Nové "třídní" rozdělení světa na ty, co vědí, a na ty, co nikdy vědět nebudou

Současný rozmach internetu jako globálního systému komunikace je jevem odvozeným od globálního rozšíření telekomunikací a jejich prolnutí se světem médií a služeb počínající kvartérní společnosti - knowledge society. Znalostní společností. Jeho "bezbřeze liberální" rozvoj je dán tím, že se vlády jednotlivých zemí dobrovolně podřídily v rámci falešných argumentů o technologické zaostalosti technickým normám, zajišťujících globálnost standardizace komunikačních rozhraní a respektování neomezenosti šíření informací. Pokud by se jedna část světa rozhodla tento stav změnit, nic jí nezabrání, aby tak neučinila. Protože i na internetu panuje, aniž si to uživatelé uvědomují, svoboda "odsud až potud".

E-media - nová podoba virtuální velmoci

Žádná ze současných mediálních technologií není schopna dodat tak obrovské množství informací v tak krátké době od jejich vzniku jako internet. Snahy o maximalizování jeho vlivu jsou zřejmé. Tím, že absorboval technologicky všechna ostatní média (tisk, rozhlas, televize) vytvořil jakousi mediální nadmnožinu (přes internet se teoreticky nechá každá informace přečíst, vyslechnout i zhlédnout). V současné době brání jeho hegemonii cena koncových zařízení.. To omezuje jeho rozšířenost. Nesmírná šíře třeba jen zpravodajských informací zahltí každého jedince. Není schopen a ani ochoten absorbovat celé spektrum. Má svůj okruh zájmů, jež lze definovat. Tomu vycházejí vstříc uživatelské profily stránek či prohlížečů s jednotlivými kanály či RSS backendy. Pokud nechcete personalizované informace přebírat adresně, jsou vám k dispozici specializované monitorovací služby. Podle zadaných parametrů prosívají hromady informací, aby vydestilovaly uživatelský balíček podle uživatelova zájmu či mu daly přehled titulků v nepřeberné změti mediálně-virtuálního prostoru.

Dnešní cenou, kterou platíme za iluzi pokroku, je instinktivní potřeba po vyčerpávajícím množství informací. Konzumujeme krátkodobě využitelné informace a ztrácíme přitom paměť. Množství informací ze včerejška je dnes nahrazeno novými, takže si už zítra nepamatujeme, co jsme se dozvěděli před týdnem a proč jsme se to vlastně chtěli dozvědět... Dobýváme "informační prostor" bez schopnosti jej využít ke svému prospěchu. Jako za jakoukoliv službu platíme i za informace bez účelu i obsahu cenu času, peněz, i mozkové kapacity. Stáváme se zajatci virtuálního světa, aniž bychom znali jeho zákonitosti. Nazvali jsme si jej "postmoderní", aniž bychom se blíže zamýšleli nad původním obsahem tohoto slova. Nyní máme před sebou další lákadlo - propojujeme své komunikační kanály vzájemně, sdílíme myšlenky druhých a bezcílně se brouzdáme tímto smetištěm, fascinováni novou hračkou.

Zákony a pocit bezpečí

Zákony se táhnou lidskou společností od jejího počátku. Obecně přijímaná norma chování a projevů se postupem času institucionalizovala a dnes patří k definici současného uspořádání společnosti státu. Širšímu pojetí zákonů a norem chování (rozmanitost a účelovost) pro danou společnost či její část napovídá běžné používání termínů "zákon džungle" či "má své vlastní zákony".

Zákony sloužily a slouží k udržení status quo, zakonzervování současného kompromisního vztahu, určujícího pozici jedince vůči jedinci nebo dominantní skupině uvnitř společnosti. Zákonný rámec udržuje (více či méně jednoznačně), co je a není dovoleno, resp. zakázáno. Existence jedince ve společnosti je celý život konfrontována s tímto zákonným rámcem. Jeho vztah je ambivalentní, na jedné straně jej omezuje a na straně druhé chrání. Tento "obchod" jedince se společností se uzavírá permanentně. Jednoduše řečeno, nic není zadarmo a jedinec sám má poměrně omezenou volbu nejen svého chování, ale i individuálního rozvoje.

Jak však vtěsnat do rámce roztříštěných zákonných norem jev internetu v globálním virtuálním prostoru, kde platí sice řada technických (formálních) omezení sémantického charakteru, ale ani jedno obsahového charakteru?

Internet a vznik masově dostupné virtuality tak předznamenává zánik legislativních rámců pro veškeré chování jedince a moc nad myšlením i skutky se omezuje pouze na skutky ve světě "reálném", dosud ovládaném starým řádem světa. Právo na soukromí, odlišnost, svobodu šíření jakýchkoliv názorů převážilo nad vším. Tento proces už nelze zastavit, stejně jako nikdo nezastavil první parní stroje či automobily. I když smrděly, troubily a plašily koňská spřežení na poklidných cestách evropských městeček.

Demokracie informační revoluce a třetí svět

Sociální práva jsou v globalizované společnosti svázána s ekonomikou. Schizofrenní stav rozlišování vede ke např. zmatení pojmů při určování statutu uprchlíků. To však absolutně neznamená, že by populace musela nutně sociálně strádat, když neužívá ledničky, televize či další výdobytky moderní civilizace. Bohužel ani naopak. Tato planeta v současné době neunese komfort a blahobytné plýtvání pro miliardy lidí, kteří na ni žijí. Z toho vyplývá, že se neustále otevírají nůžku mezi blahobytem některých a chudobou jiných.

Všeobecná deklarace lidských práv proklamuje v článku 28 právo každého člověka na společenský a mezinárodní pořádek, v němž se mohou plně uplatnit práva a svobody přiznané tímto nástrojem. Avšak takový řád nebyl nikdy ničím více než přeludem.

Jediná práva, která uznáváme, jsou práva ničím nespoutané tvorby zisku a přibližujeme se tak těm nejhorším predátorům, kteří kdy v historii na Zemi žili. Pro zisk jsme ochotni vraždit, podvádět i loupit. Pro zisk jsme ochotni si podrobovat druhé národy a kolonizovat je. Zisk a jenom zisk určuje globální podobu politiky současnosti. Stejně jako snadné surovinové zdroje (koření, zlato atd.) pro přelom do druhé poloviny druhého tisíciletí zásadním způsobem zvyšovaly blahobyt Evropy (Španělsko, Portugalsko a později země startující průmyslovou revoluci, bezohledná kolonizace a posilování strategického vlivu zemí britské koruny v Indii, ložiska ropy pro dopravu), tak ve dvacátém století např. dala vznik britské zpravodajské operaci na Středním Východě (Lawrence) a vzniku sionismu, touha po ovládnutí ložisek fosforu a mědi zlikvidovaly uprostřed dvacátého století emancipační hnutí v Chile a na dlouhá desetiletí tam nastolily diktaturu (Pinochet).

Obranou jiného společenského řádu (socialistického) proti ropné hegemonii Západu na Středním Východě bylo opět zpravodajské řešení a vznik OPEC (česká rozvědka), stejně jako podpora protikapitalistické inteligence z rozvojových zemí, převážně z protiizraelských islámských zemí Středního Východu. Dějiny mezinárodních vztahů jsou dějinami špionáže a jejich špinavých operací. Vítězové určují, kdo bojoval spravedlivě a ve jménu morálky. Vítězové určují trest poraženým a odůvodňují jeho nevyhnutelnost proviněními proti lidským právům... Přitom kdyby nebylo vlčí morálky spojené s tvorbou a obranou zisku za jakoukoliv cenu, nebylo by Hitlera ani Stalina, nebylo by ani Koniáše, ani Husa, nebylo by ani kardinála Mazarina či Winstona Churchilla. Nedošlo by nikdy k evianské konferenci, která jako ostudná skvrna potřísnila morálku moci "demokratických" mocností, židovskou i křesťanskou církev v průběhu druhé světové války. Nedošlo by ani k tvorbě zbraní hromadného ničení a projekt Manhattan by zůstal skryt v sejfech vědeckých ústavů. Nebyly by statisíce mrtvých a znetvořených v Hirošimě či Nagasaki. Povede cesta k humanismu, k onomu Novému světovému řádu i dnes přes hromady mrtvol?

Jak hovořit v tomto kontextu o "společnosti informací", nebyla-li napřed vytvořena "společnost gramotnosti" nebo "společnost sytosti"? Vzdělání bez výjimek či rozdílů vyplývajících z postavení, barvy pleti, politického či náboženského vyznání, bezplatný rovný přístup k výukovým prostředkům po celou dobu výchovného procesu, až do vysokoškolské úrovně včetně. To je úkol pro všechny, kteří si přejí pokrok. Pokud tomuto pokroku napomůže internet a sdílení informací, tím lépe. Pokud ne, stal se nástrojem segregace - jako mnoho technologií před ním a dozajista mnoho technologiím po něm.

Společnost informací musí být "společností pro všechny". Její orientace na spravedlivý, rovný, udržitelný a dosažitelný rozvoj je nezbytností. A to nutí v současné době světové instituce - včetně Evropské unie, aby usilovaly o odstranění digitální nerovnosti a dosažení svobody skutečně všeobecné, zahrnující nikoli vylučující dostupnost moderních informačních a komunikačních technologií.

Prozatím pro 90 % světové populace není internet dostupný. Přes 70 % připojených žije v rozvinutých zemích. V Africe má přístup k internetu necelé 1 % populace. Přes polovinu připojených jsou Jihoafričané. Vedle nedostatku telefonních linek je nedostatečná dodávka elektřiny. V Ghaně má podle údajů Mezinárodní telekomunikační unie elektrický proud jen 20 % domácností, v Namibii 5 %, v Senegalu 2,3 % a v Mozambiku 0,4 %. Ve Střední Americe je přístup k internetu luxusem. V Guatemale má k němu přístup 0,6 % obyvatel, v Salvadoru 0,7 %, v Nikaragui 0,04 % a v Hondurasu 0,03 %. Dokonce i ve velkých a početných národech třetího světa je velmi málo občanů, kteří mají k internetu přístup. V Mexiku je to 4,6 % populace, v Indii 1,6 %, v Indonésii 1,8 %. V Rusku, někdejší velmoci, má přístup k internetu pouze 4,2 % občanů. V síti lze pozorovat kontrast mezi převahou anglického jazyka, v němž je šířeno 75 % obsahu webových stránek, a marginální přítomnost stránek v arabských jazycích, jimiž hovoří významná část světové populace, či téměř naprostou absencí jazyků, jejichž vymizení je urychlováno fenomény, jako je expanze internetu. Podle statistik Mezinárodní telekomunikační unie z roku 2001 vlastní 15 % procent národů s nejvyššími příjmy 55 % pevných telefonních linek a žije zde 65 % uživatelů mobilních telefonů a 74 % uživatelů internetu. Mezinárodní statistiky ukazují, že nejvíce navštěvované jsou stránky pornografické a stránky on-line her. Google uvedl, že nejhledanějším slovem v jeho vyhledávači byl právě sex. V roce 2003 bylo podle INTERPOLU registrováno přes 17 000 stránek věnovaných pedofílii. Monopolizace globálních komunikačních sítí tento proces stále posiluje. A neprojevuje se to jen v téměř absolutním monopolu několika málo nadnárodních společností na software a telekomunikace. To dokazuje rychlou koncentraci tohoto sektoru v rukou několika málo zájmů a rizika, která z toho vyplývají.

Mýtus lidských práv

Honosný termín "lidská práva" se v dnešní době skloňuje ve všech pádech. Význam, který tomuto termínu dnes přisuzujeme, je výsledkem dlouhého vývoje. Úzce souvisí s křesťanskou civilizací a násilím, které se ve jménu jednoho boha a jedné víry dělo. Antické ideály athénské protodemokracie zůstaly přes tisíc let zasuty pod nánosem bezohledné tyranie prosazování křesťanství v tehdy známém světě. Ač jsou lidská práva chápána jako práva lidí, jedná se spíše o práva jedince ve společnosti. Jedince jako individua, svobodné osobnosti, schopné samostatné existence. Z masy se jedinec začal vyčleňovat v období romantismu. Tehdy se začaly spolu s třetím stavem, měšťanstvem tvořit i zárodky novodobého pojetí lidských práv jako předpoklad pro vznik parlamentní sekulární občanské společnosti a pádu dědičných křesťanských monarchií.

Stejně romantický je osud lidských práv po celé dvacáté století. Staly se obrazem dvojakosti politické morálky, oním doublespeakem, ve kterém slovo znamená současně i svůj negativ. Staly se synonymem conquisty dneška, bezohledného prosazování kultury "euroamerické" civilizace po celém světě. Nutíme společenské formace vzešlé z tradic úplně jiných společenských a kulturních řádů, aby ztrácely svou identitu a podřizovaly se západnímu chápání morálky, západnímu pojetí společnosti, západnímu pojetí demokracie.

Filosofické a společenské koncepce oněch zotročovaných národů považujeme za "barbarské" či "exotické" a svou netolerantnost a nepochopení pokládáme za jediný možný princip "výstavby" spravedlivého řádu. Ve jménu čeho, když Ježíš z Nazaretu už neurčuje naše kroky? Známe vůbec odpověď? Zajímá nás?

Je třeba podpořit začlenění maximálního počtu lidí do společnosti informací, avšak nelze se proto obrátit zády k 815 milionům hladovějících ve světě, k 1,2 miliardám lidí žijících v extremní chudobě, k 115 milionům dětí nemajících přístup ke vzdělání a k 2,4 miliardám lidí postrádajících základní hygienické podmínky. Masové zavádění nových technologií je k ničemu, pokud nebude nejprve alfabetizováno 854 milionů dospělých, kteří neumějí číst ani psát a pro něž je počítač předmětem nejen nedostupným, nýbrž i nepoužitelným. Lidstvo musí uvažovat o rozšíření možností připojení, avšak nemůže přehlížet, že ve světové populaci čítající přes 6,35 miliard lidí jich má přistup k internetu necelých 680 milionů.

Pro vznik spravedlivé, rovné a solidární světové informační společnosti je třeba překonat současné rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi v oblasti společenského a ekonomického rozvoje. A mezi první úkoly by mělo patřit:

• Vytvoření mezinárodní finanční struktury odpovídající na potřeby rozvojových zemí, jež by umožňovala získat moderní technologie pro potřeby ekonomického a sociálního pokroku - bez rozdílu jejich politického systému.
• Podpora převodu technologií a zabránění odlivu kvalifikovaného personálu. Obojí má rozhodující význam pro rozvoj a formování nezbytného lidského kapitálu.
• Odstranění zahraniční zadluženosti a zavedení spravedlivé celní politiky umožňující chudým zemím přístup na různé trhy.
• Zvýšení oficiální pomoci technickému a společenskému rozvoji bez nepřijatelných segregujících politických požadavků.

Globální vyhledávání, minulost a libri prohibiti 21. století

O fenoménu vyhledávače Google, který se stal nejrozšířenějším na světě, psali už mnozí. Mnozí se ale nezamýšleli nad tím, co se stane, když do tohoto prvního veřejně dostupného systému umělé inteligence vložíme kritéria a parametry, měnící jeho chování při odpovědi na otázku. Může nám vyhledavač lhát? Samozřejmě ano. Může marginalizovat výskyt některých klíčových slov a prioritizovat určité informační zdroje. Může relevanci odkazů měnit podle geopolitického či ekonomického teritoria a zájmů země, ve které sídlí tento vyhledávač.. Může zatajit nevhodné informace a neodkázat na ně. Může vydávat upozornění na výskyt takových informací a předávat je k vyhodnocování zpravodajské komunitě mateřské země. Může přispívat k tomu, že provozovatelé takovýchto stránek budou atakováni profesionálními hackery, skoupeni či umlčeni. Nutno dodat, že sídlo tohoto veřejného mozku lidstva dnes shodou okolností sídlí v zemi, která liberální informační demokracii postupně nahrazuje řízenými komunikačními procesy ve jménu svých geopolitických zájmů. A boje proti globálním protihráčům. Google je firmou americkou a nemůže si dovolit ignorovat americkou zahraniční i vnitřní politiku.

Americká vláda zlikvidovala po událostech 9/11 stovky tisíc internetových stránek s vědeckými, technologickými či vojensky využitelnými informacemi nebo nechala pozměnit provozovatele jejich obsah. Dělo se tak v koordinaci mnoha vládních agentur a na přímý příkaz vlády. Sám Bílý dům změnil u řady stránek obsah a kritikou veřejnosti se nezabýval. Informace se změnily posléze i ve vyhledávačích. Minulost zmizela. Nebo ještě hůře - nikdy neexistovala.

Armáda České republiky také zlikvidovala celou jednu sekci svého serveru a nahradila ji nic neříkajícími řečmi svého PR oddělení. Překlady odborných textů s armádní problematikou, informace o současných či budoucích armádních technologiích zůstaly pouze těm, kteří z principu nevěří veřejnému a neměnnému charakteru informací na internetu a vytvářejí si svůj privátní archiv.

Soběstačnost versus otevřenost

Státy či státní útvary se vždy snažily o maximální míru soběstačnosti. V nejzákladnějších potřebách se jednalo o potraviny a energii. Mechanismy, vedoucí k jejímu dosažení, se vyvíjely mnoho let. Globalizace propojila jednotlivé prvky státních mechanismů na jiné platformě a současně je vyvázala ze správních pravidel daného státu (ad absurdum na něm parazituje). Jestliže firma X v zemi Y zruší dceřinou firmu Z, chová se ze svého pohledu globalizovaného kapitálového investora logicky: výroba je neefektivní, zboží neprodejné. Státu ovšem zůstane zátěž nezaměstnaných. Tento stav však není dlouhodobě udržitelný, protože přesunutím výroby (výzkumu nebo čehokoliv) do levnějších oblastí dává vydělat místním. Ale za co budou nakupovat dovezené zboží (výsledky výzkumu nebo cokoliv) lidé v oblastech, odkud byly prostředky přeneseny? To však přesahuje analýzu tohoto bodu.

Nelze v současné době tyto důsledky globalizace odstranit všechny naráz, navíc mají někdy i svá pozitiva, generovaná kolektivním či individuálním sobectvím. Je nutné se s nimi naučit prozatímně koexistovat a negativa minimalizovat, pozitiva maximalizovat. Změny provádět citlivě, protože i "mávnutí motýlího křídla" může způsobit katastrofu.

Z pohledu ekonoma lze vysledovat budování struktur na bázi odvětví a fúzí. Výrobce automobilů provazuje úže svoji činnost ve spolupráci s bankami a subdodavateli (zdroje) na straně jedné a s reklamními agenturami a prodejci (odbyt) na straně druhé. Takováto struktura je do značné míry uzavřená, samonosná a poskytuje konkurenční výhodu (cena, rychlost, kvalita, řízení). Pokud se jedná o fúze, pomalu přechází postupné skupování menších do periody spojování tržně konkurenčních subjektů (malí už došli nebo nejsou zajímaví).

Aplikujeme li tento model na média a internet, je logické, že se spojují výrobci sw/hw s poskytovateli spojení a s mediálními institucemi i jednotlivci - opinnion makery v maximálně nekonkurenční kartely (operační systém a software > počítač > komunikační trasa > novinář > televize či tisk > informace pro konzumenta).

Mediální hrátky se nemusí omezovat jen na firemní a konkurenční prostředí. V globalizovaném světě se může týkat i kreditu a existence států či celých nadstátních útvarů. Existence mamutích firem v době globalizace odsunuje na druhou kolej společenské řády, generované státními útvary. Prochází vertikálně i horizontálně napříč celosvětovou populací a naprosto ignoruje jakákoliv pravidla. Již dnes by nebyl pro významnou firmu problém "zakoupit" si menší stát (křeslo v OSN není k zahození).

Praxe potvrzuje "inženýrství budoucnosti", takže i náš současný reálný svět vděčí za svoji existenci dříve navrženým a realizovaným koncepcím virtuální budoucnosti.

Monopol na přenos informací, prozatímní demonopolizace obsahu

Telekomunikační trasy jsou stále v držení státy licencovaných operátorů a bez těchto páteřních sítí není svoboda bez hranic nic jiného než iluze svobody bez hranic. Systém sám je pozůstatkem studené války. Byl vyvíjen jako vojenská komunikační technologie, mající za úkol eliminovat následky jaderného útoku na velitelská a komunikační centra a diverzifikovat rizika s tím spojená. Na tuto vrstvu se pak naroubovalo využití akademickou komunitou. V EU plně funguje síť GEANT dosahující maximální rychlost 10 Gigabit/sec. Je považována v současné době nejen za nejrychlejší počítačovou síť na světě, ale i za síť s největším mezinárodním pokrytím. Propojuje totiž přes 30 zemí, včetně České republiky, kde je její integrální součástí česká akademická síť CESNET 2.

Nejvyššího rozšíření internetu do domácností v Evropské unii (okolo 65 %) dosáhlo Holandsko, Dánsko a Švédsko, nejnižšího Španělsko (okolo 30 %) a Řecko (okolo 10 %). Zajímavý je údaj, který tvrdí, že ke konci roku 2001 skoro 50% populace EU starší patnácti let využívalo internet doma nebo v práci, ve škole nebo na místech veřejného přístupu k Internetu. Z nich pak přes 80 % pracovalo na internetu alespoň jednou týdně.

Nebezpečná bezpečnost

Už dnes uvažují globální producenti softwaru či globální operátoři, jak vytvoří tzv. bezpečný internet. Ohrožení svobody, pocítěné ve Spojených státech po 11. 9. 2001 a následná hysterie protiteroristické války ozřejmila, jak nebezpečná je pro vývoj společnosti nezcizitelná svoboda komunikace, daná silnými, všeobecně dostupnými šiframi, steganografickými technologiemi a okamžitostí a anonymitou komunikace přes internet. Bezmocnost tajných služeb a obrovský nezvládnutelný objem telekomunikačního provozu ukázal demokracii s ručením omezeným v režii silného státu s jeho bezpečnostními složkami limitu. To, co přivedlo internet na vrchol, jej po několika desítkách let sráží prudce dolů. Ve jménu zachování statu quo současného společenského řádu.

"Bezpečný internet" od společnosti Contactel usiluje o to, aby každý zákazník dostal již od svého poskytovatele připojení určité prostředky či celá řešení, zvyšující jeho bezpečnost.

Ve společnosti Contactel nejspíše vycházeli ze skutečnosti, že obavu z rizik souvisejících s používáním internetu přiznává 56 % organizací. Pod dojmem masového rozšíření virů, produkovaných pubertálními jedinci pomocí volně šířených nástrojů (dávno už není hacking doménou vysoce inteligentních programátorů...) šíří se komunitou lammerů (laiků, spotřebitelů, konzumentů výhod masového rozšíření ITC technologií) domněnka, že "bezpečný Internet" by měl být přáním "nás všech". Lamy svou touhu vnukly i politikům a výrobci obsahu samozřejmě neprotestují. Volnost a svoboda jde přímo proti zájmům komerce, přímo proti nezničitelnému monopolu ekonomicky silných firem, vládního a privátního sektoru.

Internet dal milionům lidí nástroj prezentace, propagace a komunikace bez ekonomicky determinujících limitů. Každý se může stát obchodníkem, aniž vlastní obchodní dům, každý se může stát producentem filmů i hudby, aniž vlastní nahrávací studia, každý se může stát vydavatelem, aniž má vydavatelství a tiskárnu. Investiční náklady produkce obsahu v dostatečné kvalitě jsou pod limitem měsíčních úspor příslušníka střední třídy. Digitální kamery, digitální fotoaparáty, digitální přehrávače a tiskárny - to vše zdemokratizovalo obrovským způsobem šíření myšlenek a vymanilo je z dozoru a monopolu vládců. Takže "kapitalistou" či "spisovatelem" se může nyní stát každý. Ale to znamená konec kapitalismu a přímé ohrožení monopolů moci, že...

Firmy tedy musí chránit své zákazníky, musí chránit svou pozici a tím i řád, který jim dává výhodu. Musí chránit své spotřebitele - třeba před nimi samými. Propojení komerčních a vládních zájmů bez reflexe důsledků pro rozvoj demokracie občanské společnosti pak vede k absurditám. Program eEurope 2002 Evropské unie se stal programem za levnější, rychlejší ale také "bezpečný" internet... Úkol byl přijat na lisabonském summitu v březnu roku 2000 s ambiciózním cílem učinit EU "nejvíce konkurenceschopnou a nejdynamičtější ekonomikou na světě". Na summitu EU ve švédském Göteborgu byl v červnu 2001 nejvyššími představiteli zemí, které se ucházejí o vstup do unie, tedy i českým ministerským předsedou, přijat akční plán eEurope+ 2003, analogie plánu eEurope 2002, se speciálním zaměřením na urychlení realizace základních stavebních prvků informační společnosti. EU se v nastoupené cestě nezastavila. V polovině minulého roku schválil sevillský summit pokračování akčního plánu eEurope 2005. Tyto aktivity se snaží vytvářet podmínky, aby měl každý občan EU možnost podílet se na přínosech, které tyto technologie přinášejí - e-government (elektronická státní správa), e-learning (elektronická výuka), e-health (elektronické zdravotnictví) a v dynamickém prostředí pro e-commerce (elektronický obchod) a e-business (elektronické podnikání).

Vtip je ale v tom, že Evropská unie podlehla volání privátního sektoru po vyšší, systémovější míře bezpečnosti (ve jménu monopolu businessu, nikoliv demokracie občanské společnosti) a stala se tak sama propagátorem cílů, které jdou proti jejím nejvýznamnějším strategickým záměrům. Kontinentální integraci států a vytvoření prostoru svobodného pohybu pro půlmiliardy svých občanů - jejich myšlenek i aktivit. Svoboda je nedělitelná a nelze ji sešněrovat do balíčků firewallů a antivirů. V rámci osvětové kampaně s názvem SafeBorders, který podporuje Evropská komise v programu Bezpečnější internet, se stal 6. únor se stal Evropským dnem pro bezpečnější internet. Neboť mezi rizika internetu patří i nevyžádaná reklama, tzv. spam, mnozí spotřebitelé jsou jím natolik frustrováni, že nechtějí ani nakupovat on-line. Ukázaly to prý výsledky mezinárodního internetového průzkumu. V USA již podíl spamu přesáhl 50 % veškeré e-mailové korespondence.

Pro zjištění názorů uživatelů na tuto problematiku realizoval v průběhu října až prosince 2003 TACD (mezinárodní koalice 65 spotřebitelských organizací z USA a EU) mezinárodní internetový průzkum monitorující názory uživatelů e-mailu na nevyžádanou elektronickou poštu, tzv. spam. Více než 21000 uživatelů z 36 zemí poskytlo tyto informace:

• naprostá většina uživatelů spam "nenávidí" nebo je jím "otravována",
• 52 % respondentů sdělilo, že méně nakupují (příp. vůbec) on-line kvůli obavám ze spamu,
• 84 % je pro zákaz nevyžádaných reklamních e-mailů,
• 83 % dostává mezi e-maily alespoň 10 % spamu denně, 42 % pak více než polovinu.

Detailní výsledky mezinárodního průzkumu ZDE

A ačkoliv je spam problémem celosvětovým, vlády jednotlivých států se snaží řešit globální problém nekoordinovanou lokální legislativou, nepostihující navíc podstatu problému. Některé globálně působící firmy se naopak snaží o plné uzavření nebezpečných technologií a rozšíření "výhodnějších" služeb. Zapomínají ovšem dodat, že plně a monopolně zpoplatněných. A zde bude končit dosavadní představa o demokracii a nastane věk nové bezpečné totality. Připustí jej globální internetová komunita svobody, anebo podlehne?

Bližší informace o kampani k bezpečnému internetu ZDE

Chování heterogenních komunit

Každý jedinec má neopakovatelnou charakteristiku svého chování. Rámcově však lze definovat pouze několik desítek vzorců, platných pro devadesát procent populace. Podle nich lze nebo nelze jedince zařadit do konkrétní množiny, se kterou se má "pracovat".

Davové reakce jsou do značné míry předvídatelné - a tedy i řiditelné - podle toho, do jakých podrobností je známé chování jedince. Jedince ne konkrétního, ale industriálního - statisticky podchyceného (reklama na dámské vložky nemusí brát příliš v potaz reakce mužské části populace v daném regionu, pokud je v daném regionu atribut ženské hygieny vzorcem rodinného chování a součástí plánovaných výdajů).

4D iluze - sdílený čas virtuálních světů

Virtualizace komunity, sociálních vazeb a společenského styku je tím frustrujícím a status quo rozrušujícím elementem současného vývoje, který rozkmitává celý svět a jeho stabilitu. Sdílíme střípky zkušeností, myšlenek a názorů ve virtuálních internetových kavárnách, omezujeme šíři své komunikace s okolím na styk s klávesnicí a monitorem. Trávíme svůj život poznáváním nicotností a zapomínáme na své myšlenkové obohacování, vzdělávání. Zapomínáme žít.

Armádní technologie, balastní informace a internetová drbna BL

Vzdělání jako nositel "pokroku"?

Ačkoliv je odpověď na výše uvedenou otázku kladná a jeví se na první pohled jako obtížně vyvratitelná, ve skutečnosti tomu tak nemusí být vždy a všude. Zatímco definice pokroku v úzce omezené oblasti je naprosto zřejmá. V širších souvislostech je nutné provést některé doplňují skutečnosti. Úzkým vymezením v logice technologických inovací je pokrokem bezesporu (s každou další generací menší) mobilní telefon resp. kvalitnější přenos hovoru. Pokud se však pokusíme vymezit široký význam slova pokrok, pak už není inovační cyklus, odsuzující morální životnost do kategorie "měsíce", tím nejideálnějším trendem, kudy se má společnost ubírat. Fyzická životnost zařízení je v řádech "roky", záruka 6 měsíců až tři roky, morální životnost se však stále častěji pohybuje v řádech "měsíce". Co se stane s morálně opotřebovanými telefony (auty, pračkami, walkmany, televizemi...)?

Výrobky tvoří nejdříve high-tech hit, převratnou novinku, novinku, kvalitní výrobek, výhodný výrobek, akční výrobek, zlevněný výrobek, výběhový výrobek, a následně "morální šrot". Pokud tento cyklus odpovídá či překračuje fyzickou životnost danou technologicky (nikoliv marketinkově) dá se hovořit o pokroku. Pokud se ale "nevyplatí" výrobek opravovat, jedná se téměř vždy o plýtvání. Pokud je výrobkem informace, její životní cyklus prochází stejným koloběhem, v současnosti ještě rychlejším. Současně dochází k deformaci informace transformací - na základě subjektivních kritérií editorů či zprostředkovatelů, i na základě deformace pojmového či významového kontextu, daného civilizační zkušeností.

Vnímání bolesti či hladu je jiné v Súdánu a jiné ve Spojených státech či Evropě. Vnímání trestnosti cizoložství je jiné v liberálním Švédsku a jiné v katolické Itálii či islámském Iránu. To vše deformuje schopnost univerzálního porozumění i sdílení informací v rámci globální komunity. Pro islamisty byl Ježíš jedním z malých proroků - na úrovni Habakuka, pro španělské, indonézské či italské katolíky je vrcholem duchovního obzoru... nezadržitelně a neřízeně dospíváme do světa knowledge society za situace, kdy ji chápeme jako pokrok technologický, kulturní i sociální, ale nemáme ujasněné základní pojmy a jejich vazby. Vývoje technologického jsme schopni dohlédnout v horizontu deseti, dvaceti let, vývoje sociálního a kulturního v horizontu, nepřesahujícího jeden rok. Sociální vědy beznadějně zaostávají za technickými vědami a nejsou schopny se podílet na předvídání vývoje a předvídavém globálním řízení společnosti.

Jak definovat pokrok?

Vymezení slova pokrok je možné dvěma způsoby. Co bychom za pokrok neměli považovat (negativní vymezení) a co za pokrok považováno může být (pozitivní vymezení).

Negativní:

Prestižní spotřeba, prezentační a reklamní výdaje, nadspotřeba (plýtvání), nerecyklovatelnost či neopravitelnost komponent, "zbožní" charakter životního stylu, záměrné využívání technologie k řízené životnosti a morálnímu zastarávání.

Pozitivní:

"trvale udržitelný" rozvoj ekologicko- technologický, kde každý tvor i výrobek má nárok na svůj životní prostor, životní cyklus přirozeného opotřebení a výrobek na svou recyklovatelnost či využití svých stávajících využitelných komponent jako součástek pro další zpracování. Nutná je ovšem plošná změna myšlení spotřebitelů a jejich životního stylu.

Spornými případy se historie jen hemží.

Je možné nazvat pokrokem či pozitivním elementem vývoj atomové bomby (neřízené jaderné reakce), který následně vyústil v jaderné reaktory (řízenou jadernou reakci nadkritického množství paliva), zásobující energií kosmické sondy (řízenou jadernou reakci podkritického množství paliva)? Přitom výzkum podkritického využití jaderné energie v souvislosti s vývojem "teplých" supravodičů umožní všeobecnou energetickou dostatečnost i v době vyčerpání fosilních zdrojů... Muselo ale k němu dojít? A tak bychom mohli pokračovat dál...

Interaction: Všeobecná deklarace lidských odpovědností BL

Čím vším je vinen internet?

Virtualita internetu a dalších digitálních komunikačních a mediálních technologií připravila pro vyspělou část světa prostředí ke změnám chování celé populace. Většinu informací budeme čerpat prostřednictvím dematerializované formy, prostřednictvím dálkového přístupu. Daleko více se učíme sdílení informací. Daleko více času strávíme nepřímou komunikací. Daleko méně jsme vázáni na tradiční cyklus dne a noci, zaměstnání a volného času, sedmidenního týdne. Daleko méně času ovšem trávíme s ostatními lidmi, s rodinou, přáteli. Společnost díky drastickým a masovým změnám v chování jednotlivců začíná ztrácet kohezi a individualizuje se. Vzdělání se stává asymetrickým - specializované postupy při komunikaci prostřednictvím ITC technologií si vyžadují odklon od univerzálního vzdělání k až příliš segmentované a specializované vzdělanosti. Ztrácí se koheze i mezi vědními obory, ztrácí se koheze společného jazyka či společně sdílené kultury. Nadprodukce balastních informací a dezinformací má za následek tápání v základních sdílených hodnotách společnosti.

Nevyhnutelnost relativity
Je skutečně vzdělání nositelem pokroku?

Masové a demokratické rozšíření vzdělání - například prostřednictvím e-learningu - je jedním z faktorů, které je schopno narušit status quo současného světa. Je ale změna status quo pokrokem? Pro koho? Relativitu poznání si jednoduše předvedeme na historickém modelu přenášení řemesla z otce na syna. Jestliže byl syn dostatečně chápavý a šikovný, pochytil od svého otce vše, co pro svou práci potřeboval. Vystačil s tím celý svůj život a když předal zkušenosti a know-how svému synovi, i on s nimi vystačil. Informační skoky byly roztaženy v čase a jedinec byl bez problémů schopen je absorbovat a předat dál. Společnost žila poklidným lokálně komunitním způsobem.

Výše uvedený model přestal stačit. Syn se sice naučil od otce všemu, čemu mohl, ale při nasazení svých poznatků do praxe zjišťoval, že mu již nepostačují. Docházelo k prvním generačním nesrovnalostem. To, co přednášel otec, neodpovídalo aktuálnímu poznání.

V současné době se nejnovější poznatky objevují kontinuálně. Již během procesu učení. Nerozumíme svým vrstevníkům a už vůbec ne otcům či dědům. O pradědech a jejich ideálech si myslíme, že byly směšné. Historii vnímáme už jen prostřednictvím pokřiveného obrazu popularizačních televizních seriálů, ve kterých se realita mísí s fikcí. Genius loci míst a epoch se vytrácí, kontinuitu dějin jsme přervali ahistorickými tezemi. Generační spory se přenášejí též do roviny informační. Praktické důsledky jsou ztráta autorit, resp. jejich relativizace. Autority nejen že nové informace neznají, nejsou je ani s to pochopit. Autority už nejsou autoritami, řád není řádem, chaos se stává prostředkem i cílem.

Od relativity k relativizaci
Úroveň poznání a autorita - má učitel ještě právo učit?

Pokusy o shromáždění veškerých dostupných vědomostí jsou v historii známy a doloženy. Samozřejmě, že schopnosti jedince velmi brzy dosáhly svých mezí, nastal soumrak polyhistorů. Dalším logickým stupněm bylo rozdělení témat mezi více jedinců v jednom kolektivu, vznik vědeckých kolektivů a následně akademií věd. S nárůstem sumy vědomostí šla ruku v ruce specializace. Snahy zachytit status quo aktuálního stavu vědomostí a jejich publikace měla naposledy efektivní smysl v době vydání Ottova slovníku naučného. V dnešní době je tento způsob naprosto nepoužitelný. Již v momentě zpracování pro tento způsob publikování jsou poznatky zastaralé. Koho by nadchlo studovat překonané informace?

Současná věda je však rozdrobená, tvrdí např. J. Smíšek. "Specializace, superspecializace, hybridy, kombinace disciplin, hybridy z hybridů, stovky a stovky oborů institucionalizovaných i jepičích, v kterých se ztrácejí disciplíny výchozí, rozpadají se, ztrácejí. Počítačové soupisy jsou možné, ale koncepce řazení ještě věda o vědě nedosáhla..."

Úloha učitele by se měla modifikovat z "člověka přednášejícího jedinou pravdivou informaci a znajícího správnou odpověď na každou otázku" na "průvodce světem informací a jejich kritickou logickou analýzou". Jeho základním úkolem nebude jen předat sumu poznatků, ale zejména osvojování si práce s informacemi. Její vyhledávání, zpracování a vyhodnocování. Tyto techniky dialogu (dnes aplikované především v universitním světě) bude nutno zavést i na nižších stupních. Udržení autority učitele nebude již možné na základě informační převahy, neboť žák s kapesním terminálem, připojeným na Síť bude vždy mít převahu nad učitelem, který podobnou gramotností oplývat nebude. Do popředí se tak zcela určitě dostane převaha metodologická, kontextualita informace a logika. Problémy se dají čekat v "přechodové fázi vývoje školství", kdy žáci jsou "děti nového věku" a učitelé "zastánci starých pořádků". Generační neporozumění bude bolestnou daní za stávající strnulost evropského školství, dodnes negativně ovlivněné reformou Marie Terezie. Řešením není ani anglosaský model, preferující "praktičnost informace", neboť nedává informaci v kontextu dostatečně širokém, nedává ani sumu informací tzv. všeobecného vzdělání. Pak se může stát, že absolvent prestižní univerzity technického, právního či ekonomického směru neví, kdo byl Jehuda ben Low, Ignác Dienzenhofer či Johann Wolfgang Goethe. Bohužel nemusí vědět ani to, kde leží Slovensko a klidně jej může umisťovat na Balkán...

Kulturní či společenský kontext informací ustupuje do pozadí a je nahrazován specializovaným extraktem bez širších souvislostí. Dnešní absolventi jsou tak vychováváni spíše pro aplikovaný výzkum v režii ekonomicky silných skupin a "akademická" věda ve své čisté podobě zajímá už pouze velmi malé procento vysokoškoláků. I proto druhá polovina dvacátého století poznala velmi málo skutečně převratných objevů, posunujících lidstvo "skokem" do velkých inovačních vln.

U počátku všeho stál internet a masový rozvoj telekomunikace, informatiky a multimédií.

Výuka "počítačů" - svět samouků

Příklad razantního nástupu výpočetní techniky po roce 1989 byl klasickým příkladem aplikování nehierarchických autodidaktických procesů. Neexistovala dostupná česká (a mnohdy ani anglická) literatura. Neexistovaly studijní obory, vyškolení pedagogové. Přesto se ve společnosti za několik málo let podařilo vypěstovat relativně vysokou úroveň počítačové gramotnosti. Samozřejmě, že přístupnější byla pro mladší generace. Princip permanentního samostudia ovšem zůstává vlastní těmto jedincům i v dnešní době. Pochopili, že jen permanentní vzdělávání je může udržet na špici dění. Instituce školy, kurzy a pasivní přijímání informací má větší či menší setrvačnost a vždy bude zpracovávat informace se zpožděním. Individualizace postupu a postupná specializace jejich zájmů v nich ale nezanechala chápání pracovní komunity a vědomí jejich role v ní. Ultraliberální individualismus spolu se zdánlivou bezbřehostí svobody jednotlivce na internetu ovlivňuje chování řady příslušníků budoucích elit - technické inteligence. Spolu s anarchistickým, spekulativním charakterem současných ekonomik tak dostává část populace nebezpečně asociální výchovu a přijímá za své hodnoty, které pomáhají devastovat tradiční společnost a její řád.

Sekundárním jevem v boomu počítačové gramotnosti se ukázalo nutné studium souvisejících či podpůrných oborů. Existuje-li dokumentace nejdříve (či jedině) v angličtině, tlačí nás vnější, vnucené okolnosti naučit se anglicky. Jazykem vzdělanců dneška se nestává řeč Homéra či Ovidia, nestává se jím ani jazyk Shakespeara, stává se jím umělý jazyk anglicky psaných technických příruček a manuálů. Nejpoužívanějšími slovy dneška jsou KEY, ENTER, OPEN, PLAY, CLOSE a EXIT... Těžištěm civilizace se tak nezadržitelně stává Londýn či New York. Internet přispívá výrazně k jazykové monopolizaci a umírání řady lokálních jazyků. Lužickou srbštinou hovoří na severu Německa už jen padesát tisíc lidí a toto číslo se bude přes dílčí podporu lokálpatriotů, církve i institucí EU zmenšovat. Pokud neanglofonní státy nepochopí, že masivní podpora veřejně dostupného, nezpoplatněného obsahu v národním jazyce, podpora producentů původní naučné a vzdělávací literatury v tomto jazyce je jediným prostředkem, jak přežít, integruje se takováto komunita během jedné, maximálně dvou generací do globalizující se komunity globálního jazyka, aniž si s sebou ponese specifika své vlastní kultury. Čechy by v tom případě čekal osud Chodů, o nichž víme dnes už pouze to, že hlídali státní hranice v hlubokých hvozdech.

Teorie a praxe cyklických procesů

Celý náš život je určován různými cykly. Některé z nich jsou dány zákonitostmi přírody, některé z nich jsme si vytvořili sami. Některé jsou vlastní nám všem jako biologickému druhu, jiné jsou skupinové či individuální. Hovoří se často o tzv. krátkých, středních, ale též i o dlouhých cyklech či vlnách.

Na mnohé z předchůdců a raných autorů koncepcí dlouhých vln měly značný vliv myšlenky Karla Marxe a Bedřicha Engelse, věnované zejména problematice střednědobého cyklu za kapitalismu a speciálně pak ekonomickým krizím. Práce N. D. Kondratěva i mnohé moderní přístupy k dlouhým vlnám (včetně modelu J. A. Schumpetera stavícím na úloze inovací) pak zřejmě nejsou v tak velkém rozporu s marxistickou politickou ekonomií, jak se dlouho a všeobecně předpokládalo. Problematikou cyklického vývoje kapitalistických ekonomik se v 19. století zabývali i Karel Marx s Bedřichem Engelsem. Znalost historického rozměru a pramenné literatury má značný význam i při mapování vývoje koncepcí dlouhých vln. Jak v této souvislosti podotýká T. Kuczynski, často "objevujeme Ameriku podruhé, potřetí i počtvrté"; tento autor sám hovoří o tom, že hlavní body jeho teoretického konceptu dlouhých vln byly zformulovány již před 120 lety právě Marxem.

Považovat K. Marxe a B. Engelse za průkopníky či snad přímo za teoretiky dlouhých vln by jistě bylo velmi odvážné a zřejmě i chybné. Nicméně někteří autoři docházejí k závěru, že také tito klasikové věnovali jistou pozornost (spíše však implicitní) i problematice dlouhodobých fluktuací. Tento názor je dokladován množstvím citací a odkazů z děl Marxových a Engelsových; v nich skutečně lze při podrobném hlubším zkoumání (a snaze toto skutečně objevit) nalézt jisté zmínky, které v určitém smyslu mohou být interpretovány jako zárodky a inspirace pozdějších teorií dlouhých vln. Nehledě na to, že se stále více ukazuje zásadní nerozpornost Marxových a Engelsových myšlenek s touto koncepcí. Problematika "vztahu" klasiků marxismu k pozdější koncepci dlouhých vln (N. D. Kondratěva, J. A. Schumpetera) byla tradičně interpretována poněkud jednostranně např. mnozí doboví oponenti teorie dlouhých vln Kondratěva se při své ostré kritice a odmítání této koncepce pak zřejmě zjednodušeně zašťiťovali právě autoritou Marxe

Později pak T. Kuczynski (T. Kuczynski, Marx and Engels on long Waves, In: T. Vasko, (Editor): The Long Wave Debate, Selected Papers, Weimar GDR, 1985. Springer Verlag 1987) vyvinul teoretickou koncepci dlouhých vln její stručný přehled sám podává takto:

Východisko představuje zákon sestupné tendence všeobecné míry ziskové.

Hlavním nástrojem proti tomuto poklesu je technický pokrok.

Každý technický (nebo technologický) systém může být zdokonalen pouze v rámci svých vlastních mezí a čím více je zdokonalován tím menší jsou další možnosti jeho zdokonalování a možnosti ekonomických efektů těchto zlepšení.

Když zdokonalení nedokáží zastavit pokles míry zisku, musí být kapitál alokován jinde např. do oblasti zásadních (bazických převratných) inovací.

Zásadní inovace jsou velmi rizikové a jsou realizovány pouze a nepříznivých okolností, neboť budoucí ziskovost, vývoj trhu, technické nároky apod. jsou nejisté.

Úspěšná zásadní inovace může být velmi zisková pro toho, kdo ji realizoval a ještě může být zisková i pro první následovníky této inovace (čímž tito dosáhnou vyšší než všeobecné míry ziskové).

Vyšší míra zisku uvedených podnikatelů bude dále snižovat míru zisku ostatních podnikatelů, takže ti budou nuceni zavádět nové technologie.

Difůze nových zásadních technologií vyžaduje určitý čas z důvodů nutnosti realokace velkého množství kapitálu.

Výsledkem procesů difůze je to, že vyšší zisk v odvětví, kde byly inovace realizovány klesá a všeobecná míra zisku se ustanovuje na nové úrovni.

Celý cyklus začíná znovu.

Uvedené body shrnují Kuczynského čistě endogenní teorii dlouhých vln, pokud nedojde k převratným událostem např. na politické scéně (revoluce, válečný konflikt) objeví se opět růst. "Starý" systém ve fázi poklesu je ale náchylnější k častějšímu výskytu exogenních poruch a hůře (či v krajním případě pak vůbec) se s nimi vyrovnává.

V duchu své koncepce Kuczynski usiluje o její historické zakotvení mnoha citacemi a odkazy z různých prací Marxových a Engelsových týkající se např. otázek dlouhodobých výkyvů, cyklického vývoje v 19. století, materiálního základu dlouhodobých cyklů (opotřebení a nahrazování dlouhodobých kapitálových aktiv) apod.

Myšlenku dlouhodobého vývoje kapitalismu jako vlnovitého pohybu pak v návaznosti na Marxe rozpracovává Parvus (A. L. Helphand), později např. i L. D. Trockij. Z levicově zaměřených ekonomů počátku 20. století věnovali pozornost ekonomickým výkyvům (a to explicitně i v dlouhodobém horizontu) také K. Kautsky, R. Luxemburgová, M. I. Tugan Baranovskij, "austromarxista" R. Hilferding či holandští průkopníci dlouhých vln (J. van Gelderen a S. de Wolff).

výňatky o teorii dlouhých vln převzaty z článku v nezávislém měsíčníku pro politiku Pražský Demokrat 02/99, autoři Stanislav Heczko, Pavel Sirůček

Obavy a naděje z toho, co přijde zítra

Nejspíše dojde k pohlcování výhonků demokratizace, započaté internetovou publikací. V honbě za čtenářem, divákem a posluchačem bude docházet k vytváření komplexních znalostních portálů s obrovskou zásobou informací a vysokou mírou přidané hodnoty. Tento proces nesnese neklasifikované informace vyráběné nadšenci pionýrských začátků internetu. Stejně jako kovářské, zámečnické a hodinářské dílny stály u začátků strojírenského průmyslu a dnes již nikoho nenapadne opravovat hodinky SWATCH, stejně tak i knowledge society musí nejdříve vyprodukované informace klasifikovat co do jejich relevance a validity a dál produkovat a šířit jen normalizovaný obsah.

Nejspíše se bude v první etapě tohoto procesu dále rozšiřovat množství separátních informačních kanálů. Vydavatelství dneška i zítřka je průmyslovým koncernem, které by mělo zahrnovat několik typů periodicity, odborného či věkového zaměření i charakteru. Mělo by obsahovat centrálně řízená koordinační pracoviště, vlastní "dramaturgickou" radu, strategicko analytickou skupinu, mediálně analytické pracoviště, designcentrum, PR & selfpromo, strategickou a realizační skupinu. Mělo by být spjato se silným telekomunikačním a internetovým providerem. Mělo by iniciovat a financovat tvůrčí dílny a alternativní mediální toky pro kulturní a společenské minority. Mělo by iniciovat a financovat vlastní školicí centrum. Mělo by absolventy a studenty prověřovat a vyhledávat v rámci praxí a to nejlépe ještě během studia. Uvnitř koncernu by měly být společnosti, plnící řadu odvozených činností sekundárně komerčního charakteru cestovní kancelář, spedice a distribuce, directmarketing, DTP-DTR, prepress, directpress, "on demand" mediální a informační služby, producentská a výrobní centra, webhosting, webdesign, SOHO servis.

Velkou pozornost musí takový multimediální producent věnovat segmentaci trhu: kategoriím kulturních minorit (každý máme jiný vkus či kulturní minulost a tak množství minorit je velké...), seniorů, žen manželek a mládeže. Humanizovat tvorbu pořadů s ohledem na tyto skupiny obyvatel. Pokusit se přispět k posílení mezigeneračních vazeb, posílení rodiny.

Musí vytvářet vnitřní síťové informační propojení koncernu přes centrální databanku interní informační agentury.

Musí vytvářet vnější síťové propojení a aliance na multimediálním a telekomunikačním trhu. Ne všechny výzkumné, výrobní a publikační procesy je nutné 100% vlastnit. Stačí v nich ovládat klíčové prvky chování, ovlivňovat jejich dramaturgii či je jen pasivně monitorovat. Mnoho aliancí vzniká jen na základě vzájemné výhodnosti partnerství a multiplikačních efektů při zachování vzájemné nekonkurence. Kooperativní modely nemusejí být vytvářeny jen na finančně ziskové bázi. Konkurenční výhodou potenciálem zisku je i priorita informací, kruhové ověřování různých tvrzení či informačních etalonů komplexnost služeb za přijatelnou a dlouhodobě stabilní cenu, jistota a stabilita řetězce výroby apod.

Podporovat dílčí systémové analýzy i základní výzkum ve společenských vědách sociologii, sociální a klinické psychologii, psychotechnice, politické ekonomii, filosofii, etice, politologii. Musí nakupovat výsledky výzkumů cizích skupin a přispívat k sofistikované publicitě vytypovaných klíčových strategických témat a lidí (opinnion makerů). Nesledovat jen úzké krátkodobé komerční efekty.

Mít připraveny střednědobé a dlouhodobé programy orientace.

Realizovat je.

Kdo chvíli stál, už stojí opodál

Rigidní lpění na starých modelech a "vyzkoušených postupech" nutně přináší zaostávání. Neopodstatněné a uspěchané zavádění nových modelů vede ale často ke zpřetrhání kontinuity. Jen neustálý vývoj je schopen akceptovat měnící se podmínky okolí a připravenost na změnu je nejlepším mechanismem na úspěšné přežití. Ovšem prozíravější je aktivně možnosti zkoumat, než být okolnostmi smýkán. Toho lze dosáhnout pouze neustálým sledováním informačních toků. Z nich pak vyvozovat okamžité, střednědobé a dlouhodobé závěry. Ani ty však nemusí být dlouhodobě udržitelné. Internet zítřka nebude prostorem demokracie, ale nové, vysoce sofistikované totality - nadvlády těchco ví a nad těmi, co nikdy vědět nebudou. Kdo a jak stanoví meze tohoto systému, je otevřeno budoucímu vývoji. Nikdo nemá vyhráno.

Jen neustálá korelace záměrů s informačními toky je totiž schopna udržovat kurs plavby správným směrem.

To vše má ovšem smysl za předpokladu, že víme, kam plujeme, který směr je správný...

Stane se internet jen nástrojem šíření americké kultury? BL