Rád bych upozornil, že ČT24 v pondělí mezi 9.40 a cca 18. hodinou vysílá několik přenosů z pražské konference "Protiraketová obrana po bukurešťském summitu NATO" a dalších pořadů o protiraketové obraně, píše Tomáš Morava.

Upozorňuji na to hlavně proto, že toto vysílání je "neplánované", lidé ho proto nenajdou ve většině televizních programů. Mimochodem ČT tuto konferenci ve svém programu nazývá "Konference NATO o protiraketové obraně v Praze", což je zavádějící, protože ji neorganizuje NATO, ale česká vláda a sdružení Jagello 2000.

Je trochu kalné ráno na konci dubna. Na obyčejném pražském sídlišti již několik dnů stojí přenosné značky Zákaz zastavení, které oznamují, že 30. dubna dojde od 7:00 k „čištění“. Odjíždím ten den ráno ze svého místa, ale mám pár pojížděk v blízkém okolí a tak se v inkriminovanou dobu těsně po 7 hodině ranní do čištěného prostoru několikrát vracím a dokonce na někoho chvilku čekám a tak mám možnost ono „čištění“ pozorovat Na nedalekém parkovišti je přeplněno, ale i tam vidím několik odtahových vozů, jak se pouštějí do jedné řady zaparkovaných vozidel.

Média nás denně sytí novinkami z Rakouska, stále se znovu a znovu přetřásají „odpornosti“ z podzemí jednoho domu. Já si svůj názor udělala brzy, celkem se shoduje s úvahou Jeronýma Klimeše, který své zamyšlení o vývoji a řetězení tohoto zločinu popsal nedávno v Lidovkách. Celá kauza mne samozřejmě zajímá dál, vždyť spadá do sféry zájmu každého člověka, který se pohybuje v sociální oblasti. Přesto mohu říci, že mnohem netrpělivěji čekám na „bratříčky“, tedy doprovodné jevy, jaké takovouhle olbřímí bleskovou šlupku doprovázejí. Čekám totiž na uvolnění obětí, kterým taková publicita věnována nebyla, které mlčely nebo dosud byly umlčovány.

Raytheon dostal kontrakt v hodnotě 3.3 milionu USD na vývoj, vedoucí k k zmenšení zahřívání v polovodičích, navržených pro příští generaci vysoce výkonných radarů a jiných elektronických systémů. Kontrakt je na první tři fáze vývojového úkolu DARPA (Agentury výzkumných úkolů Pentagonu). Základní program tepelného provozu radiofrekvenčních zařízení, v trvání 45 měsíců může dosáhnout po splnění všech etap 8 milionů USD a skončit v posledním čtvrtletí roku 2011. O zadání informoval odborný server SpaceWar.

Simon Wiesenthal Center, mezinárodní organizace pro lidská práva s hlavním sídlem v Los Angeles, založená v roce 1977, zveřejnila minulý týden svou výroční zprávu. Ta letošní mapuje období od 1. dubna 2007 do 31. března 2008. Udílí přitom známky od A -- velmi dobře až po F -- nedostatečně třem desítkám zemí, podle podílu na zjišťování válečných nacistických zločinů a stíhání jejich pachatelů. Zpráva dochází k těmto podstatným závěrům : Zatím co Německu ještě v roce 2001 připadalo nejpřednější místo, letos obdrželo známku B spolu s Itálií a Kanadou. Poprvé v posledním desetiletí byl nacistický zločinec Němec Michael Seifert, dozorce koncentračního tábora v italském Bolzanu, vydán do země, kde se dopustil zločinů.

Pane Šticho, mluvčí České televize, televize veřejné služby, v reakci na Váš text zveřejněný 24. dubna 2008 na Britských listech pod názvem ČT jediná věnuje diskusi o radaru vyvážený prostor jsem obvinil Českou televizi z nevyváženosti vysílání a z cenzury argumentů zpochybňujících bezpečnost přítomnosti a provozu plánovaného amerického radaru. Vzhledem k dosavadním zkušenostem s přístupem České televize mne nepřekvapilo, že na mé obvinění jste na velmi otevřeném foru Britských listů nereagoval.

Vaši reakci jsem ovšem objevil na stránce serveru Česká média. Pod titulkem Nestřílejte od boku píšete z IP adresy 90.183.77.10.

< nový konzervativní londýnský primátor Boris Johnson

Boris Johnson jezdí po Londýně na kole - chce podstatně zlepšit postavení cyklistů v anglické metropoli.

Britský premiér Gordon Brown v pátek dopoledne přiznal, že Labouristická strana zaznamenala "špatnou noc". V komunálních volbách v Anglii a ve Walesu, které se konaly ve čtvrtek 1. května, poklesla voličská podpora pro labouristy za Gordona Browna na 24 procent - to je nejnižší podíl od šedesátých let dvacátého století. Třetí britská politická strana Liberálních demokratů zaznamenala podporu 25 procent a labouristé se tak octli až na třetím místě. Konzervativci dostali 44 procent - kdyby se bývaly konaly všeobecné volby, konzervativci by s tímto procentem hlasů zcela ovládli Dolní sněmovnu.

V pátek v noci se konečně sečetly hlasy pro volbu londýnského primátora a vyšlo najevo, že konzervativní kandidát Boris Johnson porazil dosavadního třikrát zvoleného labouristického primátora Kena Livingstona. Boris Johnson získal 42, 48 procent hlasů první preference, Ken Livingston 36,38 procent. I když pro Livingstona i nadále hlasoval vnitřní Londýn, Johnsona podpořily vnější bohaté čtvrti. Livingstone si vyčítal jako osobní chybu, že nedokázal zmobilizovat zbylých pár procent hlasů.

Pražská magistrála má vskutku tuhý kořínek. Však její pevnost nad Nuselským údolím zkoušeli po dokončení komunisté řadami tanků i nastartovanými raketovými motory. Tato urbanistická zběsilost ve formě dálnice vedoucí středem města a popravující jeho hlavní náměstí přežila i dvacet let po pádu režimu, a jestli se naplní apokalyptické záměry pražských radních, zabetonuje se na další desetiletí do našeho městského života ještě daleko "hlouběji''.

tisková zpráva Ne základnám

Iniciativa Ne základnám pořádá v pondělí 5. května, na výročí Pražského povstání, demonstraci na Václavském náměstí. Vybrali jsme si k našemu protestu datum, kdy měla na oficiální návštěvu České republiky přijet ministryně zahraničí USA, Condoleezza Rice, aby zde podepsala jednu ze smluv k radaru. Návštěvu se prý ,,nepodařilo zkoordinovat". Na demonstraci vystoupí zástupci Ligy starostů, ČSSD, KSČM a Zelených. Pozvání přijal také Petr Uhl a svůj pozdrav demonstraci zaslal i sociolog Jan Keller. Demonstrace začíná v 17.00h na Václavském náměstí, odkud se pochod vydá směrem k úřadu vlády, kde zástupci Iniciativy odhalí pravý důvod toho, proč Condoleezza Rice nepřijela.

Mnoho lidí zastává názor, že Čína je nadále komunistickou diktaturou a že právě proto tam dochází k porušování lidských práv. Avšak podstatným problémem v dnešní Číně je skutečnost, že je čínský stát dosud příliš slabý na to, aby dokázal ochránit práva svých občanů, píše Francis Fukuyama v deníku Los Angeles Times.

Epizodou, na kterou by český parlamentarismus neměl být nikterak hrdý, bylo parlamentní hlasování z 30. 4. 2008 o vyslání útočného kontingentu - 601. skupiny speciálních sil do Afghánistánu. Nikoliv polní nemocnice, nikoliv ostrahy civilních objektů. Nikoliv humanitárních pracovníků, ale speciální bojové jednotky, schopné plnit diverzní akce i v týlu protivníka. Bez souhlasu RB OSN, bez začlenění do rámce misí NATO. A navíc český parlament o vyslání české jednotky hlasoval opakovaně, aby hlasování „vyšlo“ podle „dohody“ vlády s 12 poslanci opoziční ČSSD. Tucet špinavců. Navíc v přesně v čase, kdy český generální štáb již věděl o smrti českého vojáka v Afghánistánu, a kdy se „nenamáhal“ hlasující parlament touto nežádoucí zprávou „obtěžovat“. Jedná se o začátek děje nějakého společného českoamerického válečného filmového thrilleru.

Jedná o realitu české parlamentní demokracie v Česku. Stačí si jen projít fakta.

Poslanecká sněmovna vyslala do Afghánistánu dalších sto vojáků. Elitní jednotka bude nasazena i pro úderné akce. Vojáci budou v zemi působit od května do konce roku. Hlasování o vyslání kontingentu bylo napínavé. Sociální demokracie si totiž chtěla svérázným způsobem otestovat jednotu vládní koalice -- svůj souhlas s podporou mise podmínila tím, že pro zvednou ruku všichni poslanci ODS, KDU-ČSL a SZ. Dopředu bylo známo, že tomu tak s největší pravděpodobností nebude.

Čína postavila velkou podzemní základnu pro jaderné ponorky, které by mohly ohrožovat asijské země a stát se konkurentem americké vojenské moci v tomto regionu, informuje britský konzervativní deník Daily Telegraph. V základně se zřejmě skrývá před zraky amerických výzvědných satelitů blíže neurčený počet čínských jaderných ponorek 094. Americké ministerstvo obrany odhaduje, že do roku 2010 bude mít Čína pět jaderných ponorek 094. Každá z nich bude schopna nést dvanáct jaderných střel typu JL-2.

Podrobnosti v angličtině ZDE

V americkém Kongresu tuto středu proběhlo již třetí slyšení (z pěti plánovaných) o tzv. Národní protiraketové obraně (NMD), rozumí se Spojených států amerických.

Slyšení pořádá Podvýbor pro národní bezpečnost a zahraniční věci Výboru pro dohled a státní reformu Sněmovny reprezentantů 110. volebního období Kongresu. - Výbor má pravomoc vyšetřovat jakýkoli program federální vlády a jakékoli otázky související s federální politikou.

Úvodní slovo přednesl a základní otázky na každém slyšení pokládal předseda podvýboru John Tierney.

První slyšení dne 5. března 2008 se věnovalo hrozbám, skutečnostem a výnosům (tradeoffs) obrany amerického území proti mezikontinentálním balistickým raketám (neb o tom NMD především jest). Svědčili zde Joseph Cirincione - místopředseda sekce pro národní bezpečnost a mezinárodní politiku Centra pro americký rozvoj ve Washingtonu, Stephen Hildreth - expert na protiraketovou obranu a nešíření v Kongresové rešeršní službě (od 1985), Baker Spring - expert na národní bezpečnost v nadaci Heritage a Stephen Flynn - expert na národní bezpečnost v Radě pro mezinárodní vztahy (CFR). Ve druhém slyšení dne 16. dubna 2008 na téma výhledů a nákladů svědčili Lisbeth Gronlundová - expert Programu pro vědu, technologii a společnost Massachusettského technologického institutu, Richard Garvin - fyzik z Watsonova výzkumného střediska IBM, Jeff Kueter - předseda Marshallova ústavu ve Washingtonu a Philip Coyle - vedoucí poradce Centra pro obranné informace.

Třetí slyšení, týkající se vládní Agentury pro protiraketovou obranu (MDA), proběhlo 30. dubna 2008 a svědčili na něm Henry Obering - ředitel MDA, opět Philip Coyle, dále Henry Cooper - předseda organizace Vysoké cíle a znovu Joseph Cirincione.

Přepisy úvodních slov předsedy, projevy svědků, jakož i video ze slyšení jsou zde:

• první část ZDE
• druhá část ZDE
• třetí část ZDE

Právě probíhající občanské nepokoje v souvislosti se zvyšujícími se cenami potravin v Haiti, Egyptě a celkem pak ve 37 zemích světa, odhalují mnoho znepokojujících skutečností, které však již desetiletí v těchto a jiných zemí panují. Na vině je mnoho faktorů, které je třeba zohlednit, hlavně ty, na nichž neseme vinu i my. Rapidně rostoucí ekonomika Číny, globální změny klimatu, vyšší ceny ropy, masivní produkce biopaliv a ekonomická politika "volného trhu". Podle Světového potravinového programu při OSN se dalších 100 miliónů lidí propadlo hluboko do čené díry hladu, a tito nešťastníci potřebují urgentní a efektivní pomoc. Světová banka uvádí, že se průměrná cena základních potravin od roku 2005 zvýšila o 80%.

Problém poklesu těžby ropy by nás ještě nějaký čas nemusel nijak zvláště bolet, pokud bychom si dokázali připustit, že státům v oblasti energií a energetiky (včetně Česka) patrně nevládnou jejich parlamenty (tedy lid prostřednictvím svých volených zástupců) a chtěly s tím něco dělat.

Na této, poněkud obrozenecky znějící větě, se shodla většina účastníků besedy u kulatého stolu, kterou pořádala dne 29. dubna 2008 pražská pobočka Nadace Konráda Adenauera (dále NKA). O této politicko-vzdělávací instituci, blízké německé CDU jsme psali v článku "Současnost místního novinářství" 10. března 2008.

Události 1. května roku 1886 v americkém Chicagu znamenaly krok, který změnil tvář světa. Změnil i dnešek, neboť považujeme osmihodinovou pracovní dobu za něco samozřejmého, zač není potřeba demonstrovat, stávkovat, a nebo snad dokonce i umírat. (No - nevím: hovořil jsem minulý týden v Londýně se slovinskou průvodčí na lodích, které tam jezdí po Temži jako součást městské dopravy, a ta má povinně pracovní dobu 13 hodin denně, pozn. JČ.)

May Day je snad doopravdy reliktem předminulého století, zaprášenou relikvií těch, kteří nevnímají změny, k nimž došlo na přelomu milénia v procesu, který dnes nazýváme globalistickou postindustrializací. Snad. Snad, kdyby nebylo snah po návratu některých nenažraných podnikatelů do dob grunderského kapitalismu, kdy bylo dovoleno vše. Snad, kdyby se s pádem socialismu neotevřela Pandořina skřínka všeho, co vousatí klasikové proletářské emancipace pojmenovali, ale co nedokázali předat jejich následovníci jako poselství příštím generacím. Někteří dnešní politici se nestydí liberalizovat pracovní zákonodárství tak, aby nebránilo zaměstnance, ale posilovalo moc zaměstnavatelů. Někteří dnešní politici se nestydí rušit ve vztazích zaměstnavatelů a zaměstnanců vše, za co bojovali a umírali jejich otcové a dědové - na celém světě. Odpovědnost společnosti, států, vlád. Sociální smír. Důstojnost těch, kteří se sami bránit nedovedou. Na celém světě, protože italský či francouzský dělník má dost podobné problémy jako zaměstnanec český

Procento společnosti tento stav projektuje a politicky prosazuje. Desetina společnosti na něm bohatne a hájí jej. Třetině společnosti tento stav vyhovuje, protože na něm tak či onak participuje a nebo se na něm přiživuje. Polovina společnosti se s ním z těch či oněch důvodů smířila. A ta druhá polovina ho zaplatí. A kvůli ní na celém světě slaví ateisté První máj jako Svátek práce, následovníci Nazaretského pak jako Svatý den Josefa Dělníka. Romantici v Čechách poté od konce 19. století pozdní večer oslavují jako lásky čas, kdy hrdliččin zval ku lásce hlas.

Barva toho svátku je rudá. Jako krev. Jako krev šesti amerických dělníků a anarchistů z 3. května 1886 .

Za rok od napsání tohoto článku se nezměnilo téměř nic. Mimo to, že Václav Klaus napsal knihu a byl zvolen podruhé prezidentem. Mimo to, že třikrát nepadla vláda dvou přeběhlíků. Mimo to, že tucet sociálních demokratů schválil vyslání českých vojáků do afghánské války poté, co s tím o minutu dříve nesouhlasil. Čtyři modrozelení poslanci z šesti si mezi morálkou a korytem vybrali natrvalo. Naopak jeden lidovec z 13 našel odvahu k pochopení a následování Krista. Vzkaz vládě a jejímu premiérovi byl odeslán. Čarodejnice upáleny nebyly. A pak věřte v revoluci a dějinný pokrok... Barva toho svátku je rudá. Jako krev budoucích mrtvých z Afghánistánu.

První máj a jeho tradice VÍCE INFORMACÍ

Jednou z významných součástí ekonomických reforem šedesátých let bylo i zavádění pětidenního pracovního týdne. Dnes, kdy je samozřejmostí včetně volných sobot a dvoudenního víkendu, může se zdát i jeho zavádění stejnou snadnou samozřejmostí, k níž stačilo pouhé politické rozhodnutí. Ve skutečnosti šlo nejen o velice náročný ekonomický a sociální proces, ale - jak se ukázalo – i o více než patnáctiletý politický zápas.

"Určitá míra tuposti je pro člověka zaměstnaného ve veřejné službě nezbytná," soudí Dostojevskij ve svém Idiotovi. Zaradoval by se, kdyby znal úředníčka Richtera, metrosexuálně vyhlížejícího radního pražského magistrátu, který je v tomto smyslu nadán k výkonu veřejné služby takřka genialitou, je-li to možné takto říct. Veřejnost se již na základě aktivního odporu proti záměrům radního Richtera dozvěděla, že změnou v přerozdělování dotací chce magistrát zlikvidovat malé, nezávislé a alternativní umělecké aktivity v Praze, aby se na jejich hrobečcích mohly roztahovat další muzikálové manéže plné hlučných a barevných pilin.

tisková zpráva

Dr. David konstatuje, že pracoval tři roky s maximálním nasazením a domnívá se, že dokázal maximum možného. Připouští, že někdo jiný na to může mít jiný názor, nebo upřednostňovat jiné priority. Dr. David respektuje rozhodnutí ministra zdravotnictví. Protože je stále zaměstnancem PL Bohnice a jednání o jeho možném dalším uplatnění neproběhla, nemíní své odvolání nadále jakkoli komentovat.

Vyšlo v britském deníku Times jako Dopis redakci dne 20. října 1984. Český básník Karel Brušák vyučoval české literatuře na univerzitě v Cambridgi, Robert Pynsent je známý profesor české a slovenské literatury na University College, London (jeho stránky ZDE), David Short tamtéž vyučuje českému jazyku.

Ve svém "Nesmírně stručném shrnutí českých dějin a literatury" na stránkách University College, London ZDE, konstatuje Robert Pynsent, že "husitské hnutí neuvěřitelně poškodilo českou literaturu", velké estetické dokonalosti dosáhla až v osmnáctém století česká barokní lyrika. Té se dokázal vyrovnat až Máchův Máj r. 1836. Živé avantgardní hnutí ve dvacátých letech dvacátého století je podle Pynsenta svou podstatou epigonské, odvozené od západních vzorů. Josef Topol byl podle něho "sofistikovanější, a často zábavnější" dramatik než Václav Havel; Alena Vostrá je "živější a originálnější" autor než Milan Kundera. Jednadvacátému století "dominuje vysoce originální spisovatelka Petra Hůlová".

Jaký smysl má zabývat se událostmi z 11. září 2001, které nastaly před více než šesti roky? Neměli bychom již přestat se jimi zabývat, žít vlastními starostmi, hledět kupředu a snažit se "poctivou každodenní prací budovat lepší zítřky sobě i budoucímu pokolení"? Nemůže kladení otázek a hledání pravdě co nejpodobnějších vysvětlení ohrozit či zbrzdit ten úžasný, v historii ojedinělý rozvoj naší civilizace, který přináší spoustu lákavých, dříve netušených příležitostí v tolika oblastech? Stojí nám vůbec pravdivé poznání za vynaložení námahy potřebné k přepnutí uvažování do režimu kritického přezkoumání důvodů, které nás přivedly k tomu, že jsme se mnozí spokojili s objasněními v podobě nesčetněkrát stále znovu a znovu omílaných názorných schémat, ať již ze strany našich politických reprezentantů či mainstreamových sdělovacích prostředků? Potřebujeme vůbec ještě pravdu k životu?

V současné diskusi o "reformě" zdravotnictví se objevuje mnoho nových pojmů, které nejsou zcela jasné laické veřejnosti.

Jedním z nich je pojem řízené péče. Ta funguje v řadě států. Kupodivu dosti pro mne podivně se v ČR v souvislosti s ní hovoří především o USA. Ani jeden z deklarovaých cílů - totiž zlevnění péče a její zkvalitnění - nelze v USA považovat za splněný. Péče je nejdražší na světě a kvalita? Podle kojenecké úmrtnosti tak někde uprostřed.

V Britských listech se s železnou pravidelností objevují texty teoretizující na ekonomické náměty, které mají několik zásadních rysů.

Bolívijský prezident Evo Morales čelí jedné z nejsložitějších situací své dosavadní vlády. Dne 4. května se bude v provincii Santa Cruz konat klíčové referendum o autonomním statutu, které by, podle Moralesevy vlády, mohlo ohrozit teritoriální integritu státu.

Šel jsem navštívit příbuzného do léčebny dlouhodobě nemocných. Je starý a má na kahánku. Leží tam již třetí týden. Je jich tam takových osm pater, na každém asi stovka. Čekají, jestli se zberchají a půjdou třeba domů, nebo jestli to nevezme konec. Je to dlouhé čekání. Organizmus někdy vydrží nemožné.

Člověk bezmocně leží, nemůže se hnout a kouká do stropu. Je ochrnutý, slintá a v hlavě se mu honí všelijaké myšlenky. Jestli je ovšem alespoň trochu příčetný. Vedle na pokoji již několik dní někdo v bezvědomí vzdychá. Všude je cítit zápach desinfekce, moči a hnisu z proleženin a rozkládajícího se masa. Záchod protéká, ale stejně se moc nepoužívá. Většina pacientů se nemůže hnout, mnozí dostávají kapačku, mají umělé močové vývody a koukají z nich hadičky.

Když ucítím z článku výsměch, nevydržím nezareagovat. Mluvím o článku Pavla Vernera v Právu ze dne 29. dubna, uveřejněný pod názvem "Odloženo". Jde o článek o aktivistech Greenpeace, kteří v noci na 28. dubna obsadili v Brdech kótu 718 - palouk, kde by měl být podle vlády umístěn americký radar - a kde tito aktivisté napnuli ve výši ca dvou desítek metrů obrovský terč v korunách stromů, dole postavili Totem svobody a na místo pozvali novináře.

Vážený pane tiskový mluvčí ČT Ladislave Šticho, při pozorném čtení Vašich řádků jsem si znovu uvědomil, že jen málokdo nepodlehne emocím, a proto přejdu dlouhý seznam Vašich osobních invektiv raději bez komentáře. Zřejmě blízkost politické moci způsobila, že reagujete podobně jako politici -- s minimem skutečných argumentů, o to ostřeji však proti osobě, která jenom říká myšlenky, které nejsou ČT příjemné. Připadne mi, že nedoceňujete dosah a význam nejen svých vlastních slov, ale zřejmě ani význam a nezastupitelnost role veřejnoprávní České televize. Pokud je ČT opravdu svobodná, tvůrčí a volná, je stále velmi důležitým centrem veškerého dění v naší zemi. Česká země, Česká televize...

Je to právě Česká televize, na kterou se od dětství díváme... A nezáleží nám na ní jen kvůli víle Amálce, Maxipsu Fíkovi a Křemílkovi s Vochomůrkou. -- Zvláštní, že?

Skutečně se zdá, že Brdy v posledních dvou letech působí řadě našich politiků neklidné spaní, ať už je jejich postoj k uvažovanému americkému radaru na Břízkovci jakýkoli.

Nemohu se zbavit vtíravého dojmu, že radarová lobby zaznamenala v několika posledních dnech opět jednu blamáž. Má dosti hořkou příchuť -- je diplomatická a navíc přichází ze strany, odkud to asi nikdo zrovna nečekal. Z USA.... Ministryně zahraničí Spojených států, paní Riceová, nebude moci přijet 5. května do ČR, aby s naší vládou podepsala hlavní smlouvu o radaru.

Ještě v lednu to vypadalo, že půjde už brzy do tuhého. Na pultech českých knihkupectví to ale koncem dubna vypadá, že se vůbec nic neděje. Zdá se, že "rok plný osmiček" se prostě nekoná. Čím to? Nakladatelé, kterým to již při novoročním projevu prezident Václav Klaus připomněl, jako kdyby spali spánkem spravedlivých. "Nebuďme pověrčiví, ale začíná rok, který končí osmičkou," řekl vyzývavě prezident. Také jeho neúspěšný protikandidát Jan Švejnar se k tomuto tématu vyjádřil, když v jednom z prvních článků před prezidentskou volbou napsal, že tento "osmičkový rok" je "příležitost k přemýšlení a diskusím o naší minulosti, a já doufám i budoucnosti". Nekoná se ale ani přemýšlení, ani diskuse...

Nezájem a ignorance. Klíčové okamžiky českých a československých dějin, které se pyšní osmičkou na konci, nikoho nezajímají. Tento zvláštní rys prostupuje napříč generacemi. Jedni zapomněli, druzí prostě nezažili. Skutečně? Rok „plný osmiček“, který se na počátku roku 2008 ohlašoval, minimálně na úrovni příznaků, nyní vypadá jako nezvaný a nechtěný host. Ano, možná je to ještě brzo – novináři jistě chytají ostrou kulometnou palbu zejména s příchodem „našeho srpna“ 1968 -, ale kde je reflexe celého evropského, potažmo euroamerického, kontextu? Copak se vůbec nic nestalo? Bloumám českými knihkupectvími a marně hledám, kdy mne udeří do očí provokativní eseje a bystré analýzy osmičkových let, z nichž jsem sám prožil prožil jenom tu osmičku poslední.

Ve snaze opravit nepravdivé tvrzení, že Pražské jaro, ukončené invazí v srpnu 1968, bylo jen "interním bojem mezi frakcemi v komunistické straně", publikujeme s autorovým svolením, vynikající, klasickou reportáž Ludvíka Vaculíka "Obrodný proces v Semilech". Z tohoto textu se dovíte, "jak to skutečně bylo". Vzhledem k tomu, že po letech z textu vyvstávají některé problémy, které jaksi existují i ve "svobodné" české společnosti dodnes, člověk si klade otázku, zda skutečně za všechno mohl komunistický útlak, anebo zda určité chování je spíš charakteristickým rysem české společnosti? Nebo lidské společnosti obecně? V každém případě to stojí za úvahu. Vraťte se nad tímto nesmírně autentickým textem do doby před 36 lety, napsal jsem k tomuto textu před čtyřmi roky, kdy jsme ho vydali poprvé (JČ):

S Karlem Hádkem, tím Vaculíkovým "hubeným mladíkem" jsem se sešel na cele ve vazební věznici v Hradci Králové někdy počátkem roku 1970. Bylo to s podivem, "buřiče", jakými jsme oba dle tehdy platného trestního zákona byli, se od sebe snažili naši věznitelé spíše separovat. Karlovi i mně bylo v té době čtyřiadvacet, "demokratizační proces" se pomalu stával vzpomínkou, nastupovala tvrdá normalizace. Ve společnosti italského obchodníka, trutnovského řezníka, soboteckého funebráčka a dalších figurek Karel na rozdíl ode mne dlouho nevydržel, brzy ho přeložili na jinou celu. My dva třídní nepřátelé obvinění z nenávisti k socialistickému zřízení, jsme tak byli žádoucím způsobem izolováni.

S novým tisícletím přešlo lidstvo k novým existencionálním prioritám. Zatímco dvacáté století bylo stoletím páry a vědeckotechnické revoluce, jednadvacáté století bude jednoznačně stoletím energie, životodárné vody a základních potravin. V minulém a předminulém století se světové banky a celosvětový obchod zaměřoval na rozvíjení průmyslu a strategickými surovinami byly zejména železná ruda, drahé kovy a uran. V této průmyslové době téměř neexistovaly obavy o životní prostředí, dostatek fosilních paliv čí alarmující apel na vývoj energeticky nenáročných technologií. Za zcela bezpředmětné se považovaly úvahy o využívání alternativních zdrojů elektrické energie, o nichž se zmiňovala pouze ekologická hnutí.

Tato doba je však nenávratně pryč a lidstvo stojí před těžkou otázkou, jak zajistit celému lidstvu dostatek energie, pitné vody a potravin? Bonusovým dilematem je pak nalezení cesty z úspěšné devastace naší planety a tedy i životního prostředí k udržitelnému způsobu života.

Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly další špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filozofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími.

Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně ji vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla.

Problém krize

1. Čas je mimo svou dráhu, mimo svůj řád. Každý z nás je v situaci Hamleta, jemuž osud ukládá, aby napravil křivdu. Stejně jako Hamlet musel jednat bez ohledu na následky, musíme jednat i my.

2. Tříměsíční intermezzo mezi totalitní diktaturou a socialistickou demokracií skončilo přijetím programu demokratizace komunistickou stranou. Teprve nyní se otevřela druhá etapa demokratizačního procesu, daleko podstatnější než prvá, etapa, ve které se rozhodne o charakteru budoucích politických vztahů. Druhá etapa bude rozhodujícím způsobem ovlivněna centrální politickou otázkou, jež svým významem daleko překonává rušné dny posledních měsíců.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. V anketě letos na jaře odpovědělo během několika málo dnů více než 5000 čtenářů. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 100 - 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře. Nedokáže to česká komunita? Jsou finanční prostředky skutečně k dispozici jen pro cílenou politickou manipulaci, a chce-li list prosazovat svobodnou linii, padni komu padni, národ se pro její podporu nevzchopí?

V březnu 2008 přispělo celkem 184 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 44 174.76 Kč, příjem z reklamy byl v březnu 2008 6000 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31.3. 2008 částku 264 405.20Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 940.56 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.