Za společný jmenovatel problematičnosti obou přístupů osobně považuji nedostatečně reflektovanou společenskou roli literatury a její účely, případně cíle. Jedná se samozřejmě o otázky, které jsou takřka neřešitelné, především pokud jde o účely a cíle, ani v principu, natožpak v poznámce na Britských listech. Zasahují však přitom bytostně do definice pojmu "krize české literatury" i do kázání o tom, jak se "intelektuálové odcizují čtenářstvu". Nejsem sice řádně sociologicky vzdělán, přesto mám však myslím ne zcela neoprávněný dojem, že postavení slovesného umění, zvláště u nás, se přece jen poměrně zásadně změnilo a hodnocení současného stavu za nezměněného očekávání se musí částečně míjet účinkem.

Bylo by zodpovědné tento činitel aspoň zmínit, když už jej nevpracovat do koncepce. Jsem přesvědčen, že přes všechny možné výtky nelze svádět všechno na autory, víme-li, jak se postavení spisovatele i společenské prostředí dramaticky změnilo. Je objektivním faktem, že literatura v životě lidí dávno nehraje takovou roli jako posledních 250 let, kdy v našem typu moderní národní geneze byla vlastně základním pilířem, a spisovatel taky přestal být národním bardem. O tom, kolik nových uměleckých médií vzniklo a jak se proměnily potřeby společnosti a způsoby trávení volného času, toho bylo napsáno už dost a nebudu to opakovat. Troufám si odhadnout, že tzv. "vysoká literatura" zahraniční se u nás nečte o mnoho víc než česká, a tudíž že ne nutně musí jít o krizi jen naší literatury.

Mluvím-li o "vysoké literatuře", narážím také na nedostatečnou pozornost pro rozdíly mezi literárními žánry a stylovými vrstvami u paní Tomšů. Jak já to chápu, poukazuje na skutečnost, že českou exkluzivní "intelektuálskou" literaturu čte málokdo. Jako kdyby to byl nějaký objev, že tento druh knih nikdy nebyl, aspoň v obecném měřítku, masově oblíben, i když připustíme, že byla období, kdy snaha širšího publika přiblížit se jí a vstřebat ji byla motivována společenskou prestiží -- kterážto jsou ovšem pryč. Přitom však autorka zapomíná na značnou popularitu děl například M. Viewegha, B. Nesvadbové a spol., pokud jde o slovesně o něco ambicióznější proudy, a potom nespočetné a dobře prodejné původní literatury celebritní, bavičské a zábavné (oproti zábavně-naučnému čtení minulosti). Může to znamenat, že tyto knihy nepovažuje za tu pravou literaturu, ale pak se ocitá na stejné straně jako oni její asociální intelektuálové. Nepovažuji proto postřeh Š. Švece, že se u nás čtou převážně jen překlady a příručky pro budoucí úspěšné, za přesný, i když o ledasčem vypovídá. Zdá se mi, že stále je tu dost "lidí, co píšou pro lidi", a jejichž produkce se proto také kupuje, zatímco oni intelektuálové paní Tomšů, ať už je to kdokoli, vcelku pochopitelně zpravidla "pro lidi" nepíší. Mně osobně to přijde zákonité a pochopitelné. Toto rozvrstvení literatury existovalo vždy a všude a nevím, proč se nad tím pohoršovat.

Pokud jde o to, za jakým účelem se píše nebo má psát literatura, chtěl bych se ohradit vůči panu Švecovi i paní Tomšů. Nelze samozřejmě popírat, že značná část autorů touží po tom být co nejvíc čtena. Je možno připustit, že úvahy o společensko-hospodářských výhledech literatury můžou být někdy ke prospěchu věci. Osobně si však myslím, že nekonečná rozmanitost a neuchopitelnost literatury pramení mimo jiné z toho, že vychází z tak různých podnětů a vzniká z nejpodivnějších pohnutek v nitru spisovatele. Opravdu netuším, proč by motivací, resp. ideálním cílem mělo být udat co nejvíc českých autorů v zahraničí (zde se přidávám k jedovatým slovům o "exportních autorech") nebo prodat a oslovit co nejširší publikum. Jednoduše řečeno, proč by mělo jít o prodejnost, vliv a proslulost.

S tím ovšem souvisí většina výtek paní Tomšů. Jednoduše svým stylizovaným spisovatelům vyčítá absenci jakéhokoli marketingu, přitom zapomíná na to, že a) to v zásadě není otázka autora, nýbrž vydavatele b) nekomerční literatura, o níž je nejspíše řeč, se už podle názvu skutečně nepíše proto, aby se někomu vnucovala, tím méně je podmínkou, aby dobrý spisovatel byl zároveň herec, podomní obchodník, recitátor, galán atp. c) s kvalitou textu, o níž by mělo jít především, vystupování autora naprosto nesouvisí a napíše-li někdo dobrý text, má ho umět prodat nakladatel, když už si ho vybral k otištění; v případě, že dobrý text s přijatelnou reklamou nezaujme, je možná chyba někde jinde d) autorská čtení rozhodně nejsou hlavní a ani běžnou cestou, kterou se dostává text spisovatele k publiku.

Ne nutně je třeba považovat slovesné umění za široce společenskou činnost, lze ji pojímat s klidným svědomím i jako krajně osobní, kdesi hluboko v lidském duševnu zakořeněný akt ryze osobního sebeprojevení. Literatura je pro mě věcí velmi intimní, a například poezii vnímám -- jednostranně, přiznávám, nicméně v souladu s mnoha dobovými přístupy kultur celého světa -- především jako osobní výpověď, slova, která nešla potlačit, která se drala ven. Lze je přitom formulovat různě zručně podle nadání a s různými výsledky. Pak nastupuje třídění, ovšem. Nicméně nepředpokládám, že by opravdu dobré básně mohly vznikat s myšlenkou teď chci oslovit hodně běžných lidí a možná se proslavit až v Americe. A už vůbec neladí s mým chápáním literatury požadavek, aby se za všech okolností autor "snažil kvůli čtenáři" Je ovšem otázka, co je tím myšleno.

Paní Tomšů tomu může říkat autoterapie nebo grafomanství, stěží však něco nadělá s tím, že takováto někdy až krajní autonomie odnepaměti k umění obecně, a tedy i k umění slovesnému patří. Není přitom výjimkou, že se proslulým či oblíbeným stalo dílo původně psané do šuplíku v rámci takové "autoterapie" -- typicky ovšem dlouho po autorově smrti. Přirozeně existuje nepřeberná řada dalších motivací, například společensky anagažovaného umění je potřeba jak soli, ale tím spíše nerozumím tomu, proč by se mělo pohlížet svrchu na ty, kteří (třeba ostentativně) nestojí o zájem všelidového čtenářstva, a ani netuším, proč by se autoterapie nemohla slučovat s "novým, originálním a zajímavým sdělením".

Na závěr bych podotkl, že příspěvek paní Tomšů je zarámován stereotypy, předsudky a nedůvěrou vůči "intelektuálům". Jistě, na rozdíl od jiných si myslím, že na stereotypy a předsudky má každý právo. Jen pochybuji, že to napomůže vysvětlení současného stavu české literatury. A naprosto už pochybuji o tom, že nejlepší cestou, jak zlepšit stav české literatury, je vnucovat autorům své pojetí, jak co nejlépe udat svá díla, když problém spočívá někde docela jinde.