbec stane jen trýznivá prázdnota, nebo plnost smyslu.