A tak ještě nahlédnu do Britských listů. Rostoucí ceny potravin ohrožují globální bezpečnost. Tak vážení, nejen globální bezpečnost, ale hlavně moje zdraví! Když jsem před nedávnem četla článek o tom, že celosvětová produkce pšenice je ohrožena, nevěnovala jsem tomu nijakou zvláštní pozornost. Ovšem když jsem si šla koupit minulý týden svoji desetikilovku mouky, zažila jsem opravdový šok. Doteď jsem byla zvyklá, že na štítku s cenou je částka kolem $9. Pravda, kupovala jsem ji ještě tak před dvěma roky za necelých $8. Tentokrát cenovka ukazovala $15,86. Můj krevní tlak začal lítat jako na zběsilý. No to snad nemyslí vážně? V Česku jsem byla zvyklá, že se o zdražování dlouho dopředu vždycky mluvilo a psalo, tak se na to člověk připravil. Tady jsem si už ale všimla, že se pomaličku zdražuje a zdražuje a nikdo se nad tím nepozastavuje. Nebo nesleduji správné zpravodajství. Ale koho by rozhodilo pár centů. No tak je to trošku dražší, no. Ale vždyť toto není jen pár centů! Mozek mi pracuje na plné obrátky. Co tenkrát psali v tom článku? Nebude to ještě horší? Co když příští týden už bude cena na $30?

To ani benzín tady nezaznamenal tak drastické zvýšení ceny. Pravda, já můžu porovnávat jen údaje 2 roky zpátky. Tenkrát jsme kupovali litr benzínu za $0,85. Když cena benzínu přesáhla 90 centů za litr, všechny zpravodajské stanice sledovaly prodejce, který první protrhne magickou hranici jednoho dolaru. A samozřejmě se jezdilo dále. Cena se pořád pohupovala kolem toho jednoho dolaru a dnes už se nikdo nepozastavuje nad tím, že tankuje za 1,28. A letos o prázdninách se očekává protržení další magické hranice 1,50. Ruce si mnou jen prodejci aut, protože lidé tady se konečně začali více zajímat o automobily s nižší spotřebou.

Ale já doma asi těžko upeču chleba nebo rohlíky s nižším obsahem mouky. Každopádně moje vize se nesplnily, cena mouky v obchodě tento týden klesla na 11 dolarů. Nicméně určitý nárůst to je. A nejen u mouky. Cena šla nahoru také u rýže, mléka a mléčných výrobků. Když to tak vezmu kolem a kolem, můj nákup byl tento týden co do kvantity zboží srovnatelný s jinými běžnými nákupy nebo dokonce menší a cena na účtence zhruba o 30 dolarů vyšší. A protože nakupovat chodím zásadně s manželem (zavedla jsem systém: já nakupuji, manžel platí - jen ať chlapec vidí, co stojí provoz domácnosti!), nezůstalo toto navýšení bez jeho povšimnutí. „Ty jsi se dneska nějak rozjela.“ Prohodil ke mě česky, zatímco projízděl svoji kartu mašinkou a jeho účtu se ulevilo o další trojmístnou sumičku. Nechala jsem jeho poznámku bez odpovědi. Teď mu dám přečíst Britské listy, abych tak předešla nepokojům i v naší domácnosti. Co to je pitomých 30 dolarů proti situaci v Asii nebo v Africe?

Že by mě do lepší nálady dostal další článek? Americká krize je největším šokem od Velké hospodářské krize ve dvacátých letech. No tak o tom mi ještě chvilku něco povídejte. Přestože nežiji v USA, ale v Kanadě, americká krize na nás dopadá velmi citelně. A to z toho prostého důvodu, že 99 procent produkce manželovy firmy směřuje právě do USA. Poslední dobou trávím více času u počítače než u sporáku a dokonce jsem oblékla také montérky a zapojila se do výrobního procesu. Takže jen sleduji rostoucí ceny pohonných hmot a železa, předělávám rozpočty a hledám různé možnosti úspor. Přestože všichni ceny zvyšují, manželova firma si to dovolit nemůže. V době nadvlády zákazníka je to prostě nemožné. A kromě toho bojujeme se stálým nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil. Ovšem to do mého deníku nepatří. Bylo by to na obsáhlejší psaní a zřejmě do úplně jiného periodika.

Raději nechám další čtení na ráno. V Česku se už lidé probouzejí do nového dne a já půjdu spát. Třeba se mi bude zdát o světě, v němž všechny výše popsané problémy neexistují, kde všechno funguje tak, jak má... Snít přece člověk může o čem chce.