Prosazení soukromých zájmů cestou zákona

Původně se jednalo o technickou novelu, která měla reagovat na výtky Evropské komise vůči § 23 zákona 121/2000 Sb. jako neslučitelného s právem EU - článkem 3 a 5 nařízení 2001/29/ES. Český autorský zákon osvobozoval díky "iniciativě" poslance Plachého (ODS) z počátku roku 2005 hotelové pokoje od povinnosti placení poplatků ochranným organizacím. EU zahájila proti Česku řízení. Návrh v podobě schválené Sněmovnou již vyvolal negativní reakci i u nejvýznamnějších mezinárodních sdružení jako je Mezinárodní federace hudebního průmyslu IFPI nebo světové sdružení příslušných autorských svazů. V prosinci 2007 Evropský soudní dvůr jednoznačně rozhodl, že výjimka je v rozporu s mezinárodním právem a evropskou úpravou. Dle jeho stanoviska ke "sdělování veřejnosti" dochází, když hoteloví hosté mají možnost přístupu k dílu. Hoteliéři tak budou muset platit stejně jako jiní.

Další lobbyistický problém nastal ve Sněmovně zastropováním vybíraných odměn. Problém je v tom, že v  Evropské unii se autorské odměny sjednávají smluvně, bez vměšování státu.

Půl miliardy hoteliérům

Od Senátu se čekalo, že návrh vrátí opět tam, kde byla vládní předloha. Senát rozhodl jinak. Lobbyisté českých hoteliérů mají u pravicových stran navrch. Pozměňovacími návrhy Jiřího Oberfalzera (ODS) se díky většině senátorů ODS v tisku č. 196 postaral o to, že výdaje hoteliérů na platbu ochranným organizacím za veřejné provozování produkce by měly být kompenzovány na úkor koncesionářských poplatků. Zákon dnes říká, že podnikatelé platí za každý rozhlasový a televizní přijímač. Podnikatelé by podle Senátu měli platit koncesionářské poplatky z jednoho přijímače za každou organizační složku podniku , i kdyby jich tam měli sto nebo tisíc.

Ztráty vyčíslil Český rozhlas na čtvrt miliardy ročně, Česká televize na 350-450 milionů ročně.

Miliardu muži z četnické pátrací stanice

Navíc Tomáš Töpfer si jako herec nespokojený s výší svých honorářů přidal do zákona další pozměňující návrh - povinnost všech vysílatelů platit odměny DILII, OSE, INTERGRAMU a dalším i za reprízné – či "pro každý způsob užití díla zvlášť". Tohoto práva by se autor ani nemohl vzdát. I kdyby práva k uvádění díla byla už jednou vykoupena - i pro opakování...

Ustanovení § 64 zavádí právní fikce pro případ absence odlišného ujednání stran. Návrh novely hodlá zavést povinnost platit odměnu pro každý způsob užití zvlášť, přičemž tohoto práva by autor neměl možnost se vzdát. To vše je však podmíněno tím, že strany nesjednají něco jiného. Není tedy zřejmé, zda odlišné ujednání připadá v úvahu či nikoli.

Vznikl by zde třeba rozpor s již předtím uzavřenými smlouvami. Zásadním způsobem by byl poškozeno využití Státního filmového archivu a filmotéky ČT, kde opravdu nikdo nepředpokládal digitalizaci a digitální distribuci. Zákon v senátní podobě by tak platil retroaktivně a tím by se stal i protiústavní.

Komerční televize by dopadly hůř, neboť jejich druhé či třetí digitální programy mají recyklovat filmy už "premiérově" uvedené, které televize nakoupily ze zahraničí i s právy na reprízy. Nyní by cenu repríz "ze zákona" zaplatily znovu.

Návrh totiž zavádí povinnou kolektivní správu, pokud se jedná o odměnu za užití audiovizuálně užitých děl. Vzhledem k tomu, že kolektivní správce v případě pouhého práva na odměnu neuděluje žádnou licenci a zkoumá jen, zda dílo bylo užito či nikoli, znamenalo by přijetí návrhu fakticky zásah do již uzavřených smluv. Kolektivní správci by totiž museli takovou odměnu vymáhat bez ohledu na to, že práva byla v minulosti vypořádána. To by zpětně dopadlo na tuzemské či cizozemské distributory a případně i na autory samotné, po kterých by uživatelé audiovizuálních děl, kteří by museli zaplatit kolektivnímu správci, začali vymáhat zpět část již zaplacené odměny. Přijetím návrhu by tedy byla zásadním způsobem narušena právní jistota na všech stranách, autoři by mohli přijít o své již dosažené příjmy. Mohlo by dojít i ke sporům s mezinárodním dopadem.

Není zřejmé, co se rozumí pod pojmem "každý způsob užití" a jak mají být způsoby užití, za které se má platit odměna "pro každý zvlášť", vlastně vymezeny. V rámci známých technologií úvahu připadá mnoho nejasně vymezených a vzájemně se překrývajících "způsobů užití". Ať už jde o převzaté vysílání a vysílání prostřednictvím satelitu, CD, DVD a BlueRay, videopůjčovnu či internetové vysílání nebo vysílání v různých sítích elektronických komunikací různých technických parametrů (DVB-T MPEG2, DVB-T MPEG4, DVB-S MPEG2, DVB-S MPEG4, DVB-H) a různých provozovatelů. To vše jsou přece "způsoby užití"...

V §64 se hovoří o licenci, v § 96 o pouhém právu na odměnu. Jedná se o odlišné právní instituty se zcela odlišnými právními dopady. V případě přijetí návrhu by tak vznikly nepřekonatelné výkladové spory.

Proti strategii senátní ODS protestoval ministr kultury Jehlička, ale marně.

Ztráty všech provozovatelů vysílání, včetně komerčních televizí, jdou v případě Töpferova návrhu k miliardě ročně, pokud vůbec je schopen dnes někdo vyčíslit všechny budoucí škody a náklady řady sporů.

Holub na střeše

Nejvíce ale budou poškozeni autoři, kameramani, režiséři a herci nových nebo poprvé uvedených děl, neboť všichni objednavatelé určitě sníží odpovídajícím způsobem všechny honoráře za první užití.

A tak budou herci placeni třeba jen polovinou honoráře, doteď obvyklého... Aby bylo na potenciální reprízné a na potenciální právníky.

Očekává se nicméně, že zdravý rozum zvítězí a Sněmovna návrh vrácený Senátem nepřijme.

Zveřejněno ve zkrácené podobě v týdeníku Strategie 17/2008