Klaus v únoru zvítězil...

Ale abych nebyl nespravedlivý. Dá se s trochou nadsázky říct, že "osmičkový rok" začal právě novým vítězstvím Václava Klause dne 15. února 2008, v němž porazil svého protikandidáta Jana Švejnara. Jistě, dějiny se neopakují, ale porážka Švejnara a způsoby, kterými byla provázena, připomněly, že k zamyšlení právě v této chvíli opravdu mělo dojít. To jistě nebyl "nový únor", ale rozhodně ne vítězství demokracie. Vítězná ODS a její staří (i noví věrní) sympatizanti slavili opět své vítězství. Část společnosti, navyklá za ta léta nesvobody na černobílý svět, se tím možná jen utvrdila v poznání, že o demokracii tu jde až na poslední místě. Ta druhá prostě jako při hokeji fandila vítězům. A u toho zůstalo...

Bohužel pasivita, s jakou na svou porážku zareagoval Jan Švejnar, který za dva měsíce dokázal vzbudit až přemrštěné sympatie, tento trend jenom podpořil. "Chci si na chvíli odpočinout," řekl Švejnar. Po návratu ze Spojených států amerických odmítl nejprve úvahy o založení nové strany, potom také svoji kandidaturu na senátora... Ano, vypadá to, že únor zůstane v českých dějinách nadobro měsícem, v němž jedni bývají setsakramentsky připraveni, ti druzí prostě slaboduše nepřipraveni. Železná disciplína, která nechybí ODS, chybí jejím protivníkům, kteří se potom cítí obvykle jako oběti, a úměrně vlastní míře sebereflexe: zrazeni, okradeni, zklamání, otráveni a znechuceni.

Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky o deset dní později, 25. února, v Lichtenštejnském paláci na pražské Kampě, pořádá mezinárodní konferenci s názvem: Únor 1948 v Československu: Nástup komunistické totality a proměny společnosti. Stalo se tak v rámci cyklu: České křižovatky evropských dějin. 1918 ~ 1938 ~ 1948 ~ 1968, ZDE

Předseda vlády Mirek Topolánek, který nad konferencí převzal záštitu, řekl, že vědecké zkoumání únorových událostí dlužíme mnohým. "Dlužíme to tehdejším pamětníkům, kteří se stali prvními oběťmi totality. Dlužíme to sami sobě, střední generaci, která nezažila zrod obludného systému, ale strávila v něm větší část života. A dlužíme to našim dětem a vnukům, kteří komunismus nepoznali a neměli by ho nikdy poznat," řekl Topolánek. Únorové výročí si vzápětí připomněl i novopečený prezident Václav Klaus, když toho dne navštívil v Rothmayerově sále Pražského hradu vzpomínkové shromáždění při příležitosti 60. výročí komunistického převratu, které Hrad pořádal ve spolupráci s Konfederací politických vězňů.

...a ODS taktéž

Tolik vysmívaný Topolánek, ovšem, na rozdíl od Jana Švejnara, využil hned první příležitosti k tomu, aby jednal. Hned o den později, 26. února, triumfoval při návštěvě Spojených států amerických, kde spolu s ministrem vnitra Ivanem Langerem podepsal s Američany memorandum o "zrušení víz", ale především udělil o další dva dny, 28. února, svoji vlastní plaketu bratrům Ctiradu a Josefu Mašínovým. Podle svých slov si tím splnil "klukovský sen". Od bratrů, kteří poslední roky plnily stránky médií svým příběhem antikomunistických bojovníků, se mu dostalo pochvaly a poděkování. Premiéru Topolánkovi, který se často prezentuje jako buran, nechybí schopnost využít situace a převzít téma, k němuž neměl na této úrovni dosud nikdo odvahu. Další únorová lekce. Senátoru Martinu Mejstříkovi, který se dlouhodobě s Jaromírem Štětinou zasazoval za "zrušení komunistů", vyfouknul Topolánek hlavní téma. Za laskavé asistence předsedy Senátu Přemysla Sobotky (ODS) potom o měsíc později předvedl, zač je tu arogance loket.

Novelu trestního zákona, která výslovně zakazuje propagaci komunismu a nacismu a jejich symboly, Senát před prezidentskou volbou nejprve odložil a poté zamítl -- včetně senátorů za ODS. Předseda Sobotka to vysvětlil tím, že šlo o "právní paskvil", předložený skupinou nezávislých senátorů v čele s Martinem Mejstříkem. Senátoři ODS se prý sami, podle jeho slov, chtějí postarat o to, aby nový trestní zákoník přísněji postihoval levicový extremismus. To se stalo včera, 28. dubna, kdy vláda podpořila senátní návrh na uznání protikomunistického odboje a ocenění jeho aktérů.

Únorová lekce se jmenuje -- většina. Ačkoliv je to většina sporná a jenom velmi obtížně demokratická (postavená na hlasech bývalých sociálních demokratů, kteří bývají nazývání "přeběhlíci"), právě tato většina v současné době prosazuje nejen trochu anachronický zákon boje proti "levicovému extremismu", ale i mnohem skandálnější záležitosti, o radaru nemluvě, protože tady nejde už ani o realitu, ale přímo o surrealismus. Snažit se prosadit umístění zařízení s takovým dosahem na našem území, je přímo atentátem na demokracii. Nynější většina se prostě chová velmi silově až násilnicky, když prosazuje rozhodnutí, s nimiž většina občanů nesouhlasí. Vítězí demagogie, která si vypomáhá ahistorickými srovnáními (kdo osvobodil Evropu?). A protože stávající moc si uzurpuje i symbolickou dimenzi -- slouží jí k tomu i ztráta paměti.

Ústav znovunalezené paměti

Úsilí vyznamenat konečně nějaké hrdiny, protože nebyli v českých dějinách jenom oběti, lidé zrazení, ponížení, zklamaní a otrávení, vede nikoliv pouze napříč současností (neřku-li, společně s Janem Švejnarem do budoucnosti), ale převážně do minulosti. Čím hlouběji je tato minulost schovaná a zasutá, tím lépe. Má to rozhodující výhody: ti, co si to pamatují, už dávno zemřeli, a ti, kteří to alespoň slyšeli, si tím prostě nemusí být příliš jisti. Jelikož se v tomto národě rádo zapomíná i na to, co se stalo včera, je to vlastně velmi snadné.

Zhmotněním této symbolické dimenze je Ústav pro studium totalitních režimů. Pokud byste se chtěli o jejich aktivitě přesvědčit, stačí se podívat na nejnovější pozvánku. Schválně! Hádejte dvakrát, na co vás ústav aktuálně zve ZDE

Vznikem ústavu vyvrcholil několikaletý zápas hned na několika bitevních polích. Pozoruhodné je zejména východisko mladší obce historické, která ve jménu odideologizování dosavadního pojetí českých dějin, přistupuje na velmi kontroverzní výklad dějin nedávných, ve spolupráci s nynější politickou většinou. "Jinak to nejde," slyším jejich leitmotiv. Správně to pochopil poslanec Zdeněk Jičínský, ústavní expert a poslanec ČSSD, jemuž se rozvítila v hlavě politická kontrolka. Protestuje proti tomu, aby bylo vědy zneužíváno pro politiku. "Stát by neměl rozhodovat o výkladu dějin," opakuje tento "doyen dolní komory", jenž leží mnohým v žaludku nejen proto, že dosud žije, ale že se podílel na reformním procesu tzv. Pražského jara. Dostáváme se tím v našem "osmičkovém roce" k dalšímu výročí, o něž se dosud nevede válka, i když jsou tu linie mnohem živější.

***

Pokud se vám nyní zdá, že přeskakuji z roku 1948 rovnou do roku 1968, je to poznámka správná. Nic nebylo tak potupného v českých dějinách, jako podzim 1938, ten ale musí přijít v logice tohoto roku až mnohem později, možná bude jeho vyvrcholením. Ale nepředbíhejme, není vůbec jisté, zda-li nás ještě nečeká nějaké překvapivé rozuzlení. Co třeba pád vlády? Ne, promiňte, to byl jen takový trapný a poněkud omšelý vtip. Mám ale i další: třeba zas půjde o to "o nás bez nás". Už na zamini vědí, kdy má přijet americká ministryně? Proč vlastně odložila tu cestu? A kde vlastně zůstal rok 1918?

... Pokračování v příštím vydání...