Minule jsem se tu letmo dotknul roku 1948. Musím se vám ještě s něčím svěřit. Týká se to jednoho vystoupení prezidenta Václava Havla, o němž dnes nikdo nepochybuje. Snad tím trochu smyji svou zaujatost vůči ODS a jejím „politickým praktikám“, oni tomu říkají pragmatismus. Ať žije pragmatismus! Podívejme se na znovu na to, co prezident Havel 25. února 1990 řekl...

Je vůbec s podivem, jak osvobozující musí být, říkat pravdu. Dovolte mi tedy položit otázku: „Je to pravda?“ Pochybuji o tom. Ne, že by to nevypadalo na dokumentárních filmech, kde pochodují milicionáři s flintama velmi sugestivně, ale vážně! Připadám si při těchto slovech trochu podezřele, protože to vypadá, že se hlásím k příslušníkům „pěsti dělnické třídy“ (rozuměj Lidovým milicím), ale nejsem v tom sám.

Podívejte ZDE

Tímto bych považoval rok 1948 ze své strany téměř za vyřízený. Doufám, že vzápětí si na Britských listech přečtu skvělé analýzy a bystré komentáře, které mi připomenou nějaký zajímavý detail, například: „Co dělala Milada Horáková 25. února?“

Odpověď ZDE

Ale ještě jedna věc mne trápí! Poslankyně Milada Horáková byla komunistická oběť, myslel jsem si donedávna, a se zaujetím sledoval, jak se objevují unikátní přípravy hraného filmu i muzikálu o ní, dokument (dosud neviděný apod.). Nemyslí si to ale všichni.

Posuďte, co si myslí Tereza Černá, před pěti lety studentka 4. ročníku (patrně nějakého gymnázia, to není zřejmé) ZDE

Podle ní se Horáková podílela na přípravě III. odboje. To je ale překvapení! Studentka napsala: „Pomalu vznikal tzv. třetí protikomunistický odboj. Horáková se aktivně účastnila jeho budování. Mnoha lidem pomáhala dostat se do bezpečí. Snažila se však také o změnu politického vývoje doma v Československu. Státní bezpečnost tyto aktivity sledovala, přesto se některým lidem podařilo před zatčením utéct do zahraničí. Horáková nechtěla vycestovat, i proto byla zatčena.“

Jak na to asi naše studentka přišla? Má snad v rodině nějaké příbuzné, nebo to někdo z jejího příbuzenctva jenom slyšel? Nebo jí to řekla... třeba třídní učitelka? Ale třeba studentka jenom podhledla nějaké kampani, která k ní dolehla až ze Senátu, sněmovny a dnes už i od vlády... nebo Ústavu pro výzkum totalitních ideologií.

Všimněte si, prosím, že se tu záměrně nesnažím doplnit, co nedávno proběhlo tiskem: Mašínové prý chtěli zastřelit Gottwalda!

Vzápětí se ale všechno vyjasnilo! Byla to jen nějaká dezinformační kachna, ne? Teda... si myslím! Ale poslanci Zdeňku Jičínskému jsem kvůli tomu ještě nevolal... (on se nikdy neúčastnil žádných konspiračních her!)

Musím tu závěrem k této osmičce ještě upřesnit, aby nedošlo k mýlce, že nemám žádný rodinný vztah k soudkyni Ludmile Brožové-Polednové, která se nedávno zeptala podobně: „A kdo říká, že byla nevinná?“

Rozhovor i audio ZDE

Nemám ani žádný rodinný vztah k dlouholetému náčleníku vojenské zpravodajské služby, téhož jména jako já...

přehled všech náčelníků ZDE

Rudý vzduch

Když jsem v úterý dopisoval první část tohoto textu, napadlo mne zavolat jednomu s představitelů Pražského jara, abych ho radostně zpravil o tom, že Ústav pro soudobé dějiny pořádá v Senátu PČR již v červnu blok o roce 1968 s názvem: Pražské jaro 1968: Občanská společnost – média – přenos politických a kulturních procesů, kam se můžete ještě přihlásit. Je to za asistence místopředsedy Petra Pitharta, to mne také potěšilo – jedná se totiž o slovutného autora esejů s názvem: Osmašedesátý, Praha, Rozmluvy 1990 .

Chtělo by to možná nějaký dotisk nebo nové vydání, neboť Pithart se jako jeden z mála pokusil již dříve o skutečnou reflexi roku 1968 – a to skutečně v evropském kontextu. Je to sice v mnohém přímý atak na Dubčekovu politiku, ale stojí to za to. Nevím, jestli na svých pozicích i nadále zůstává; možná by po vlastních zkušenostech s „pragmatickou politikou“ trochu ubral...

Dotyčný reprezentant Pražského jara, jinak také dvojnásobný kandidát na prezidenta Čestmír Císař (*1920), pravil: „Vážně? Inu, nás na takové akce ze zásady nezvou...“ Myslím, že to je škoda, nemyslíte? Ale třeba mu jen v sekretariátu ve Vlašské zapomněli poslat pozvánku...

Ale chtěl jsem tu hlavně zaplakat. A to nad nabídkou České televize k tomuto roku.Přitom například ve francouzsko-německé televizi Arte běží hned celý cyklus, věnovaný zejména květnu 1968. Jsou to dokumenty, hrané filmy, zpovědi účastníků událostí. Doslova mne v té souvislosti ohromil dokument Chrise Markera s názvem: Le fond de l’air est rouge (Základ vzduchu je rudý), , který jsem viděl v polovině dubna. Tříhodinový dokument s podtitutelem: 1967 – 1977 : années capitales de l’histoire mondiale (1967-1977: hlavní roky světových dějin) vás udeří svou surovostí, s jakou je tento francouzský dokumentarista nasnímal. Nejen on, na to by nestačil, posbíral je po celém světě fragmenty filmů, které zaznamenávají děje a postavy těch zapeklitých dějin.

Rozdělil jej do dvou částí. Část I: 1. Křehké ruce aneb Od Vietnamu po smrt Che, 2. Květen 68 a všechno kolem; Část II: Od Pražského jara po společný program. Nechybí tu ani logicky ukázky ze srpna 1968. „Skutečnými autory tohoto filmu je bezpočet kameramanů, zvukařů, svědků a bojovníků, jejichž práce bez ustání vzdoruje těm mocným, kteří by nás chtěli mít bez paměti,“ napsal. Dokumentarista Marker neskrývá duši revolucionáře. Svůj film, na který jsem se vydržel dívat až do 3 hodin do rána, prokládal úryvky z veršů, temnými komentáři, a místy dosti podivnými zvuky. Je k dispozici na DVD, už jsem si ho objednal...:-)

Česká televize oproti tomu, snad, že květen 1968 se konal o 3 měsíce dříve než srpen 1968 se fenoménem tohoto roku téměř vůbec nezabývá. Nahlásila svůj úmysl před rokem zabývat se tím až skutečně před samotným 21. srpnem.

Posuďte sami ZDE

Možná, že se ještě něco změní, rád bych tomu věřil. Ale jak známo... jistě by nám to již řekli, že?

Jak jinak si vysvětlit, že jí nestojí ani za námahu o nějaký takový srovnatelný cyklus, jako to dělá Arte, se pokusit? Na to, abych se podíval na mladého Petra Uhla bych raději zvolil ČT2, než opět Arte. Ve středu 30. dubna totiž běží poprvé (dosud jsem ho neviděl, neboť to píši ten samý den odpoledne) dokument Ruth Zylbermannové s názvem: 68, année zéro (68, rok nula) z letošního roku. Televize slibuje, že bude k dispozi ještě následujících 7 dní zdarma. Uvidíme, má být záznamem „pěti anonymních osob“ z různých zemí, které vysvětlují důvody své osobní vzpoury.

Nemohu ale nevzpomenout na jednu výjimku: byla jí projekce naprosto unikátního filmu Karla Vachka: Spřízněni volbou (1968), kterou Česká televize přece jenom odvysílala 7. dubna. Je to snad jediný film režiséra, na který se dá dívat, ale i kdyby Vachek natočil jenom tento: klobouk dolů! Osmdesát tři minut s vedoucími představiteli Pražského jara dává nahlédnout (hlavně díky bodovému mikrofonu a kameře Jozefa Ort-Šnepa) na tu strhující atmosféru doby, v němž lid nebyl jen synonymem manipulovatelné masy, ale poprvé po dlouhé době i suverénem. Byť vás mne trochu zarazilo, že někteří aparátčíci jsou v tom filmu mnohem sympatičtější, než ty dnešní!

Předchozí část ZDE

> Pokračování v příštím vydání...