8. 1. 2007
Mirek, beránek boží
Mirek Topolánek se nedobrovolně dostal do postavení vykupitele, jenž má zaplatit za hříchy českých voličů, kteří se v červnových volbách 2006 nešťastně rozdělili na dva stejně silné tábory. Pokus o sestavení jiné vlády, než vlády velké koalice, 'je za těchto okolností velmi riskantní. Vzhledem k neblahému dědictví opoziční smlouvy a k neochotě ODS, KDU-ČSL a Zelených podpořit vládu, opírající se o hlasy komunistických poslanců, jsou jediným jistým východiskem ze situace předčasné volby s novým volebním zákonem. O těch se ale mluví tím méně, čím déle se poslanci a ministři "zabydlují" v nedávno získaných mandátech, které by nemuseli v nových volbách obhájit. Že se v patové situaci jinak než špatně vládnout nedá? Nevadí, voliči to zaplatí. |
Mirek Topolánek šel za této situace do bitvy ztracené téměř jistě ještě dříve, než začala. Neměl ale jinou možnost než ji podstoupit. Jeho postup připomíná taktiku Kutuzova: s vědomím, že v přímém střetnutí nemá zatím naději na úspěch, zachoval nadhled a rozhodl se Napoleona utahat. Spolehl se, že sociální demokraté časem upustí od záměru vládnout s oporou komunistů a nějakým způsobem umožní jeho vládě získání důvěry. Nebylo by to dobré vítězství, protože takto ustavená vláda by se musela s opozicí přetahovat o každý zákon a zřejmě by nevládla efektivně, ale jiná možnost mu nebyla dána. Vyčítat mu v těchto podmínkách, že selhal, že si nedokázal vyjednat takovou podporu pro svou vládu, aby se nemusel spoléhat na hrstku přeběhlíků, je nespravedlivé. Díky bolševické disciplinovanosti levicových poslaneckých klubů a demokratické nedisciplinovanosti poslanců trojkoalice by se mu to mohlo zdařit pouze v tom případě, že by vnitrostranická opozice v ČSSD smetla Jiřího N.Paroubka. Topolánkovi kritici mají možná na mysli výtku, že právě toto nedokázal nějakými nečistými cestami urychlit. Ve skutečnosti mu slouží ke cti, že se k ničemu takovému nesnížil a čekal na výsledek přirozeného vnitřního vývoje v ČSSD. Že se ho nedočkal, není jeho vina. Ze zpětného pohledu se jeví jako chyba, že přechodně opustil trojkoaliční projekt v naději, že si ústupkem vymůže toleranci protivníka, ovšem po prohrané bitvě...atd. Vývoj jde ale zatím spíše tím směrem, že Jiří Paroubek si může dělat naději na úspěch, bude-li pověřen třetím pokusem o sestavení vlády. Může se spolehnout na pevnou podporu svého i komunistického poslaneckého klubu a doufat v trojské koně v klubech trojkoalice. Neúspěch druhého Topolánkova pokusu by proto měl osudové následky pro všechny, kdo se domnívají, by se skrze vládu Jiřího Paroubka vrátili k moci komunisté. Má-li Mirek Topolánek vůči své straně obstát, musí se snažit co nejvíce hrát na jistotu. Zřejmě si toho je vědom, proto spojil návrat k trojkoaličnímu projektu při sestavení své druhé vlády s pojištěním zájmu koaličních partnerů velkorysým postoupením ministerských křesel, při němž jim přenechal i některá klíčová ministerstva, na která si dělali zálusk významní členové ODS. ODS tak zaplatila vysokou cenu, za kterou by měla být odměněna spolehlivostí partnerů. Přesto tento krok vyvolal velkou nevoli jejích funkcionářů. Kritizují ho hlavně pražská a středočeská organizace, v nichž působí neuspokojení uchazeči o ministerská křesla. Chování rozhněvaných představitelů ODS odhaluje meze parlamentní demokracie v našem současném pojetí. Nejde v ní o soutěžení politických principů a prosazování názorů voličů, ale pouze a jedině o moc, prestiž a prebendy ctižádostivých jedinců a různých nevolených mocenských uskupení. Může se stát, že voliči ODS budou bezmocně přihlížet, jak jimi zvolení poslanci bez ohledu na jejich mínění zahazují volební výsledek, ze vzdoru potápějí Topolánkovu druhou vládu a posílají stranu do opozice. Poslanecký klub ODS sice podporu přislíbil, ale za některé poslance sotva může ručit. V případě obsazení křesla ministra zahraničí kritizují Mirka Topolánka nejen někteří politici ODS, ale i prezident republiky. Nelíbí se jim nominace senátora Karla Schwarzenberga, delegovaného na toto místo Zelenými. Prezidentovy důvody jsou racionální: v podstatě namítá, že se Karel Schwarzenberg díky svým silným vztahům k Rakousku může dostat do postavení střetu zájmů. Proti tomu nelze nic namítat, zvlášť když se pan prezident nepostavil na odpor proti jmenování ministryní poslankyně Dany Kuchtové, v jejímž resortu není nebezpečí uplatnění zahraničních vlivů významné. Topolánkovi straničtí kolegové při své kritice zapomněli na zahraniční vzory: v sousedním Německu zastával post ministra zahraničí tradičně představitel FDP, malého koaličního partnera vládnoucí strany. Německé zahraniční zájmy tím nijak netrpěly. Poslanci ODS si musí ujasnit priority: buď chtějí, aby ODS vládla v trojkoaliční vládě za Topolánkem sjednanou vysokou cenu, nebo dávají přednost vládě velké koalice, příp. doplněné o lidovce, nebo dokonce chtějí raději odejít do opozice. Žádná z možností jim ovšem nedává záruku získání míst, která jim Mirek Topolánek upřel. Média vytvářejí představu, že Topolánkovy potíže jsou důsledkem toho, že se stal pěšákem v šachové partii o zvolení prezidentem, kterou mezi sebou již teď hrají Václav Klaus a Václav Havel. Podle jejich názoru se vytvořil triumvirát Václav Klaus- Pavel Bém-Jiří Paroubek, jehož cílem má být ustavení vlády velké koalice, nahrazení Mirka Topolánka v čele strany Pavlem Bémem a výhledově zajištění opětovného zvolení Václava Klause prezidentem republiky. Teorie velkého spiknutí dobře prodává noviny. Proto se těší značné podpoře novinářů, kteří ji přičinlivě přelévají do hlav občanů. Jejím základem jsou porůznu sesbírané střípky informací, počínaje slavnou Klausovou "esemeskou" o prázdném a falešném Topolovi přes jeho ostrou reakci na navrženou sestavu druhé Topolánkovy vlád až po jeho výrok v novoročním projevu, v němž konstatuje: " vím, že se musí začít konstruktivní dohodou politických stran. A ta dlouho chyběla, což také není žádné vítězství". Je také skutečností, že Pavel Bém je neformálním vůdcem vnitrostranické opozice proti Topolánkovu postupu při sestavování vlády a že se s Jiřím Paroubkem zná ze společného působení na magistrátu. Úloha Jiřího Paroubka jako hlavního Topolánkova odpůrce v boji o moc je také jasná. Ale výše uvedený výklad prezidentova výroku není jediný možný. Dohoda stran nemusí nutně znamenat jejich společné vládnutí, může přinést disciplinovaný odchod ČSSD do opozice. A pokud by Václav Klaus skutečně věřil, že se mu ČSSD odvděčí za zpřístupnění několika ministerských křesel opuštěním záporného postoje k jeho znovuzvolení, byl by to doklad překvapivé naivity, popírající jeho státnickou zkušenost a obvyklou opatrnost. Při nejmenším nemáme žádný důkaz, že by k nějaké dohodě výše zmíněných "triumvirů" skutečně došlo. Nespokojenci s Topolánkovou personální politikou považují za vhodný nástroj pomsty zveřejnění zpráv o současném kritickém stavu jeho osobních a rodinných poměrů, naznačujíce, že zkompromitovaný politik by se měl stáhnout z veřejného života. Zatím to nejvíce odnáší jeho přítelkyně Lucie Talmanová, kterou novináři pronásledují i na ulici. Je to nevkusné. Rozpad rodiny je vždy smutnou záležitostí, nicméně manželské krize se v našich podmínkách vyskytují hromadně a nikdo před nimi není chráněn. Nic nenasvědčuje tomu, že by Topolánkův manželský trojúhelník byl výsledkem jeho soustavného lehkovážnému vztahu k rodině. Nebylo prokázáno, že by zanedbával své povinnosti nebo je vykonával hůře, protože mu čas a energii odčerpaly manželské rozpory a nový milostný vztah. Nelze ani prokázat, že by zveřejněné "manželské nehody" veřejných činitelů působily na mravnost národa. Naproti tomu Topolánkův sporný poklesek přinesl štěstí jeho partnerce, která se dočká vytouženého dítěte. Tato záležitost by proto měla zůstat věcí soukromí všech zúčastněných. Máme pouze právo přát Lucii Talmanové hladký průběh těhotenství a shodně s Pavlou Topolánkovou zdravé dítě, Mirkovi Topolánkovi, aby mu nová rodina byla nejméně stejnou oporou jako dosud ta, kterou opouští. Tento výsek ze sedmiměsíční přehlídky trapností, v kterou se přeměnilo vyjednávání o ustavení orgánů poslanecké sněmovny a vlády, dokazuje, že náš ústavní systém umožňuje zvoleným zástupcům lidu, aby okamžitě po zvolení zapomněli na hlavní smysl svého mandátu a začali v boji o individuální podíl na moci nakládat se zemí jako se svým soukromým lénem. Také tyto události nasvědčují, že je nutná revize ústavy, při které by mimo jiné do ní měly být začleněny nástroje, jimiž by se zamezilo opakování dlouhodobého bezvládí a souvisejícího plýtvání veřejnými zdroji na neplodná vyjednávání neodpovědných politiků. |
Schwarzenberg - rakouský problém české zahraniční politiky | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
8. 1. 2007 | Mirek, beránek boží | Zdeněk Jemelík |