30. 4. 2008
Proč jsem si koupil nový deštník po návštěvě léčebny dlouhodobě nemocnýchŠel jsem navštívit příbuzného do léčebny dlouhodobě nemocných. Je starý a má na kahánku. Leží tam již třetí týden. Je jich tam takových osm pater, na každém asi stovka. Čekají, jestli se zberchají a půjdou třeba domů, nebo jestli to nevezme konec. Je to dlouhé čekání. Organizmus někdy vydrží nemožné. Člověk bezmocně leží, nemůže se hnout a kouká do stropu. Je ochrnutý, slintá a v hlavě se mu honí všelijaké myšlenky. Jestli je ovšem alespoň trochu příčetný. Vedle na pokoji již několik dní někdo v bezvědomí vzdychá. Všude je cítit zápach desinfekce, moči a hnisu z proleženin a rozkládajícího se masa. Záchod protéká, ale stejně se moc nepoužívá. Většina pacientů se nemůže hnout, mnozí dostávají kapačku, mají umělé močové vývody a koukají z nich hadičky. |
Smutné místo, o kterém mnozí tam venku nemají příliš ponětí. Běží nepříčetně za svým štěstím, penězi, prosperitou, úspěchem a za tím aby si užili... dokud je čas. Nejasné tušení jim šlape na paty. O to více se musí hnát. Odpočinou si až potom. Nemají sice ponětí, jaké to bude, až to přijde, ale jsou chytří, velmi chytří. Dokážou skvěle argumentovat. Domnívají se, že stejně vychytralý a bezcitný rozum jim zůstane, kdyby se s nimi něco stalo. Nebo je jim to jedno, co pak bude. Věří bláhové naději. Nevědí, že to bude úplně jinak, než si myslí. Pršelo a šel jsem tedy navštívit nemocného, potěšit jej, poděkovat lékaři a strčit mu flašku, aby věděl, že si jeho práce také někdo váží. Je to zvláštní místo. Smutní a plačící příbuzní, smutní pacienti bez naděje na mládí a plné zdraví. Chodím tam již nějaký den. Příbuzný je na tom bídně, ale přesto asi půjde brzo domů. Nemůže se hýbat, ale chutná mu jíst. Je mi to trochu blbé, že se nás tam u něj střídá celé příbuzenstvo, ačkoliv nás nepoznává. Je mi to trochu blbé, neboť na pokoji leží nějaký pán, který je na tom mnohem lépe. Dokáže si sednout, najíst se a dojít na záchod sám. Nikdo jej nenavštěvuje, za celou tu dobu, co tam pobývá. Podle záznamu na posteli je tam nejméně dva měsíce. Nemluví s námi, odvrací se a je zatrpklý. Jistě by mohl jít také domů, ale asi nemá kam. Pršelo, vzal jsem si tedy starý deštník. Byl levný, stál něco přes stovku, když jsem jej kupoval. Dva dráty byly zlomené. Byl už na vyhození. Nechal jsem ležet ve vchodu do léčebny. Abych nezamočil chodby a výtahy stékající vodou. Na takové smutném místě, pro mnohé zde posledním, je jistě trocha úcty k nemocným i ošetřujícímu personálu jistě na místě. Říkal jsem si, ať si jej třeba někdo šlohne, ten rozbitý deštník, vůbec si nepomůže, alespoň si budu muset koupit nový. Zastyděl jsem se za takové podezíravé myšlenky. Na takové místo plné smutku a bolesti přece nedůvěra, nevraživost a ubohoučká občanská zlodějna nepatří. Když nikde, tak alespoň zde musí přece morální labilita rezignovat. Navštívil jsem ošetřujícího lékaře na jeho pokoji. Poptal jsem se na zdraví příbuzného a strčil jsem mu tu flašku. Starý pán byl rozpačitě překvapen. Nebyl na to zřejmě zvyklý. Pozornosti se asi dávají na jiných odděleních. Když jsem opouštěl jeho lékařský pokoj, všiml jsem si, že zde má starší jízdní kolo. Zarazilo mne to. Měl strach jej nechávat zamknuté venku před vchodem léčebny v kolostavu? Raději je tahá výtahem do osmého patra, aby překáželo v pokoji? Nespletl jsem se. Styděl jsem se zbytečně. Když jsem po návštěvě vyšel ven před léčebnu dlouhodobě nemocných, můj starý rozbitý deštník mezitím někdo šlohnul. Jdu si tedy koupit nový, ale radost z toho všeho nějak moc nemám.... |