Jen namátkou několik titulků: z předvčerejška "Zničení pekingské olympiády na základě takzvané 'tibetské otázky` je mezinárodní spiknutí" , "[Singapurský] ranní tisk Liánhé zăobào: Západ na Čínu pohlíží se strachem a závistí" ; ze včerejška: "Známý žurnalista přebývající v USA: Někteří lidé na Západě jsou zaslepení, trpí ztrátou paměti a zaujatostí", "Chladně čelme ukřičenému západnímu veřejnému mínění, aby se Čína stala zralou velmocí", "Skutečná tvář západního zpravodajského přístupu se konečně ukázala" , "S přehledem čelme předsudkům západních sdělovacích prostředků", "Zahraniční tisk: Tlak Západu podněcuje vlastenectví mladých Číňanů, "[Singapurský] ranní tisk Liánhé zăobào: Nepokoje kolem OH odráží hluboké problémy ve vztazích Číny a Západu", "Podívejte se, kdo jsou dalajlámovi "mezinárodní přátelé" (s fotografiemi).

V rámci tohoto tažení nejvíce pozornosti čínských novinářů poutá nejspíše role západních sdělovacích prostředků a jejich zaujatost. Nutno poznamenat, že tato kritika je mnohdy poměrně přesná a oprávněná, pokud jde jak o domnělou dokonalou svobodu západního tisku, tak o existenci dvojího metru, často chybné údaje a velmi nevyvážený přístup k tibetským událostem.

Z určitého hlediska se jeví celá situace jako soubor paradoxů a nepochopení. Čínský tisk poukazuje na nepopiratelné nedostatky západního novinářství, přičemž čerpá ze západních děl zaměřených na roli médií v pozdně průmyslové společnosti -- o jejich nezaujatosti, objektivnosti a svobodě ostatně každý, kdo se jen trochu zajímá, pozoruje a čte, ví své, nemluvě vůbec o zvláštním případu ČR. Články jsou plné tirád o etice novinářské práce, vše je spiknutí a manipulace Západu. Tyto bohulibé rozbory, či často spíše pamflety, přes své pravdivé jádro nemůžou být nečteny jako pokrytectví, když víme, jaká je míra svobody přístupu k informacím v samotné ČLR. Je podivné mluvit o etice, jsou-li blokovány stovky internetových stránek a je-li ve větších čínských novinách povolena jen kritika spíše drobnějších nebo nepříliš citlivých bodů vládní politiky a společnosti obecně.

A kam nesahá aktivní cenzura, tam dosáhne autocenzura, která má v Číně neuvěřitelnou působnost. Publikující Číňani obvykle na přímou otázku ohledně cenzury odpovídají tak, že jim nikdo neříká, co mají psát, ale každý sám ví, co se říkat nemá, a proto to sám ani nepíše -- proto mu to ani nikdo nemusí seškrtávat, přirozeně. Mimoto je zatím téměř nepředstavitelné, že by odhalovali špatné stránky své vlasti, jak tomu bylo v krajním měřítku na začátku 20. století. Mají pocit, že za všech okolností je slabiny zapotřebí zakrývat a neshazovat se před cizinci. Z hlediska českého sebemrskačství 21. století zcela nepochopitelné.

Vnímám tedy jako paradox, čtu-li článek oprávněně kritizující západní média z pera čínského novináře s budovatelskou mentalitou, zamlčujícího, jak se to ve skutečnosti má u něho "doma". Na druhou stranu je v mých očích kuriózní, že jsem zásadně proti konání olympiády v Pekingu, ale z úplně jiných důvodů, než je například Tibet, a západní zpravodajství o Číně považuju až na výjimky za opravdu tupé.

Se smíšenými pocity sleduji tibetskou hysterii již řadu let. Přiznávám se, že o Tibet jsem se nikdy příliš nezajímal a tibetská kultura mě nechává chladným. S Tibeťany sympatizuji jako s malým národem, který se ocitnul pod přímým a silným vlivem mocného souseda, který si myslí, že má patent na civilizaci a má potřebu jej vnunovat okolním národům -- dějiny čínských vztahů k menším etnickým skupinám (které jsou však na okraji zájmu západních lidskoprávních aktivistů) na území čínského státu nejsou věru veselé. Tato sympatie však pramení především z české historické zkušenosti, a tudíž schopností vcítit se do této situace, nikoli ze zalíbení pro ultrakonzervativní tibetské náboženství a kulturu. Tibetskou otázku v západním pojetí však považuju za vrchol kýče, kdy podobně utiskované národy jsou zcela mimo zájem veřejnosti, zatímco Tibet se stal esencí západní ideologické romantiky -- duchovní Tibeťané vznášející se na lamaistických obláčcích proti čínským komunistickým hordám hmotařů. Kdo by se zajímal o osudy národů Latinské Ameriky, kde hodné demokratické USA utlačují ošklivé levicové místní obyvatelstvo, když máme před očima takový krásný symbol boje dobra a zla, že?

Jen málokdo se pak zabývá skutečnými problémy Číny, které v humbuku nadšení z jejího hospodářského růstu a kapitalistického procitnutí zůstávají zasuty v pozadí, ačkoli je tu a tam někdo vytáhne na povrch (pokud jde o životní prostředí, které mně osobně připadne jako nehrozivější hledisko čínského kapitalismu se socialistickou tváří, výbornou sadu článků publikovaly New York Times).

Zájemcům můžu také doporučit čtivé a zasvěcené články kolegyně doc. Lomové ZDEZDE
rozcestník ZDE

Zdaleka největší skupinou obětí čínského režimu je řadové obyvatelstvo. Nikoli však typičtí disidenti, nýbrž lidé, kteří se proti vládnoucí straně nijak nevymezují, ba naopak jí důvěřují a podporují, jsouce zpravidla hrdi na současné úspěchy Číny a přiznávajíce zásluhy na tom vládě. Pokud dojde skutečně k demonstracím, jedná se odpovědi na bezprostřední ohrožení, které je však interpretováno (ne zcela od věci, ovšem) jako následek selhání a zhýralosti místních úřadů, zatímco od ústřední moci se očekává náprava a je v zásadě považována za moudrého skupinového mocnáře. Tato tradice je v Číně nanejvýš hluboko zakořeněna -- chyba zde nikdy není hledána v systému, ale vždy jen v osobních selháních. A pokud se objeví spontánní snahy o nápravu zezdola coby výhonky občanské společnosti (na rozdíl od Štěpána Kotrby si nemyslím, že veškerý občanský odpor osnují americké tajné služby), vláda je potlačí, "poučení a odpovědní" úředníci ústřední vlády jsou přece jediní, kteří mají patent na čínský blahobyt.

Téměř nikomu při schvalování čínské kandidatury na OH nijak zvlášť nevadilo, že běžní Číňané žijou často v hrozivém znečištění, v chudobě, bez větší možnosti legálně změnit místo bydliště, jehož přidělování se řídí velmi složitými předpisy, že jsou rolníci nejdříve vyhnáni z polí, na nichž hospodařili, kvůli stavbě průmyslových podniků, a pak jsou v nich tak jako tak nuceni pracovat za dosti nezápadních podmínek (často však u poboček západních firem). Takřka nikomu nevadila ani stoupající hladina šovinismu šířeného záměrně společností, který v souvislosti s olympiádou dosahuje vrcholu a zároveň se nyní ukazuje v těch "nejlepších" polohách v reakci na protiolympijské demonstrace na Západě. A koho by napadlo, že díky ušlechtilé olympijské myšlence bude z větší části zdemolován největší komplex historické architektury na světě, staré pekingské město. Nevadí to nikomu ani nyní, vše přebije Tibet, k němuž se ještě může trochu perverzně přidat například nebezpečná sekta Fălúngōng a její pohnuté osudy.

Názory, že uspořádání olympiády v Pekingu všechny záporné rysy čínského vývoje legitimizuje a dodá ústřední vládě v očích většiny obyvatelstva svatozář, byly vytlačeny ka okraj. Mluvilo se s ničím nepodloženou důvěrou především o tom, že tato událost napomůže dalšímu uvolnění poměrů a demokratizaci Číny. Výsledky jsou však rozporuplné a zdá se, že zápory výrazně převyšují klady, k nimž lze připočíst snad jen to, že se Čína snaží v pro ní přijatelné míře chovat tak, aby si nepošramotila obraz. Meze tohoto přístupu byly ovšem od začátku jasné a tibetské události je dobře ukázaly. Představa, že ČLR kvůli olympiádě přehodnotí svůj vztah k Tibetu, byla a je zcela pomýlená, a nějaké obnovené rozhovory na tom nemůžou nic změnit.

Západní veřejnost tedy vyburcovaly až tibetské události, jejichž pozadí ovšem zůstává ve stínu dohadů, a jistě není náhodou, že nepokoje v takovém rozsahu vypukly právě před olympiádou. Nicméně i to je legitimní způsob boje za svou věc, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že druhá strana se nechová o nic džentlmenštěji, ačkoli nešetří slovy o "světlých zítřcích" (huīhuáng de míngtiān) tibetského lidu, který dosud žil v civilizačních temnotách. Stejně jako čínská protistrana mluví přitom o duchu olympijských her, o jeho pekingském pošpinění.

Jen málokoho z oněch demonstrantů zajímá, že současná podoba této soutěže sama o sobě popírá svého ducha a že -- nejsme-li slepí idealisté -- v ní nelze nevidět než pouhý spektákl, který se dobře vyplácí. Nikoli však pokladně veřejných financí, z níž je z velké části dotován, nýbrž pokladnám soukromých firem, které se například účastní olbřímí výstavby sportovišť a infrastruktury vůbec. Profesionální sport nemá se vznešenými myšlenkami takřka nic společného a z olympijské hry byly vtaženy do zábavního a turistického průmyslu, zatímco na domácí scéně slouží jako prostředek politického boje a dodává jejich organizátorům prestiž, byť dost pochybnou.

Z tohoto pohledu je tragikomické, že se jak Číňani tak zastánci olympiády v Číně na Západě včetně olympijského výboru ohání výroky, že politika by se neměla do sportu vměšovat. Vezeme-li však v úvahu všechny okolnosti, které olympiádu doprovázejí a které byly výše zmíněny, jeví se taková prohlášení jako přímo perverzně pokrytecká. I ten nejzavilejší příznivce čistého sportovního soupeření musí vidět, že olympijské hry vždy byly a čím dál více jsou politikem (ačkoli až v druhé řadě za ekonomikem, jak už to dnes bývá), což ostatně dokazují dějiny novodobých olympijských her příznačně počínaje Berlínem, a čínská vláda o nich nikdy ani jinak neuvažovala.

V tomto stěží uvěřitelném divadle čínská strana hřímá hesla o neposkvrněném sportu, zatímco od počátku jsou OH brány jako demonstrace úspěchů vládnoucí strany na domácí scéně a nastupující velmocenské role ČLR na scéně mezinárodní, přičemž se hodí, že jejich pomocí lze v Číně rozdmýchávat už tak tradičně rozkvétající šovinismus a snadno odvádět pozornost od skutečných vnitřních problémů. Když se tělo národa semkne jako jeden muž pod státní vlajkou a naděje všech jsou upřeny na to, jak to Čína zase jednou světu ukáže (hesla, která OH doprovázejí, jsou kapitolou pro sebe), těžko se upozorňuje na temné stránky čínského "hospodářského zázraku". Všechno musí být koneckonců natřeno na růžovo, aby si Číňané neudělali ostudu před cizinou, a kdyby přece jen někdo chtěl poukazovat na problémy, je zrádce národa a rozkolník, kterého je nutno ostudit a nejlépe bojkotovat. Tak se děje například těm aktivistům, kteří se snaží zachránit zbytky pekingského historického jádra a kteří oprávněně vidí v OH jednu z největších pohrom pro nemovité kulturní dědictví Pekingu. V posvátném zájmu výstavby velkolepé Potěmkinovy vesnice jdou stranou především občanská práva, která měla být podle veké části západních podporovatelů olympiádou podpořena.

Ve chvíli, kdy semknuté šiky národa povolí a vybledne trochu ideologický nátěr, pod nímž se mnoho otázek jevilo jako nepodstatné problematické mezistupně při přechodu ke společnosti blahobytu a celosvětové dominance, dojde podle mého názoru pravděpodobně k daleko ostřejším protestům a mnohem silnějším snahám řadového obyvatelstva hájit svá práva a k něčemu, o čem bychom mohli s klidným svědomím mluvit jako o třídním uvědomění -- ačkoli na rozdíl od Ondřeje Slačálka pochybuju, že je naděje, že zde začne světová proletářská revoluce.

Nikoli sice nejpřekvapivější, rozhodně však nejzvláštnější na celé věci je, že Západ v nejmenším nepochopil současnou ČLR a její olympiádu jako zrcadlo sebe sama, a já si čím dál častěji připomínám ohraná sice, leč přiléhavá Havlova slova o tom, že komunismus je jen vypouklým zrcadlem vnitřního směřování moderní západní civilizace. Zdánlivá mesaliance globálního kapitalismu a komunismu v Číně je přitom výbornou laboratoří ke studiu této myšlenky, cynicky řečeno (bohužel s touto laboratoří sídlíme ve stejném domě, a tak nám nemůže být jedno, co z ní uniká za exhalace nebo zda celá nevybuchne).

Číňané se jen snaží dohnat Západ a být jako Západ, dělají to už sto let, a jejich zvěrstva jsou zvěrstvy západní civilizace, která v Číně neměla a nemá potřebné záklopky v podobě občanské a relativně otevřené společnosti, která ovšem slábne den ode dne i na Západě. Směřování je však stejné, jen rychlost a bezohlednost se liší, navzdory blábolům o "asijské mentalitě" se Číňané poměřují západními měřítky, užívají západní pojmové soustavy i rétoriky. Mají plná ústa hospodářského růstu, udržitelného rozvoje, mírové spolupráce, zaklínají se vědou a racionalismem, zvláště pak mluví-li o Tibetu, kam přece přinášejí světlo rozumu, infrastrukturu, hmotný blahobyt a světlé zítřky, a kdyby chtěli, mohli by pronikání čínského obyvatelstva do Tibetu oprávněně pojmenovat jako volný pohyb osob a zboží -- hle, posvátná kráva liberalismu.

Neslyšeli jsme tato hesla už někdy? Neslýcháme je dennodenně? Nejsou jimi řízeny i naše životy? Nesbližuje se náš postdemokratický kapitalismus s čínským centrálně plánovaným kapitalismem? To jsou teprve otázky, které stojí za to pokládat a promýšlet v souvislosti s olympiádou v Číně, hluboké, naléhavé a arci znepokojující. A také jedině v rámci nich má smysl posuzovat či odsuzovat OH 2008, proti nimž bych šel ochotně demonstrovat -- ale ne s tibetoromantiky, po jejichž boku bych se přece jen cítil dost přitrouble.

Závěrem nezbývá říct, že teprve poté, co se Číňanům tibetským přičiněním vymknulo řízení dokonalého obrazu pekingské olympiády z rukou, světové absurdní drama se rozběhlo na plné obrátky. Je těžké zde hledat vyložené kladné a záporné role, spíše vnímám rozložení rolí na záporné a zápornější. V tomto dramatu Číňané píšou pravdivé články, aniž by k tomu byli mravně oprávněni, západní demonstranti oprávněně demonstrují proti OH, ale z větší části z důvodů, které se s pravdou míjejí, olympijský výbor se ruku v ruce s čínskou vládou zapřísahá, že OH jsou zhmotněním vznešené a nepolitické myšlenky, zatímco čínská vláda sbírá politické body a developerské firmy vydělávají miliony v horším případě bourajíce kulturní památky starého Pekingu, čeští zelení vyvěšují tibetskou vlajku, zatímco životní prostředí hanského obyvatelstva je nechává dokonale klidným, a Spielberg, který zpočátku bez zábran spolupracuje na zahajovací estrádě pochybného podniku, se od Číně odvrací až na základě de facto okrajové, přestože závažné súdánské záležitosti. V tomto dramatu také čínské obyvatelstvo mává vlaječkami a laje proradnému západnímu tisku a pro abstraktní prestiž abstraktního těla čínského národa v rámci sebeobětování vznešené myšlence nejenže blahosklonně přehlíží velice konkrétní svízelné podmínky, v nichž žije, ale ještě je pomáhá kamuflovat. A v neposlední řadě v něm Zápaďané plamenně kritizují Čínu, aniž by si byli schopni přiznat, nakolik jsou spoluzodpovědní za tuto situaci, nakolik se účastní stejné hry se stejně katastrofálními dopady především všude ve Třetím světě a nakolik svým životním stylem, politickým názorem a spotřebitelskými vzorci ekonomicky podporují čínský režim, nemluvě o podpoře neokolonialismu všeobecně.

Pro mě osobně ukázka, v jak absurdním světě žijeme.