Není divu, po měsících úsilí o řešení mocensko-ideového konfliktu vytvořili jsme, vedeni našimi představiteli, kalibr těžké váhy a šroubujeme si jím stále vyšší cenu politické normality; jelikož mezi domácími mocenskými elitami obsah pojmu kompromis není zřejmě znám, správa země a její zahraniční politika zůstávají na úrovni nezbytné agendy a pyšného předvádění trapných předběžných dohod o možném zrušení víz Spojenými státy. O dlouhodobých projektech ekonomických, politických a sociálních, o vážně míněných koncepcích zkrátka nemluvě. Únavu projevují vedle přímých aktérů komentátoři i politologové a občané vůbec, an tím nebo oním způsobem volají po tom, aby do domácí politiky konečně zavál čerstvý vánek. A nemusí si vůbec říkat, při vzpomínce na prorocký volební billboard ČSSD, právě Topolánek.

Získají čerstvě kolkovaní topolánkovci, Schwarzenberg, Svoboda, Langer, Kuchtová či Kalousek důvěru sněmovny? Těžko říci. Pravděpodobnější je, že ne. Případný sociálně demokratický podporovatel nového kabinetu Melčák, který na sebe kromě výrazné levicovosti upozornil budováním bezpečné silniční dopravy, hbitě uniká žurnalistům, hnán namířenými hroty mikrofonů, přes parlamentní kuchyni, a kdekdo spekuluje, jestli v době hlasování o důvěře tvrzenému premiérovi Topolánkovi neuvízne v "traffic jamu". Ke všemu není jisté, jaké personální trumfy v rukávu objemného saka skrývá Jiří Paroubek, jenž situaci odpočítávání krvácejícího borce v ringu ryčně glosuje populistickými proklamacemi zpoza provazů. A co je na situaci nejhorší? I kdyby veřejný prostor devastující "dopisování" mezi partajemi koalice a poslanci druhé politické hemisféry téže parlamentní mozkovny došlo úspěchu, ke stabilitě místních poměrů nepřispěje.

Začali jsme klasikem domácího myšlení, H. G. Schauerem, proč neskončit člověkem téhož ranku a kraje, Pavlem Stránským? Ten ve slavném spise O státě českém praví, že "Čech po většině s obdivem následuje všecko cizí", čímž nepopisuje právě pěkný charakterový rys, který mimochodem zdejší společenství přivedl mnohokrát na scestí. Ale tentokrát by smysl měl. Stačí jen pohlédnout za hranice k německy mluvícím sousedům -- naposledy do Rakous.