29. 4. 2008
Energeticko-klimatický balíček EU: naše budoucnost, nebo zkáza?Petr Petržílek
S novým tisícletím přešlo lidstvo k novým existencionálním prioritám. Zatímco dvacáté století bylo stoletím páry a vědeckotechnické revoluce, jednadvacáté století bude jednoznačně stoletím energie, životodárné vody a základních potravin. V minulém a předminulém století se světové banky a celosvětový obchod zaměřoval na rozvíjení průmyslu a strategickými surovinami byly zejména železná ruda, drahé kovy a uran. V této průmyslové době téměř neexistovaly obavy o životní prostředí, dostatek fosilních paliv čí alarmující apel na vývoj energeticky nenáročných technologií. Za zcela bezpředmětné se považovaly úvahy o využívání alternativních zdrojů elektrické energie, o nichž se zmiňovala pouze ekologická hnutí. Tato doba je však nenávratně pryč a lidstvo stojí před těžkou otázkou, jak zajistit celému lidstvu dostatek energie, pitné vody a potravin? Bonusovým dilematem je pak nalezení cesty z úspěšné devastace naší planety a tedy i životního prostředí k udržitelnému způsobu života. |
Veškeré diskuse o využívání alternativních zdrojů energie a snižování produkce emisí skleníkových plynů tak již dnes nejsou pouhými ekologickými aktivitami, ale nutností pro zachování života. Člověk se v minulosti příliš nezabýval následky své činnosti na celkový stav životního prostředí, či na důsledky svého počínání ve vztahu k možným fatálním klimatickým změnám. Dnes však již čelíme zcela konkrétním klimatickým změnám a hrozbě zásadního nedostatku fosilních paliv, na nichž je lidstvo doposud závislé. Bez energie bychom se vrátili do ranného středověku a to v podstatě okamžitě. Proto diskuse a hledání cest jak na jedné straně využívat obnovitelné zdroje energie a na druhé straně snižovat produkci skleníkových plynů, které ovlivňují celkové klima na naší planetě je diskusí o naší blízké budoucnosti. Opatření, která v této souvislosti přijímá evropské společenství spolu s největšími světovými mocnostmi, jsou proto nesmírně důležitá a zodpovědná. Klimatické změny způsobené globálními faktory nelze odstraňovat jinak než globálně, tedy pokud mají tyto přístupy mít nějaký smysl. Právě snižování emisí skleníkových plynů může skutečně zastavit jinak nezvratné klimatické změny pouze, pokud příslušná opatření budou razantní a budou se týkat celého světa. Vysoké ambice nároků EU jsou tedy na místě a při jejich naplňování může dojít jak ke zlepšení životního prostředí, tak i k podstatnému oživení nových podnikatelských příležitostí. Evropská rada předkládá nový závazek na snížení emisí skleníkových plynů o 20% do r. 2020 (nebo o 30 %, pokud se k omezení zaváží všechny země světa). Do r. 2050 by mělo dojít ke snížení o 60 - 80 %. EU proto chce zrevidovat systém obchodování s emisemi. Roku 2013 začne ustupovat přidělování emisních povolenek znečišťovatelům zdarma a bude se rozšiřovat jejich aukční prodej. Česká vláda se snaží relativizovat závazek 20% snížení emisí skleníkových plynů tím, že požaduje, aby výchozí základnu pro snížení činil rok 1990, kdy ČR měla extrémně vysoké emise. Pokud by se závazek odvíjel od roku 1990, ČR by nemusela přijímat žádná opatření, protože toto snížení splňuje s rezervou již dnes. V ČR by celý systém obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ztratil smysl. EU se též shodla, že emisní povolenky se nebudou napříště rozdávat, ale prodávat. Distribuce příjmů z aukcí emisních povolenek bude národní záležitostí. To si česká vláda vysvětlila tak, že se snaží vyhnout aukčnímu prodeji emisních povolenek. Ovšem pokud české podniky nebudou muset nakupovat povolenky, nebudou ani motivovány k vlastní modernizaci, a vláda nebude mít z čeho úspory a zelenou energetiku podporovat. EU si též stanovila závazný podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie, který by měl na celém území EU vzrůst do roku 2020 na 20%. Česká vláda navrhla podíl ČR ve výši asi 12,5% z konečné spotřeby primárních energetických zdrojů a s velkou slávou vyjednala 13%. Přitom podíl výroby energie z obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě v ČR byl v roce 2005 6,1%. Zhruba dvojnásobného navýšení podílu obnovitelných zdrojů energie (na 13%) do roku 2020 bude s největší pravděpodobností dosaženo pouze v důsledku růstu cen energie z klasických zdrojů, nevyžaduje to tedy žádná dodatečná podpůrná opatření. Podklady MŽP, ČSSD i nezávislé analýzy při tom potvrzují, že ČR by mohla do roku 2020 dosáhnout 18 – 19% podílu OZE na primárních energetických zdrojích. Vládní návrh posvěcený EK tak staví v ambicích rozvoje zelené energetiky Českou republiku na úroveň Bulharska a Rumunska. Nikdo z našich ministrů si neuvědomuje, že při řešení ekologických otázek totiž platí jedna základní a zásadní rovnice - ten, kdo nejdříve pochopí a aplikuje nové energetické a ekologické principy, zároveň dosáhne na čelní místo v novodobé ekonomické stabilitě. Zatímco nejvyspělejší západní, evropské i východní státy tento princip pochopily velice rychle, vláda České republiky v tomto závodě o ekonomickou a konkurenční stabilitu velice neprozřetelně zaostává. EU například chystá zvýšení úvěrové aktivity pro projekty na rozvoj dosavadních i nových technologií obnovitelných zdrojů energie, na podporu výzkumu a vývoje a vysoký podíl (50%) podpory energetických projektů prostřednictvím finančního nástroje pro sdílení rizik. Evropská investiční banka spolu s dalšími bankami hodlá po roce 2012 financovat Carbon Fund, který by měl usnadnit dlouhodobější investice do projektů na snižování emisí skleníkových plynů. Prioritními příjemci těchto prostředků budou především podniky ze zemí s ambiciózními cíli v oblasti obnovitelných zdrojů, což se rozhodně netýká českých podniků. I v tomto smyslu vláda podvazuje naší budoucí prosperitu. Je naprosto hloupé se domnívat, že by ČR snižováním škodlivých emisí, či využíváním alternativních zdrojů energie spasila svět, ale zaostávaní v již nastartovaném závodu o nové energetické a ekologické technologie může mít pro českou ekonomickou stabilitu skutečně fatální důsledky. Pokud by česká vláda podporovala investice do vývoje a využívání nových technologií, pak by bylo možné tyto technologie dále prodávat. Nynější vládní politika nás však z celého procesu vyčleňuje v domnění, že když nebudeme dostatečně tvrdí v rámci ekologické politiky-ušetříme. Jenomže bohužel opak je pravda. Naše liknavost a švejkovství může mít pro českou ekonomiku a životní prostředí skutečně ničivé následky. Vládní klimaticko-energetická politika povede v ČR:
Pokud se vládní zodpovědnost za ekologickou politiku bude projevovat dnešním švejkovským diletantismem, čeká Českou republiku absolutní technologická a energetická závislost na vnějších zdrojích, což bude mít dopad i na kvalitu naší životní úrovně. Jinak řečeno, vládní liknavost zaplatíme všichni ze svých kapes. Žít ekologicky pro celý svět do budoucna nebude znamenat žít život pouze zdravý, ale také levný a prosperující. Ovšem ulehčováním života podnikatelům, kteří se největší měrou podílejí na produkci škodlivých látek, tak vládní politika jednoznačně odsuzuje naše občany k drahému a nákladnému životu. Autor je stínovým ministrem životního prostředí za ČSSD |