Brzy jsme však zjistili, že naše cely nejsou tak daleko od sebe; Karel byl umístěn někam šikmo nade mne. Poloha nevhodná pro komunikaci prostřednictvím záchodu (ano, záchod ve stoupačce se po vyprázdnění sifonu dal používat jako telefon), ale i prostřednictvím "koňů". Kůň je -- předpokládám dosud -- ve vězeňské terminologii zásilka obsahující textovou informaci, nebo drobný balíček: nejčastěji tabák.

Kůň háže se na šňůře, obvykle na šňůře spojené ze šňůr od vězeňských podvlékaček, a to tak, že šnůra se rozkýve a za hlasové navigace se s ní mele tak dlouho, doku není zásilka doručena.

I hodil mi Karel několik koňů, všechny jsem je úspěšně pochytal, včetně toho posledního. Ten byl zvlášť výživný, Karel mi poslal dopis s jakýmsi důležitým sdělením na kusu balicího papíru. Jen jsem koně lapil, dveře rozrazili tři dozorci, kteří akci pozorovali špehýrkou. Jeden z nich na mne volal silným hlasem s dikcí tradičního "jménem zákona": "Dejte sem toho koně!"

Situace oscilovala od komična do tragična. Jedinou možnou obranou byla ta pasivní. Bleskově jsem se otočil, vrazil koně do pusy, jal se okamžitě a intenzivně žvýkat a kryl si přitom hlavu. Dva dozorci chopili se spojených končetin ve snaze oddělit je od sebe a odstranit tak kryt. Třetí pokoušel se mi vyrvat koně z úst. Po značném úsilí (měl jsem tehdy zuby pevné a ten balící papír také neměl zrovna nízkou gramáž), se mu podařilo urvat z koně asi čtvrtinu; soudím, že to byl zadek s ocasem. Z té však nevyzkoumali už nic.

Stálo mne to tehdy nějaký ten den v korekci, s Karlem už jsem potom jaksi neměl příležitost a ani jsem ho neviděl. Takže bude-li číst tyto řádky, dovolím si skromnou instrukci: příště piš Karle na tenčím papíře...