1. Jsou sice vždycky podepsány jménem, ale na autory se nelze kontaktovat. (Tak ve vydání prezentujeme čtenářské reakce, nikoliv autorské příspěvky, pozn.red.)

2. Bez výjimky zastávají ekonomii současného hlavního proudu, čili ortodoxně tržní.

3. Na konkrétnosti cizích textů reagují abstraktními argumenty a jedinečné příklady v nich vystavují soudu obecných pouček.

4. Vůči autorům, ale většinou i k celé čtenářské obci Britských listů, vystupují z pozice ekonomických didaktiků.

5. Pokud přímo neodmítají Keynesovy teorie, tak určitě pochybují o jejich smyslu.

6. S určitým stupněm despektu nakonec prezentují několik různorodých argumentů na ekonomické náměty, jakoby je již otravovalo neustále objasňovat notoricky nesporná fakta.

Poslední takovýto text, který jsem zaznamenal, byl vyvěšen v BL dne 22. 4 2008 pod názvem "Pojmy, dojmy a neoliberalismus", který polemizoval s textem "Wall Street a Washington giganticky selhávají - kam směřujeme?" ze dne 21.4.2008. Zaujalo mně tvrzení, cituji: "Autor totiž zřejmě neví o ekonomii vůbec nic. Jinak by věděl, že ekonomie není žádný zdroj kulturně-civilizačních vzorců, ale věda, snažící se popsat rozhodování lidí v prostředí vzácných, omezených zdrojů. Ekonomie popisuje, jak se lidé budou chovat v kapitalistickém i socialistickém prostředí". Konec citace. Právě samotný začátek tohoto citátu je totiž naprosto typickým pro jmenovaný druh pisatelů, o němž píši. Pro ně bez výjimky vždycky platí, že každý, kdo není vyznavačem jejich ekonomických názorů, ten prostě a jednoduše "neví o ekonomii vůbec nic". Opomíjím při tom fakt, že z textu předcházejícího citovanou pasáž plyne, že autor nekritizuje jednoho, ale minimálně hned dva autory. Autora jím kritizovaného článku v Britských listech a jeho překladatele, který přidal ještě vlastní souhrn.(Přitom však právě v článku "Pojmy, dojmy a neoliberalismus" byly věcné omyly, viz tato reakce ekonoma, pozn. red.)

Napsal jsem již v BL nejednou, naposledy v textu "Kardinální chybování levice" ze dne 18. 3. 2008, že současní zastánci svobodného trhu soustavně klamou naši veřejnost tím, že smíchávají do jedné doktríny nejméně tři oblasti lidského vědění. Jednak teze liberální politické filosofie, dále pak hypotézy neoliberální politické ekonomie a konečně zákonitosti vydedukované z dneska dominantního hospodářského prostoru, který já charakterizuji jako tržní prostředí ziskového podnikání s neregulovanou konkurencí, úvěrového financování a spekulativního kapitálu. Zmíněné hypotézy, teze a zákonitosti pak spojují do jediného paradigmatu, o němž neustále tvrdí, že je vědou. Při čemž skutečně tvrdá kriteria vědeckého poznání splňuje, a to ještě jen s velkou výhradou, pouze soustava zákonitostí získaných ze zkoumání současných hospodářských vztahů. Doslovnou tragedií dnešních ekonomů hlavního proudu je nejen to, že nerozlišují mezi závěry jimi obhajovaného typu politické filosofie, tezemi politické ekonomie neoliberalismu a prokazatelnými zákonitostmi současné mikroekonomie a makroekonomie, ale především pak fakt, že celý svůj trojkonglomerát dogmatizují , čímž z něj vytváří ideologii vládnoucí politické reprezentace.

Nechci příliš polemizovat s definicí ekonomie jako vědy, kterou autor čtenářům BL představuje jako údajný návod k chování v prostředí "vzácných, omezených zdrojů". Stačilo by mně, kdyby autor v té souvislosti osvětlil alespoň tři zásadní problémy. Docela rád bych si od něj přečetl alespoň pokus o analýzu, kolik procent lidí v globální vesnici se skutečně rozhoduje podle ekonomické vědy, a kolik naopak žádný stupeň volnosti ke svému "ekonomickému" rozhodování vůbec nemá, protože musí naprosto jednoznačně v životě vystačit s absolutním minimem, jež jejich chování plně determinuje.

Za druhé bych si od zastánců svobodného trhu rád prostudoval materiál, ve kterém by byl kvantitativní rozbor úspěšnosti rozhodnutí podnikatelů, finančníků a ostatních lidí, pokud se rozhodují opravdu jen podle ekonomických teorií. Kdysi jsem četl, že například šimpanz, vycvičený na vytahování obálek s daty, byl na burze cenných papírů stejně úspěšný jako průměrní makléři. Čímž se nikterak nechci dotknout makléřů, spíše zpochybňuji všechny teoretiky, redukujících košatou lidskou osobnost na homo economicus. A konečně za třetí, velmi rád bych si prostudoval dokumentaci o alespoň jediném, konkrétním veřejném prostoru, jehož lidské společenství se ortodoxně řídí pouze teoretickými zákony svobodného trhu, tedy absolutně bez jakýchkoliv regulací.

Od samých počátků translace plánovaného hospodářství ČSSR na tak zvané tržní v ČR, se problematika hospodářství programově ideologizovala. Bylo k tomu od samého počátku především užíváno matení pojmů, takže nejde o nějaký neduh pisatelů Britských listů, jak tvrdí Ondřej Palkovský. Noví ideologové zjednodušovali filosofii politiky, politickou ekonomii a hospodářské nauky, čímž je doslova zvulgarizovali. Vytvořili z nich následně populistická hesla, zdaleka ne jenom pro obluzování "lidu", ale především jako jednoduchý návod k rozhodování zákonodárců. Od prvních vládních kroků šlo o postupy, které s věcnou argumentací měly jenom málo co společného. Což mně osobně již v květnu 1990 dokumentoval dnešní prezident, když před zasedáním tehdejší federální vlády, v níž byl ministrem financí, mně řekl doslova: "Jak si vy (myslel tím odboráře, které jsem tehdy zastupoval), dovolujete připomínkovat připravovanou ekonomickou reformu. Vždyť tomu rozumíme jenom my!" Koho tím "my" pan Klaus myslel, jsem se od něj do dneška nedověděl, i když jsem to několikrát urgoval. Takže se domýšlím, že mezi ony "my" patří snad i autor mentorského textu, který si zde dovoluji komentovat?

Závěrem chci jenom zdůraznit, že všichni, kdo dneska vytváří teorie o jakýchkoliv hospodářských vztazích, kdo konstruují "vědecké" teorémy v oblasti ekonomie, či kdo se věnují jen publicistice v těchto oborech, se dopouštějí jedné kardinální chyby. Ve všech svých výrocích, vzorcích, křivkách, tezích a konečně i celých teoriích, do svých úvah nezačleňují mocenské vlivy, ať již ekonomické, politické, či jiné. Reálná moc je totiž v praxi tím opravdu dominantním vlivem, který určuje nejen ekonomické rozhodování, ale i ostatní chování. V dobách až krizového nedostatku zdrojů pak jde o vliv absolutně jediný.