Nechť je tento stav důkazem, že tupost se nevylučuje s vynalézavostí. Obě charakteristiky se zhmotňují v osobě pražského kulturního "koryfeje", jemuž nešťastná hra osudu vložila do rukou pravomoc ovlivňovat tu část lidské aktivity, která přesahuje jeho přirozené schopnosti. Možná si to úředníček mlhavě uvědomuje a možná podrážděná méněcennost produkuje pomstychtivost; možná jsou ve hře statky, jejichž hodnotu umí úředníček (na rozdíl od umění) ocenit, ale možná tak prosakuje obecnější a daleko krutější problém: jestliže totalita brání umění říkat pravdu, protože se bojí zpochybňování sebe sama, čeho se bojí demokracie?

Likvidace, případně unifikace kulturní a umělecké diverzity, což je v konečných důsledcích totéž, mlácení její mnohomluvnosti a výmluvnosti nebo vůbec jen pouhého vyjádření je symptomatické pro pokročilou fázi totalitního uchopení moci. To samozřejmě automaticky neznamená, že bychom žili v totalitě, ale znamená to tolik, že z demokracie postavené na základech totalitní společnosti, které, jen co vznikla, globalizace odňala její vitalitu a skutečnou moc, začíná pošilhávat po čínském modelu spokojeně se rozvíjející tržní ekonomiky v koridoru vymezeném a hlídaném kordonem "těžkooděnců", tedy jednotlivými elementy totalitní manipulace a násilného podrobení společnosti.

Názory, že všemocná síla neviditelné ruky trhu není až tak všemocná, se začínají objevovat stále častěji. Představa, že tato "uzdravující" síla, která, poté co vnikne do totalitního organismu, vyvrátí jeho hříšné totalitní základy a postaví na jejich troskách demokracii, dostává významné trhliny. Toho se nejvíce obávají samotní zastánci božských ekonomických principů, protože je zpochybňována samotná "pravda", na níž postavili celou svou ideologickou konstrukci.

A přitom vidí v Číně, které se bojí oficiálně odmítnout účast na olympiádě, že to může fungovat i jinak. Efektivita čínského modelu je založená na tom, že ruka trhu je uchopena a vedena po ideologicky vyšlapaných cestičkách, aniž by se chtěla a toužila vymanit a aniž by pomocí svého "božského" nadání začala přetvářet totalitu v demokratické těleso. Jedině tehdy, kdy původní (ideologické) i nové (tržní) elity žijí a jednají v souladu, jedině tehdy je možné zajistit jejich vzájemnou prosperitu.

Elity "archaické" demokracie západního typu se musejí ve stejné době vyrovnávat s nevyzpytatelným hlasem lidu, a co víc, zcela "neúčelně" musejí podporovat aktivity, které je mohou kritizovat, napadat, parodovat, zesměšňovat. Není divu, že jim imponují velmi "otevřené" možnosti čínských soudruhů ve jménu trhu omezovat nevyzpytatelnost veřejného projevu na čitelnější a hlavně z hlediska establishmentu přijatelnou formu a obsah.

Jinak řečeno, trhu nemají být kladeny umělé bariéry, nikdo ale neříká, že by umělé bariéry neměly být kladeny v jeho prospěch. A jak čínští soudruzi ve jménu trhu ukazují, tudy cesta skutečně vede, takže proč se neinspirovat. Protože máme dlouholeté zkušenosti se zaváděním totalitních praktik, stačí pouze změnit metodu a místo násilí zvolit elegantnější řešení, tedy přiškrtit finance.

Jistě důležitou otázkou zůstává, jak je ale možné, aby metrosexuální úředníčci takto mocně zasahovali do života společnosti a omezovali ji na úroveň totalitního režimu. Jak to, že úředníček nebyl pomyslně defenestrován a nebyl vystaven posměchu? Jak je možné, aby dál zastával svůj úřad, notabene účinně bránil svůj "čínský" model "kulturní revoluce"? A je metrosexuální úředníček panující nad uměním příčina nebo důsledek?

Domnívám se, že se jedná o vzájemně se ovlivňující spirálovitý děj, který však roztáčí "neviditelná" kola na straně společnosti samotné. Atmosféra společnosti plodí otupělost vůči světu, plodí povrchní, egoistický přístup, který je odměňován nabídkou těch nejlepších "fíků" na slunné straně koruny společenského stromu, na němž jedinec primitivně visí za všechny své pomyslné vztahové končetiny a šplhá se, nijak odlišně od jiných živočichů, do reprodukčně, nebo spíše konzumně slibného a příznivého postavení.

Kultura je determinována tímto stavem a vše se vším souvisí. Žabomyší tahanice a spory, které tvoří českou politickou scénu, i přes to, že "řeší" skutečně závažná společenská témata, pro nicotnost své formy degradují samotný obsah. Muzikálová a bavičská kultura zároveň legitimizuje nicotnost jako vysoký kulturní standard. Politika i bavičství užívají nápadně společného primitivního jazyka, v němž velká slova, velký hluk a pestré barvy představují cirkusovou manéž a veřejnost cirkusové diváky, stále překvapované ubíjejícím ekvilibristickým stereotypem.

Bavič, onehdy mocný šašek -- pravda, se v roli užitečného idiota poctivě snaží vysmívat se nicotnosti stejně nicotnou exhibiční selfpromo a z ničeho tak dělá existenci, která najednou místo prázdnoty představuje celé univerzum. Vylhaná rozpínavost a reprodukce tohoto univerza je tak užitečná, že představitelé malých i velkých scén politického života rádi podpoří další rozvoj bavičství na úkor té protivné "kultůry", která jen zbytečně človíčka rozrušuje, znepokojuje a vnuká mu rouhavé myšlenky, nebo přímo nespokojenost! A nespokojenost, ta je zvláště nebezpečná, protože ohrožuje establishment.

A proto nechť jdou veřejné peníze tam, kam už je hrnou masy. Snaha soustředit peníze na "kultůru" tam, kde jsou vítány v prvním a v podstatě jediném plánu, znamená podporovat vše, co inklinuje a vnucuje se průměru, to jest součásti daného univerza, které svou rozpínavostí spolehlivě dusí vše odlišné, alternativní. Jinými slovy, milí baviči, ukažte nám kompetentním, nakolik jste si už podmanili masy, a my vám přidáme, abychom byli všichni spokojeni.

Ale možná je toto znepokojení až příliš apokalyptické, věci se dají vysvětlovat i prozaičtějším způsobem. Kromě již zmíněné pomstychtivosti z mindráku je určitě možné přemýšlet i o zištných motivech. Za muzikály se platí hodně, za experimentální divadlo či jiný alternativní prostor málo. Přejme si tedy, aby tentokrát byla zvýšená hladina tuposti, nezbytného průvodce službou veřejnosti, motivována pouze subjektivně. Není však možné spoléhat na to, že by případná výpověď "hlavního hrdiny" této události, v níž by se, v holé duševní nahotě, ukázalo, že jde jen o tupost a peníze, přinesla nějakou úlevu. Velmi pravděpodobně se tendence omezovat kulturní projev systematicky odehrává jako pudové pnutí někde daleko za schopností jeho sebeuvědomění. Nevím, snad abychom se začali modlit:)