Asi před dvěma lety jsem seděl v restauraci se svým českým přítelem Danem a jeho polským přítelem Tomkem. Oběma je pod třicet let, takže nezažili začátek druhé světové války, polské povstání ani Pražské jaro, a nakonec ani počátky polského hnutí Solidarita. Byla to vynikající příležitost pro antropologa, protože to, co se stalo, potvrdilo typickou českou a polskou charakteristickou osobnost.

Po několika pivech (já jako Brazilec piju džus, ale pro mé slovanské přátele není piva nikdy dost) začal Tomek hovořit o kulturních rozdílech mezi námi. Chtěl vědět, v kolika válkách válčila Brazílie. Když jsem vysvětlil, že koncem druhé světové války vyslala Brazílie asi 2000 vojáků do Itálie, ale když tam dorazili, Itálie už byla poražena, a tak zůstali "naši hrdinové" u italských dívek, než byli odesláni zase zpět do Rio de Janeiro, a že před tím došlo někdy v 19. století k válce s miniaturní Paraguayí, Tomek usoudil: "Tak vy jste jako Češi."

Dan dál tiše pil, ale silně mu vadilo, že se v době, určené pro posvátné pití piva, hovoří o tak závažných věcech. Tomek dlouho hovořil o polské odvaze a citoval mnoho příkladů z historie, kdy se jeho národ postavil proti nepříteli - a měl jich hodně.

Vysvětlil jsem, že si vyřizujeme své neshody prostřednictvím fotbalu, což Tomka ještě víc rozčílilo. Jak to, že Brazílie nezaujala jasný postoj proti hitlerovskému Německu? Že bylo tehdy téměř deset procent Brazilců německého původu a že mnozí z nich byli velmi bohatí a velmi vlivní, to mu jako vysvětlení nestačilo. Argumentoval, že v Brazílii také tehdy žily miliony Poláků (bylo to ale většinou vesničané, zemědělci, nikoliv podnikatelé. Pak jsem mu vysvětlil, že Brazilci nejraději zůstávají pokud možno neutrální, vzhledem k tomu, že je jejich země tak obrovská, že zaujímá skoro celý kontinent a že jsou sousedé Brazílie příliš malí na to, aby pro ni byli hrozbou. A to, co se děje za oceánem, je příliš daleko na to, aby to zaujalo brazilskou pozornost.

"Ne, vy jste zbabělci, stejně jako Češi!" odsoudil mě a mých 180 milionů spoluobčanů. V tu chvíli se probudil Dan ze svého idylického vztahu k tekutému chlebu a začal bránit svůj národ. Zeptal se Tomka: "Kolik vašich lidí zahynulo při bojích proti Hitlerově invazi?"

Náš přítel z Varšavy hrdě odpověděl: "Tři miliony, když nepočítáme židy..."

K tomu přidal Dan další otázku: "A zvítězili jste?"

Tomka rozčílila otázka, na niž je dobře známá odpověď: "Ne, nezvítězili jsme, vždyť to víš!" řekl velmi rozhněvaně.

"Vidíte, vy Poláci jste odvážnější, ale my Češi jsme inteligentnější - zjistili jste, že nad nacisty nezvítězíte, až teprve POTÉ, co zahynuli všichni ti odvážní lidé. My jsme si nemohli dovolit přijít o naše..."

Nemyslím, že jsou Češi zbabělci, ale je jasné, že s určitými výjimkami v minulosti, jako byli husitské války, Češi mají pragmatické vědomí, že je jejich národ "příliš malý", aby zvítězil nad jejich vělkými a agresivnějšími sousedy.

Nikdy bych však nepoukazoval na to, že po vyhlášení mimořádného stavu v Polsku tam nedošlo k občanské válce. To neznamená, že Poláci nejsou ochotni bojovat do posledního člověka, což je charakteristika, kterou zcela zjevně nesdílejí jejich jižní sousedé.

Chápu, že kdokoliv napsal onu větu jménem "redakce Britských listů", měl pocit, že je uražen a chtěl se pomstít za agresi - avšak pravda skutečně je taková, že Poláci používají Čechů jako srovnání, aby se cítili lépe, podobně jako to dělají Argentinci s Brazílií. Musím prostě přijmout, že Argentina je lépe zorganizovaná než Brazílie. To je založeno na historii a na viditelných faktech.

Češi se méně chlubí tím, co dokázali, než Poláci. Avšak roku 1968 byl dobrým příkladem toho, jak se tento národ dokáže postavit na odpor, a to realistickým způsobem. Jak to popisuje titul knihy, So Many Heroes (Tolik hrdinů), kterou napsal nedávno zemřelý Alan Levy, Češi museli mít hodně odvahy, že hovořili s okupačními vojáky a přesvědčovali je, že jejich přítomnost v Československu je založena na lži.

Bylo velmi důležité, že v neděli 21. srpna v pořadu "Otázky Václava Moravce" v České televizi zdůraznil polský generál Wojciech Jaruzelski, že invaze ze srpna 1968 byla chybou. Mělo historický význam, že se Jaruzelski omluvil za to, že pomohl zlikvidovat Pražské jaro. Žádal o odpuštění a přiznal, že to byla chyba, a dokonce dodal, že ho "bolí", že se to stalo.

Stává se zřídka, že politikové přiznávají chyby a mají odvahu to udělat jasně a veřejně. Zase to byla "polská odvaha". Měl by obdobnou odvahu například Miloš Jakeš?