Už se ozvala Francouzka, která byla neuvěřitelně zpochybňována i policií, ačkoliv má po letitém zneužívání a týrání jizvy na duši i na kůži. A co u nás? Petr Weiss ve své knize Sexuální deviace zmiňuje výsledky výzkumu sexuálního chování obyvatel ČR. V roce 1998 uvedlo 7,1% mužů a 10,4 % žen, že bylo ve věku do patnácti let sexuálně zneužíváno. Ta čísla vyrostla za pětiletku, od roku 1993, ze 4,6% u mužů a 8,7% u žen. Přitom se policii oznámily pouze zlomky těchto případů, tři procenta u chlapců a pouhá čtyři u dívek.

Nemůžeme tedy říci, že TOHLE se u nás nemůže stát. Naopak, víme, že ta čísla nejméně do konce dvacátého století rostla a také víme, že zatím neměla důvod se nějak razantně snížit. Je tudíž pouze otázkou času, než se podobně vydatný „náš“ skandál dostane na stránky novin.

Ačkoliv obětem nijak neprospívá, když se začnou jejich intimity přetřásat na fóru, ačkoliv především děti traumatizuje většina reakcí veřejnosti, hlavně lidí, kteří chtějí ochránit svou slušnost různými zákazy kamarádění mezi dětmi, přesto si troufám říci, že zveřejnění takovéhoto maléru vítám. Ne proto, že se zase něco děje, ale kvůli samotnému rozuzlení právě téhle šílené kauzy a pro možnou zprávu všem skrytým obětem.

Neznám všechny detaily výzkumu, nevím, kolik zneužití se týkalo přímo incestu, ale na základě obecných znalostí problematiky si troufám směle tvrdit, že většina zneužitých dětí se dostala do područí blízkého příbuzného, nevlastního rodiče nebo rodinného přítele. Tedy člověka, který je měl především chránit, u kterého by měly být v bezpečí.

Není výjimkou, že se malé oběti cítí být osamocené. Někdy další dospělý přímo popře ochotu dítěti cokoliv uvěřit, někdy dítě respektuje jeho oslabení ve funkci (matka týraná, hystericky vyžadující pozornost a péči, přespříliš zaměstnaná nebo neochotná nechat se otravovat). Někdy se dítě pokouší opatrně konfrontovat své zkušenosti a náhoda mu přihraje kamarády, u nichž se dospělá nahota díky nudismu neřeší. Těžko říci, nakolik je právě takový moment pro dítě lepší nebo horší, protože mu odsune pochopení na dospělejší čas. Dítě může celé roky snášet osahávání nebo masírovat něčí penis a brát to jako nutnou nepříjemnost, leč náležející k rodinnému životu. Kdyby se vzepřelo, paradoxně nejvíc ublíží samo sobě.

Pokud totiž druhý rodič nebo oba rodiče o zvláštních aktivitách nic nevědí, nemusejí se po „provalení“ zachovat správně. A co tady je správně? Na to by jim měl odpovědět odborník. I když se leckdy oběti se svými pečovateli k nějakému odborníkovi dostanou, není to hned. Mezi tím i dospělí musejí nějak strávit úžas, znechucení, šok z obrácení svých dosavadních hodnot. Přitom dál před sebou vidí dítě, kvůli kterému to prasklo, případně na které to prasklo. Musejí se k němu chovat jakoby normálně, dál fungovat, odrážet zvědavost okolí a velmi často také přízeň úchylů, kteří by si rádi přihřáli polívčičku sprostými anonymy, telefonáty nebo dokonce vlastním útokem na dítě. Těžko se můžeme divit, jestliže na problém padne deka a všichni vydatně mlčí, nemluví o „tom“ a rozhodnou se zapomenout, ačkoliv v nitru bouří vášně od znechucení (i dítětem) až po čiré zoufalství.

Samozřejmě se tady točí snaha o vlastní alibi, protože cosi takového třeba roky nevidět znamená vinu, přinejmenším v očích lidí mimo rodinu. Dospělý je zároveň ukřivděný, protože nebyl děcku dost dobrý, aby se mu svěřilo. Nebo si rve vlasy, že skutečný náznak a prosbu o pomoc odmrštil. Bohužel se stává, že si některé dospělé ženy alespoň pomyslí, že děcko přece nic doopravdy neukouslo a cena, jakou za to rodina nebo zbytek rodiny zaplatí, je příliš vysoká. Degradace společenská, ekonomická (je-li zatčen živitel), pád sebevědomí.

Všechno jsou to normální lidské stavy a úvahy, včetně náhlých záchvatů ochranitelských pudů, kdy se dospělý najednou snaží vědět skoro o každé myšlence oběti, rozmazluje ji nebo naopak o to přísněji hlídá, protože odborná literatura nijak nezamlčuje, že většina alkoholiček, toxikomanek a prostitutek byla v dětství zneužívaná.

Pokud se tedy rozhlédneme a zamyslíme, nemají naše oběti na růžích nikterak ustláno. Servis odborných služeb sice jakžtakž roste, jistě je stále dostupnější ve větších městech, ale obávám se, že zároveň zjistíme také značné přetížení veškerých odborníků, kteří by v této první linii mohli fundovaně zasáhnout.

Problematická je sama fáze vyšetřování a soudu, kdy je stálým opakováním a připomínáním oběti oživován kdejaký zážitek. I poměrně klidná forma zneužívání, která vyvrcholí projevem nechuti dítěte dělat nepříjemné věci nebo být nějak omezováno, po zveřejnění naroste do problému uvědomění si čehosi strašlivě závažného, co se provádělo s mým tělem.

V kritických dobách dospívání tyto pocity hbitě přiskakují na tu misku vah, která sebevědomí příliš nesvědčí. Duše může být uvězněná v nečistém těle, kterému se dokonce, můj ty Bože! může po „hrách“ jakoby stýskat. Tam, kde by dospívající člověk mohl zažívat běžné vzrušení z přítomnosti kohosi sympatického, obchází hrůza z vlastní nemravnosti, odmítání té odporné sexuality, která se přesto hlásí o své místo.

Nepomůže ani argumentace vědoucích, že jde o dost rozšířený jev, že přinejmenším znásilněna byla během života víc, jak třetina žen, že se to prostě musí překonat a hybaj dál. Každý případ je originální. Každá bolest, pocity viny, zhnusení a odvržení sebe sama jsou jedinečné, prožívané v celé škále odstínů. Zaslouží si přístup plný empatie, úcty a vážnosti.

Máme, kde je brát? Máme dostatek lidí, kteří pomůžou vyhojit takovéhle rány? Dovolím si pochybovat. Nejsou lidi, nejsou peníze, není leccos. V pomáhající sféře je to z hlediska obětí bída a utrpení. A to nemluvím ani o tom, že oběť nakonec přece jen může přijít k odborníkovi skutečně špičkovému, ale jaksi lidsky si nepadnou do oka. Přitom naše oběť tolik, tolik potřebuje vyplavit všechen ten svrab, mor a neštovice, které zaneřáďují duši. Každý chce žít normální život, uvěřit ve vlastní hodnotu. Zažívat ty takzvaně nejkrásnější okamžiky lásky, milování - a také bez starosti přivést na svět vlastní děti. Uvěřit v možnost normálního, šťastného rodičovství a partnerství.

Kdo má pocit, že od výzkumu pánů Zvěřiny a Weisse uplynulo během deseti let hodně vody a dnes bude skutečnost jiná, bohužel se mýlí. Všeobecně se totiž upozorňuje na růst sobectví mezi lidmi, na honbu za pouze vlastním prospěchem. Podle mne, pokud jsem mohla soudit z případů mně známých, stojí značná část sobeckých postojů i za pácháním incestů.

Již pouhý fakt, že kdosi sexuálně využije mládě, svěřené do péče, závislé na dané osobě ve všech ohledech, přece vypovídá o hodnotovém žebříčku pachatele. Nemylme se, nejde o léčitelného „úchyla“, třebaže osobnost pachatele při vyšetření v některých otázkách nazírání na svět z normálu vybočí. Pachatelé incestu nejsou opravdoví, chorobně zaměření devianti, i když někdy opravdu mají větší slabost pro dospívající těla (jsou hebefronní).

Určitě je zajímavé, že mezi pachateli incestu zpravidla nenajdeme člověka, který by o dítě pečoval zhruba v době prvních třiceti měsíců jeho života nebo s ním intenzívně žil (sem spadá i incest mezi sourozenci). Pokud mluvíme o incestu mezi předky a potomky, vyplývá z něj opět možnost jistých sobeckých rysů už na počátku - někteří muži nepovažovali a možná dodnes nepovažují malé dítě za hodné jejich zřetele. Sama jsem ještě poměrně nedávno slyšela ve společnosti povídání pánů o tom, že dokud „to“ nemá rozum, je zbytečné s „tím“ ztrácet čas.

Máme tady problém, vážení. Drobí se nám na jedovaté kousíčky jednotlivých případů známých i tutlaných na střepy rozstřelené do časového spektra minulosti, přítomnosti, ale také budoucnosti. Co s tím uděláme? Budeme se tetelit strachy, aby nic neprasklo v mezích tak úděsných, jak tomu bylo v Rakousku? Budeme doufat, že se zase všechno nějak „samo“ vyvrbí, přežene, případně usne?

Buďme přinejmenším alespoň informovaní, neklouzejme do maloměšťáckých odsudků ani do hledání senzačních detailů. Žádejme a podpořme práci všech možných krizových center, linek bezpečí, važme si i terénních sociálních pracovnic z „města“, jejichž odbor bývá leckde ve vybavení i prostorách naprostou Popelkou úřadů.

Každý takový malér, jaký nyní oblétá média, by nás měl obracet k otázkám, zda by náhodou cosi takového neprošlo i v našem sousedství. Kam by se jakákoliv oběť mohla obrátit pro pomoc, jaké by se jí dostalo, jak by se dál utvářel její život. Co udělat, abychom dokázali na většinu takových otázek uspokojivě odpovědět.

Protože také na nás, kolemjdoucích, strašně moc záleží.