Současná česká literární produkce téměř nikoho nezajímá. Literáti to zdůvodňují tak, že lidé jsou čím dál tím víc hloupí, nevzdělaní a necitliví k pravým významům slov. Literatura se tedy píše pro pár těch, kteří zbyli ze starého světa plného inteligence, pro přátele, kteří rebelují proti mainstreamu. Je těžké si přiznat, že chyba není jen na straně čtenáře. Izolace není nutná a společnost proti literárním autorům vcelku nic nemá. Nemá proč proti nim bojovat, ale ani proč je poslouchat. Lidé tuší, že v jejich zemi nějaká literatura existuje, ale dokud není kniha přepsána do filmové podoby a podpořena reklamou, nic konkrétního o ní nevědí. Společnost českou literaturu téměř nepotřebuje. Literáti, podobně jako uražené děti, odpovídají stažením se do sebe. Tváří se, že o čtenářský úspěch nestojí. Když se ozve paní z místní knihovny v Horní Cerekvi, že se jí nové básně líbí, je to pro autora spíš ostuda. Znamená to, že jeho texty dojaly maloměstskou tetičku, která nejspíš ani nepochopila složité metafory a náznaky do básní skryté. Mít na autorském čtení plné hlediště je sice v tu chvíli pro autora příjemné, ale pokud se publikum neskládá ze známých obličejů literárních autorit, je to hodnota bezcenná. Výjimkou je počet mladých dívek, pokud je autorem stárnoucí muž. Mít úspěch mimo uzavřenou literární společnost je důvodem k pochybám o uměleckých kvalitách díla.

Nelze být zároveň milován davy čtenářů a partou intelektuálů. Jedni totiž pohrdají druhými a svou odlišnost si uměle pěstují. Spisovatelé si hýčkají svou nepřizpůsobivost, okázale kašlou na svůj zevnějšek a čekají v koutě zakouřené hospody, až k nim přijde někdo, kdo odhalí v jejich textech talent. Aktivně se doprošovat stáda o uznání je pod úroveň jejich génia. Introvertní autoři na veřejném čtení zabíjejí své knihy ještě dřív, než je čtenář dostane do ruky. Neumějí hlasitě číst a v nejhorším případě se posilněni vstřícným publikem pustí do improvizovaných historek, které trapný dojem dotvoří. Jsou ale i literáti, kteří zvládají veřejné vystupování lépe, a pokud se vyhnou legráckám pochopitelným jen pro znalé a následné odpuzující opilosti, je všechno, jak má být. Bohužel spojení dobrého herce s dobrým spisovatelem v jedné osobě se moc nevidí a jedno za druhým daleko zaostává. Autoři snahu o zpopularizování poezie už více či méně vzdali. Je jednodušší stylizovat se do role nepochopeného génia, než se o pochopení pokusit. Je pohodlnější tvářit se záhadně, než záhadu rozkrýt a riskovat, že se objeví prázdnota. To se samozřejmě netýká jen básníků.

Nesmíme ale nechat zviditelnění literatury pouze na autorech. Česká televize ve snaze nediskriminovat část národní kultury vysílá dva literární pořady. Knižní svět a literární revui Třistatřicettři. První pořad je zajímavý snad jedině pro diváky zvyklé na Nedělní chvilku poezie. Třistatřicettři má ambice vyšší, ale jen s úplným vypětím dosahuje na základní laťku pro udržení divákovy pozornosti. Literární fanoušky zaujmout může, ale k získání nových duší do literární církve rozhodně neslouží. Zahlédne- li jeden z těchto pořadů člověk "odjinud", jen se o zbytečnosti literatury přesvědčí. K akčnímu pořadu typu Kinoboxu nejspíš nikdy nedojdeme. Ve formátu časopisu, kde má literatura proti filmu výhodu papíru, je zaostávání ještě výraznější.

Přitom cílem není rozmělnit veškeré hodnoty a přizpůsobit se jako komerční televize vkusu masového diváka. Stačí se pro začátek zamyslet nad otázkou, proč má literatura existovat. Jestli jsou autorovy motivace v první řadě autoterapie a grafomanství, je přístupnost textu vedlejší. Jde-li ale o nové, originální a zajímavé sdělení, je důležité snažit se čtenáře neodradit.

Přes to všechno na českou literaturu nedám dopustit. Má pro mě výhodu domácího hřiště, může mě oslovit tak osobně jako žádná překladová kniha. Tyto bonusové body ale nedokážou vyvážit ztrátu způsobenou autorovou neochotou se kvůli čtenáři snažit.