Praha! To chutná jak hlt vína.
Opakuji si stokráte
to jméno dechem naváté
a sladší dechu milenčina.

Ať sirény však nad domy
dají si radší přilbu z čela,
beztak nám ještě nedozněla
siréna našich svědomí.

Kdybych ji viděl jako vázu,
z níž zůstaly jen střep a prach,
kdybych měl přežít její zkázu,
prach její sládl by v mé slině.
Je jako pečeť na listině,
i kdyby byla v sutinách.

II

I kdyby byla v sutinách
a voda s větrem dělila si
i popel zbylý z její krásy
a to, co přežilo by strach,

žila by jako věčný vzkaz
a píseň, která zní mi v uchu,
jak obraz na plynoucím vzduchu,
vznášející se mimo nás.

Kdyby smrt začla počítati,
stojíc už zmaru na dosah,
jen do sta, jen do padesáti,

nebudu prchat z palisády,
i kdybych potácel se hlady
a kdybych ztratil vlastní práh.

III

A kdybych ztratil vlastní práh
a ve tmě bloudil kolem Dómu!
Co počal bych bez jejích stromů,
bez jejích dešťů na hradbách?

Znám všechny její meluzíny.
Když v březnu poodhrnou list,
fialka, drobný ametyst,
třpytí se pod ním v misce hlíny.

Je oblak, s kterým jdu, a vím,
že ve vteřině bude jiná,
je proměnlivá jako dým.

Stůj však na klenbě katakomb,
i kdyby stála v dešti bomb,
krví se zalkla její hlína.

(pokračování příště)