ZDE první část

IV

Krví se zalkla její hlína,
když drtil ocelový pás
dlaň náměstí a lámal vaz
uliček pod věžemi Týna.

A děla střílející z Letné
srážela větve; a ty též
brániti chtěly starou věž,
když v kouři rozkvétal jsi, květne!

Je znamenána na čele
slovem vyřčeným pro naději
i křížem svého popele.

Jen když ji řeka ovíjí
jak cop, jenž padl na šíji!
Z těch nebudu, kdož opouštějí.

V

Z těch nebudu, kdož opouštějí
buď ze strachu či přemíry
zoufalství nebo z nevíry
i to, zač mnohý děkuje jí.

Za skývu chleba, jež nám zbyla,
když rezivěl nůž na střence,
za trochu vody v kropence,
která nám ústa pokropila.

A šáteček, jenž zamává tu,
víc možná někdy slíbí mi
než všechny vlajky cizích států.

Čtu verše jen svým čtyřem stěnám,
hodina zlá je, těžko je nám,
budu tu čekat s mrtvými.

VI

Budu tu čekat s mrtvými,
až jara, šitá u básníků
prchavým stehem okamžiků
z modravých tkanin nad nimi

ověnčí trávou jejich hrob;
vždyť žádná ústa nevypráví
tak jako tento chomáč trávy,
dneska mi drahý dvojnásob.

Prožívám její dny a žaly,
i když vybledly kostýmy
těch, s nimiž kdysi tančívali.

I binokl vidívám v lóži
i plášť, když čekám na nároží
od jara pozdě do zimy.

(Pokračování příště)