Zdánlivě jsou souvislosti jasné -- vysoký představitel totalitního režimu, který má osobně na svědomí mnoho lidských životů, je společností, na které se provinil, po zásluze potrestán. Jakoby v dálce, na pozadí obou příběhů, je však vcelku nesourodý kompars. Jednotlivé příběhy se totiž odehrávají v úplně rozdílném prostředí. A to prostředí, ačkoliv je v pozadí, zcela určuje, v jakých souvislostech je nutné oba příběhy vnímat. Stačí si je promítnout v trochu "kvalitnějším rozlišení" a najednou si mohou být zpočátku identické příběhy zcela cizí.

Je to jako v případě každé jiné události dějinného charakteru. Každá z nich je neopakovatelná a zvláště to platí o událostech, jakými jsou akty nejvyššího trestu za politické jednání. Je vůbec možné v takových případech brát nějaká přirovnání, když se pohybujeme v naprosto odlišných kontextech? Vždyť oba příběhy mluví o něčem úplně jiném.

Nepochybuji o tom, že lidé po druhé světové válce jásali plným právem nad smrtí K.H. Franka nebo jiných čelných představitelů nacismu. Velká většina z nich totiž byli oběťmi a jen malá část z nich jásala nad trestem pro ty, kterým oni sami před tím morálně podlehli. Je ovšem velmi nedořešenou otázkou, jak se dívat na lidi, kteří popravili Saddáma Husajna způsobem zpochybňujícím jejich vlastní důstojnost.

Jaká je vlastně jejich role v tomto příběhu? Je možné tvrdit, že jsou to oběti? Je důležité, a na to se velmi hrubě zapomíná, připomenout, že Saddám Husajn byl, a to podle mezinárodních organizací zabývajících se otázkami lidských práv typu Amnesty International, odsouzen v soudním procesu, který je označován přinejmenším za sporný, což by samo o sobě mělo vyloučit trest smrti jako konečný verdikt a akt.

Nelze zpochybnit to, že Husajn byl diktátorem. Ale on i jeho skutečné oběti mají plné právo na takový soudní proces, v němž nebudou zabíjeni advokáti obžalovaného a v němž soudci nebudou mít jinou než právní motivaci k tomu, aby vynesli rozsudek. Když dáme sporný soudní proces, v němž byl diktátor odsouzen v podstatě a více méně podle způsobu jemu velmi blízkého, do souvislosti s rychlou a "škodolibou" popravou, těžko se dobrat pocitů pochopení.

Nevím, zda-li je ještě možné po bližším ohledání příběhu postmoderního diktátora z neuralgické oblasti globalizovaného světa, jenž byl mocenským zásahem zvenčí svržen a zatčen a na základě této události také posléze souzen tak, aby byl co nejdříve odsouzen k nejvyššímu trestu, srovnáván s popravou jednoho z nejvyšších prominentů německého nacismu po druhé světové válce.

Už jen slovo válka, které jakoby také slouží ke srovnatelnosti obou příběhů, obnáší v obou příbězích úplně jiné významy. Zatímco druhá světová válka byla skutečně vybojována a zlo bylo na základě vlastní společenské i osobní oběti poraženo, aby na závěr bylo zúčtováno s těmi, kteří zlo představovali, v Iráku, ačkoliv se to může zdát nepochopitelné, nešlo o válku v pravém slova smyslu.

Rozhodně pak nešlo o válku srovnatelnou s druhou světovou válkou. Teď samozřejmě vůbec nemám na mysli počet obětí, rozsah konfliktu a podobné parametry. Jde o podstatu obou válek. Ve druhé světové válce zlo zaútočilo a nebylo jiné možnosti, než ho ve válce, v oboustranném boji o vlastní existenci, porazit. V Iráku se o vítězství jedné existence nad druhou nejednalo a nejedná, i když se o tom jedna strana snažila před konfliktem přesvědčit celý svět.

Byl to paradoxně útočník, který se za pomoci lži stavěl do role obránce, jemuž jde o záchranu celého světa před hrozbou jaderného konfliktu a růstu terorismu. Tato pseudorealista měla posloužit tomu, aby byl mocenský zásah -- útok na Irák -- považován za válku, takovou, jako byla druhá světová válka, tedy válka o vítězství existence světového dobra nad světovým zlem. Je pak vůbec možné pomýšlet na porovnávání dvou příběhů, které sice mají jeden společný bod, popravu despoty, ale jinak je všechno ostatní rozděluje?

Oba příběhy skutečně není možné srovnávat a porozumění jim musí probíhat dosud neprošlapanou cestou, která nás nesvádí do vyjetých kolejí vedoucích vždy na to stejné místo, ale k hledání nových cest, ke kterým koneckonců vedou všechny vcelku zjevné ukazatele. Věřit by se mělo jim, ne tomu, že někdo před námi šel tou a tou cestou, i když to je samozřejmě pohodlnější a pro většinu lidí přirozené. Jít po vyšlapaných cestách, to není koneckonců nic jiného než rituál, a ten je nutné neustále zpochybňovat. V tom tkví síla západní civilizace a na to je třeba pamatovat, aby se tato energie nepozorovaně nevytratila někam do minulosti.