Jenže není všechno zlato, co se třpytí, ne každé rozhodnutí se dá snadno přetřít nazeleno. Z nesmírně upovídané bukurešťské deklarace summitu NATO z 3. dubna 2008 se z padesáti bodů tohoto problému týká bod třicátý sedmý a třicátý osmý. V angličtině zní:

I člověk neznalý angličtiny si snadno všimne, že v tomto odstavci se nemluví ani o České republice, ani o Brdech. Nemluví se o nich nikde v celé deklaraci. Mluví se tam pouze o – neprůkazném a abstraktně pojatém – rostoucím nebezpečí z rozšiřování balistických raket a nutnosti mu čelit. A dodívá se, že pod deklarací podepsaní státníci „uznávají významný příspěvek k ochraně Aliance před balistickými raketami s dlouhým doletem, který poskytne plánované rozmístění prostředků protiraketové obrany Spojených států v Evropě. Zkoumáme způsoby, jak propojit tyto kapacity se současným úsilím NATO v oblasti protiraketové obrany jakož i způsob, jak zajistit, aby byly integrální součástí jakékoliv široké architektury protiraketové obrany NATO.“ Připravené varianty tohoto řešení by měl projednat summit NATO v příštím roce. Ve vhodném čase by pak měly být „zkoumány možnosti propojení systémů protiraketové obrany USA, NATO a Ruska“.

Stalo se to, o čem psaly Britské listy a server publica.cz už přibližně před dvěma roky: Strana zelených oznámila, že dá souhlas s vybudováním americké vojenské základny v Česku poté, kdy se stane součástí obrany NATO. To bude naplněno prohlášením o propojitelnosti amerického a alienačního systému, o jejich kompatibilitě. Toto prohlášení je tedy už na světě.

Pro potřeby domácí propagandy pak bylo oznámení o dosažení dohody předneseno v Bukurešti ve dnech, kdy zasedal summit NATO. Řečeno srozumitelně – dvoustranná dohoda byla uzavřena na pozadí multilaterálního jednání. Má se tak vytvořit iluze, že dohoda má multilaterální povahu. Nemá, což však mainstreamovým mediím vůbec nepřekáží v tvrzení, že došlo ke „zalianštění“ radaru v Brdech. V politice, často není důležité, co je pravda, ale to, jak se lidem pravda představí. Propaganda je válkou proti veřejnosti. Problém je, že pravdu v politice lze zastírat jen do chvíle, kdy se provalí v podobě krize či dokonce katastrofy. Anebo do chvíle, kdy si například někteří lidé z vedení Strany zelených deklaraci z bukurešťského zasedání NATO přečtou.

Stále platí:

Shrnuto a podtrženo: pokud se jedná o americkou vojenskou základnu v Česku, nebylo na summitu NATO v Bukurešti rozhodnuto nic. Vše záleží na Parlamentu České republiky, na odvaze poslanců a senátorů hájit české národní zájmy, jejichž jádrem je dnes potřeba mezinárodní stability, hospodářského rozvoje a ozdravění životního prostředí.

■ ■ ■

V obdobném duchu, jako jsou psány pasáže o protiraketové obraně, je pjata celá deklarace z bukurešťského summitu. Proto rozhodně přes svoji rozvláčnost stojí za přečtení. Dozvíte se v ní například, že Aliance trvá na plnění rezolucí Rady bezpečností OSN týkajících se boje proti terorismu. Dvakrát je zmíněna rezoluce Rady bezpečnosti 1244, jejíž duch i litera vylučují odtržení Kosova od Srbska. Dokument je velmi zdrženlivý v této otázce, nevyzývá k uznání nezávislosti Kosova, jen k dodržování práva a pokračování dialogu. Toto rozhodnutí postupovat ve vztahu k otázce Kosova střídmě nebylo vynuceno Českem, ale jinými členskými státy NATO. Umožnilo však českému ministrovi zahraničí už před summitem změkčit svůj původně zcela jednostranný postoj k uznání Kosova (patrný například v polemice s poslankyní Kateřinou Konečnou jak na plénu, tak i ve výboru Sněmovny) a soustředit se na problematiku prosazení smlouvy o radaru.

V bukurešťské deklaraci naleznete ale také například očekávání, že Srbsko i Bosna a Hercegovina budou plně spolupracovat s tribunálem pro vyšetřování zločinů na území bývalé Jugoslávie – ale nikoho jiného se tato výzva netýká. To několik hodin po osvobozujícím rozsudku nad jedním z vůdců Kosovské osvobozenecké armády Ramushem Haradinajem a informacích o knize bývalé hlavní žalobkyně tohoto tribunálu Carly del Ponteové The Hunt: Me and War crimes (v ní se mimo jiné popisuje prodej lidských orgánů odňatých kosovskými Albánci z unesených Srbů) zní jako výsměch. Je příznačné, že pasážím o protiraketové obraně předchází poděkování Austrálii, Japonsku, Novému Zélandu, Singapuru a Jižní Koreji za spolupráci s NATO v Afghánistánu plus teze, že „význam oblasti Černého moře pro euroatlantickou bezpečnost trvá“. Není divu, že Írán podal přihlášku do Šanghajské organizace spolupráce.

Z bukurešťské deklarace je zřejmé, jak obtížné je v takovémto širokém formátu dohodnout řešení, které by nebylo obtížným kompromisem či abstraktní frází. Zvláště diskuse mezi německou kancléřkou a polskými představiteli byla z tohoto hlediska velmi poučná (a marná sláva, postoj Berlína byl mnohem blíž českým národním zájmům než emoce z Varšavy). A nejde jen o otázku Kosova a požadavek vlád Ukrajiny a Gruzie vstoupit do Aliance, či o snahu některých diplomatů vnést do dokumentu jednoznačné formulace týkající se vojenských základen USA v Česku a Polsku. Nejhorší zpráva ze summitu NATO v Bukurešti má ale obecnější povahu. Vypráví o tom, že se ruský prezident Vladimír Putin o radaru na summitu NATO-Rusko ani nezmínil. Vypráví o tom, jak málo znamenají alianční vazby, jak málo o klíčových otázkách bezpečnosti rozhoduje nejen Praha, ale i Brusel.

■ ■ ■

To, že jednání o amerických vojenských základnách v Česku a Polsku bylo odloženo na dvoustrannou schůzku ruského a amerického prezidenta v Soči, svědčí o tom, že se vracíme k  praktikám 19. století. K praxi tajné diplomacie, dohod mocností, minimální roli mezinárodního práva, k tzv. politice otevřených dveří (rozuměj dveří pro koloniální mocnosti otevřených k bohatství jiných zemí). Bombardování Jugoslávie v roce 1999 odstartovalo směřování, kterému se zatím nepodařilo zabránit. Naopak, je prohlubováno jednostrannými, silou a proti mezinárodnímu právu prosazovanými akcemi jako je například odtrhávání Kosova od Srbska. Unilaterální politika Washingtonu, který nebere ohledy na své spojence a partnery, je to, co vytváří novou situaci.

Rusko se vojensky stáhlo ze střední Evropy, z Kuby i Vietnamu. Budovatelé vojenských základen USA pak následně zamířili do Rumunska, Bulharska, ale i střední Asie, a Polska i do Česka. A tak Rusko nejen obnovilo lety svých strategických bombardérů nad Arktickým, Atlantickým a Tichým oceánem, ale zvyšuje jejich počet na 20-30 měsíčně. Zavádí do služby nejmodernější jaderné ponorky a hovoří o stavbě pěti až šesti letadlových lodí.

Na bukurešťském summitu NATO nezastavilo rozšiřování Aliance k ruské hranici vědomí společných zájmů, ale rostoucí moc Ruska. V takovém světě žijeme. A v takovéto situaci se rozhoduje i o americké vojenské základně v Česku. Jedná se o nás bez nás. A také bez NATO či Evropské unie. Naštěstí doba není nakloněna katastrofickým rozhodnutím a Rusko i Spojené státy hledají kompromis mezi svými zájmy. Deklarace o strategickém rámci rusko-amerických vztahů, která byla přijata v neděli v Soči na jednání prezidentů Vladimira Putina a George Bushe, je v pasáži věnované protiraketové obraně zcela srozumitelná.

V ruském jazyce tato část deklarace zní:

Z tohoto dokumentu je zřejmé, že USA i Rusko mají zájem na „vytvoření systému reagování na možné raketové nebezpečí“. V rozporu s tvrzením o možném obratu v ruské politice v souvislosti s výměnou souhlasu s vojenskými základnami USA ve střední Evropě za ústupky v oblasti Kosova či Abcházie, v deklaraci je zopakováno, že „ruská strana jasně dala najevo, že nesouhlasí s rozhodnutím o vytvoření objektů v Polsku a České republice“. Z dokumentu je zřejmé, že Moskva nemá kam ustoupit: tzv. zakonzervované rozvinutí amerických základen ve střední Evropě není řešení, protože oživit radar v Česku lze během několika hodin, rakety v Polsku během několika hodin či dní (podle umístění skladu raket) – a zaměření ruských raket či střel s plochou drahou letu zaměřených na cíle v Česku a Polsku během několika minut. Zároveň je zřejmé, že Washington hledá řešení, při němž by malý zisk v podobě základen ve střední Evropě neznamenal velkou ztrátu v Rusku a mezi jeho spojenci.

■ ■ ■

Stali jsme se hříčkou mocností ve chvíli, kdy právo platí jen tehdy, když to vyhovuje silným. Je milé, že premiér Mirek Topolánek reagoval na návrh USA, aby ruští inspektoři prováděli kontroly radaru v Brdech, tím, že bude požadovat právo reciprocity – tedy návštěvy našich inspektorů v Rusku. Bude zajímavé sledovat, jak český premiér v rámci reciprocity dohodne výstavbu našeho radaru ve Skalistých či Apalačských horách.