Levice přišla v značné části o svou inteligenci, která migrovala ke globalistickému liberalismu. Dnešní obraz levice a levicové kultury je tristní. Hloučky romantizujících frustrovaných nespokojenců nejsou masy. Zmatenost a příklon k obrozeneckému nacionalismu a ultrakonzervativnímu sociálfašismu. Neschopnost integrace, partikularismus. to vše jsou důvody proher levice posledních deseti let.

Ano, možná má Pavel Janíčko pravdu. Čekání se v jeho věku může rovnat sebevraždě. A co? Změní se tím něco na objektivním stavu vymírající radikální levice a nechuti zbytku konzumní společnosti v celé Evropě se ztotožnit s jejími ideály? Změní se něco na tom, že ačkoliv Napolitano je v Itálii prezidentem, koalice levice s levicí zde prohrála a eurokomunista Fausto Bertinotti se ani nedostal do Parlamentu? Změní se něco na rozprodeji deníku Le Monde? Změní se něco na postavení prakticky všech stran radikální levice s výjimkou Kypru a částečně Řecka? Copak akceschopné strany radikální levice, kterým mají voliči uvěřit, vypadají jako domov chudých důchodců? Mezinárodní konference, kterou v Praze pořádali komunisté, byla obskurním setkáním lidí, kteří donekonečna opakovali tupé fráze, aniž porozuměli vývoji světa. Copak jejich média mohou vypadat jako Haló noviny? Pavel Janíčko má pravdu v tom, že svět je obrovská pluralitní aréna, v níž vývoj nerespektuje linearitu narýsovanou senilnějícími inženýry.

Dnes jsou životaschopné v zásadě pouze dva směry radikální levice, oba myšlenkově nekompatibilní s evropským. Shodneme se na tom, že americký neokonzervativismus zahanal USA nad propast ekonomické krize, největší v novodobých dějinách. Sociální nepokoje proletarizované střední třídy po dlouhodobém pádu dolaru přivodí zemi rozsáhlou a dlouhou krizi. Dolar přestane být rezervní měnou světa. FED přestane určovat politiku ostatních trhů. Už teď ukázaly USA, že nejsou schopny okupovat ani jednu jedinou pouštní zemi, aniž by to stálo životy tisíců Američanů a stovky miliard dolarů. USA okupací Iráku ukázaly svou slabost . A všichni to vědí. Král je nahý.

Postupně, ale o to uvědoměleji se budují Spojené státy jihoamerické v kooperaci s Kubou a některými zeměmi třetího světa. Budují se na vizi socialismu a ekonomického vývoje s vyloučením vlivu USA a "západní" Evropy. Ovšem ten socialismus je rozpřežen od křesťanského konceptu teologie osvobození přes konzervativní dirigistický socialismus po anarchoautonomismus. Do pěti let budou tyto integrující se země velmocí. Jejich propojování na Rusko a Čínu se dá očekávat.

Roste vliv Číny. Roste vliv Ruska. Roste vliv Indie. Tyto tři miliardy lidí volí cestu ekonomické integrace a vojenské spolupráce. Jejich systém je dirigistický, kořistný, autoritářský a krutý, jako Čingischánovo panství. Asi bychom v něm nechtěli být proletariátem... Do pěti let bude Šanghajská organizace spolupráce strategickým centrem Asie.

Rozvrácená Evropa se přetváří v periferii změkčilých a zpohodlnělých odborářů. Měla přitom nakročeno na banku celého světa, neboť euro se zdálo být kandidátem na světovou rezervní měnu. Ale nepočítala s neokonzervativci v USA, s emancipací Ruska a vyhnáním či fyzickou likvidací prozápadních pijavic surovinového byznysu - ropných oligrachů ze všech zemí bývalého SSSR. Její plány na odsávání zisků z energetického byznysu a plnou závislost na ekonomickém systému západní Evropy narazily na realitu vývoje po Jelcinovi. Nejspíše si musí projít bolestným vystřízlivěním z euroatlantické nemohoucnosti, aby teprve pak zvolila silové řešení kontinentální spolupráce na bázi přežití - a i pak bude na okraji zájmu nových supervelmocí a bude muset vyřešit problémy, na které jí zadělala politika NATO v Iráku, Izraeli, v Turecku, ale i v Polsku či Španělsku. Integrace jí může trvat deset let i více.

Do chvíle, než začne proces ekonomické i politické integrace Evropy, je levice se svým konceptem racionality a humanismu objektivně vyřazena ze hry. Nemá na to peníze, moc, řídící kádry, manažery, ani voliče. A pokud se levice postaví k procesům integrace (např. k Lisabonské smlouvě, přes její liberalismus a převažující zájem kapitálu) zády, prožije si sjednocování pod tlakem pravicových diktatur, během jejichž vlády dojde k systémové dekonstrukci sociálních a občanských práv, vybojovaných levicí během 20. století. Exploze ničivého nacionalismu bude podporována z východu i západu. Jak ruská, tak i americká rozvědka budou chtít co nejvíce oslabit Evropu, neb jako jediná z budoucích kontinentálních velmocí disponuje surovinovou a potravinovou nesoběstačnosotí a přitom vlastní jaderné zbraně a zbrojní systémy a kapacity v množství větším než malém. Silná Evropa by byla nebezpečím. Rozbitá a v nacionalismu se utápějící Evropa plná hranic a celnic bude snadnou kořistí. Právě současná sociální práva a roztříštěnost zájmů jednotlivých slabých států v Unii jsou tím, co brání ve vytvoření soběstačného kontinentálního nadstátu v nastupujícím soupeření supervelmocí. Moc nezná zábrany, jde li o přežití.

Prognóza vývoje pro Evropu a Česko uprostřed Evropy není optimistická, neboť prognostici nemají v popisu práce mazat med kolem huby ani politikům, ani občanům-voličům. Ale tato prognóza neoperuje s mýty, pouze s krutými fakty a střednědobými trendy. Nadcházející válka o zdroje nezačíná pro Evropu dobře.