V této souvislosti je dobře si uvědomit, že Kalugin, který je dnes americkým občanem, a v nepřítomnosti byl odsouzen v Rusku pro velezradu, byl tehdy špičkovým "krtkem" CIA v sovětském zpravodajském establishmentu (podrobně o celé Kaluginově kauze v knize plukovníka - veterána sovětské zahraniční rozvědky Alexandra Sokolova "Anatomie zrady" (Projekt Lubljanka, Moskva 2005). Kalugin ve svých pamětech, napsaných v USA (Oleg Kalugin, Fen Montaigne: The First Directorate: My 32 Years in Intelligence and Espionage Against the West, St.Martin's Press, New York 1994, ISBN-10: 0312114265 , ISBN-13: 978-0312114268) podrobně popisuje, jak prý Ogorodnik se po svém zatčení nabídl, že sepíše přiznání, pak se svolením vyšetřovacíého teamu vzal do ruky své vlastní plnicí pero, kde měl ukrytou pilulku cyankáli, spolkl ji, a na místě zemřel.

Je to tatáž verze, kterou po Ogorodnikově smrti předal Kalugin sovětské tiskové agentuře TASS. Historku o tom, že Ogorodnik dostal od CIA cyankáli, podpořili i pracovníci CIA, kteří potvrdili, že Ogorodnikovi takovou pilulku dali.

A tak se to tradovalo až do roku 2000, kdy vyšla kniha "Krycí jméno Trianon" Igora Peretruchina, důstojníka sovětské kontrarozvědky (Igor K. Peretruchin. Agenturnaja klička -- Trianon. Vospominaniia kontrarazvedčika [Agent Cover Name Trianon -- Memoirs of a Counter-Espionage Officer] Centrpoligraf, Moskva 2000), který Ogorodnika v červnu 1977 zatkl. Trianon bylo krycí jméno Alexandera D. Ogorodnika. Peretruchin v knize popsal, jak krátce po tom, co Ogorodnika před jeho domem zatkl, a odvedl do jeho bytu, aby ho začal vyslýchat, se v Ogorodnikově bytě objevil Kaluginův tým, který Peretruchina z jeho lidmi z bytu vykázal. Brzo ráno druhého dne byl Ogorodnik mrtev. Jenže: o sebevraždu kyanidem draselným, jak to vypátral a popisuje Peretruchin, v žádném případě nešlo. Cituji:

"Když náčelník vyšetřovacího oddílu generál-major justice L. I. Barkov a mnozí jeho spolupracovníci odešli do výslužby, jeden z bývalých vedoucích útvaru, který měl přímý vztah k opatřením týkajícím se Ogorodnika (nechci uvádět jeho jméno), pro nás všechny nečekaně prohlásil, že nezemřel v důsledku pozření jedu, ale na jakési srdeční selhání, vyvolaným možná situačním stresem." (str. 299-300)

O něco dále pak Peretruchin cituje výpověď plukovníka ve výslužbě V. V. Molodcova, který byl mezi těmi, co zadržovali Ogorodnika. Molodcov Petruchinovi popsal, jak najednou Ogorodnik upadl do bezvědomí, jak byla zavolána sanitka, která odvezla Ogorodnika spolu s plukovníkem Molodcovem do Sklifofského Institutu záchránné služby. Tam pak Ogorodnik, který už nenabyl vědomí, krvácel z plic a byl v agonii, zemřel ve čtyři hodiny ráno - tedy asi deset hodin po tom, co byl zatčen. Lékaři nenašli stopy po jedu, vyslovili pouze názor, že pokud o jed šlo, pak by to musel být jed rostlinného původu, který se velmi rychle rozpadá. Tedy v žádném případě cyankáli. O tom, co se stalo, se dá jen spekulovat, a nemyslím, že je teď na místě se do toho pouštět.

Ale dvě věci musí na první pohled zarazit.

Za prvé: kam se poděla ta kyanidová pilullka, jejíž existenci CIA tak razatně potvzovala? A nejen že potvrzovala, ale stále ještě potvrzuje - viz kniha'"The Main Enemy" bývalého šéfa sovětské/východoevropské divize Milta Beardena, a Jamese Risena, reportéra New York Times (Milton Bearden, James Risen: The Main Enemy: The Inside Story of the CIA's Final Showdown with the KGB , Random House, New York, 2003, ISBN-10: 0679463097 ISBN-13: 978-0679463092), kde na str. 10 se tvrdí, že Ogorodnik si osobně to cyankáli vyžádal, a že mu dali dokonce ne jednu pilulku, ale dvě.

A za druhé: sebevražda pomalu působícím rostlinným jedem, po kterém člověk upadne do dlouhé agonie a jehož stopy se zcela ztratí? Takovým jedem se spíš vraždí než sebevraždí, že. A snad ještě za třetí: kdyby se vraždilo, tak by sotva vraždila KGB, která samozřejmě měla zájem na tom zatčeného vyslýchat, ne zabít. Kdyby ho někdo zabil, tak by to musel nutně být někdo, kdo měl naopak zájem na tom, aby nemluvil.

Takže i kdybych byl označil Ogorodnika pro KGB za agenta CIA, jeho sebevraždu, jak ji popsal Kalugin, jsem zcela jistě nezavinil, protože k této sebevraždě nikdy nedošlo.

Ale já jsem ani Ogorodnika nikdy pro KGB za agenta CIA neoznačil. Nevěděl jsem - a dodnes nevím, jestli agentem CIA byl - (pokud jde pouze o můj osobní názor, nevěřím že by jím kdy skutečně byl, i když není pochyb že před svým zatčením zpravodajské kontakty s CIA v Moskvě měl).

Co jsem věděl, a o čem jsem informoval, samozřejmě přes Prahu, vedení sovětské rozvědky, bylo to, že CIA Ogorodnika v roce 1974, kdy pracoval na sovětském velvyslanectví v Bogotě, intenzivně sleduje a že, jak se říká ve zpravodajském žargonu ho "rozpracovává" s cílem přimět ho ke spolupráci s CIA.

Viděl jsem v tom pro něho nebezpečí, vzhledem k drsným metodám, užívaným CIA při rekrutovacích akcích, možná i smrtelné. Proto jsem někdy začátkem léta 1974 žádal, aby byl okamžitě odvolán, aniž bych jakkoli zpochybnil jeho loajalitu jako sovětského občana - naopak jsem ji potvrdil (což ovšem pochopitelně nemohu dokázat). Ogorodnik na mou žádost odvolán nebyl. Nepovažuji to za náhodné selhání, protože, jak jsem se později dozvěděl, moje žádost o jeho odvolání byla doručena právě generálu Kaluginovi, - jinými slovy agentu CIA, který v té době vedl kontrarozvědku sovětské zahraniční rozvědky...

Ogorodnik zůstal v Bogotě až do konce prosince 1974, kdy mu řádně skončila jeho zahraniční mise. Vrátil se do Moskvy, a 1. února 1975 nastoupil do supertajného oddělení Ministerstva zahraničí, nutně s Kaluginovým souhlasem.

To, že jsem údajně označil Ogorodnika za agenta KGB, začali až dost dlouho po mém zatčení v USA v roce 1984 šířit někteří žurnalisté s vazbami na FBI a CIA. CIA jako taková mě z toho nikdy neobvinila, na příklad i v v knize Main Enemy (viz výše) se ani jednou moje jméno nevyskytuje, byť o Ogorodnikovi se tam mluví hodně.

Nakonec ještě jednu poznámku v souvislosti s mým "životopisem" .V Laterně Magice jsem po sametové revoluci nepůsobil, jak už jsem řekl v tom Krausově pořadu, zřejmě si mě tam nějací američtí žurnalisté spletli s Klausem, kterému jsem opravdu podobný. Tedy..., který je opravdu podobný mně..., myslím vzhledem...

Poznámka šok: To, že Koecher pracoval pro československou rozvědku i pro KGB, a byl zapleten do Ogorodnikovy smrti, tvrdili skoro stejnými slovy zpravodajský analytik CIA George A. Carver, Jr., dnes pracující pro Center for Strategic and International Studies ve Washingtonu. (Viz The vindication of James Jesus Angleton, 9. 3. 1994, The Washington Times) a Elmo Zumwalt Jr. a James Zumwalt (viz Czechmate mystery within the CIA, The Washington Times, 23. 2. 1992). To jsou jediné původní zdroje této informace. Přežvýkávali je zejména někteří čeští emigranti v USA a zdejší konzervativní kmentátoři... Zatímco další zdroje (Retired CIA analyst charged in spy case , 24. 11. 1985, Chicago Tribune) či (Supreme Court to Review Racial Job Quotas / Cleveland, N.Y. Plans Challenged Los Angeles Times, 8. 10. 1985, The San Francisco Chronicle) nebo (Supreme Court: Affirmative action review is accepted, Houston Chronicle News Services, 7. 10. 1985) , které se odvolávaly na soudní procesy s Karlem Koecherem i jeho ženou Hanou, uváděly pouze spolupráci Koechera s československou tajnou službou. O americkém agentovi v sovětské diplomacii Ogorodnikovi zde není ani slovo. A o ničem podobném nevypovídá ani tehdejší soudní proces. Čili ta informace o Ogorodnikovi a KGB se objevila až PO soudních procesech v roce 1985 a výměně v západním Berlíně 11. února 1986. A až po vydání Kaluginovy knihy. Tak se v Americe zametá dvůr...

Britské listy v minulosti věnovaly Koecherovi dost pozornosti. V roce 1999 a 2000 byla aktuální jeho příhoda s vyšetřováním smrti princezny Diany pro Dodiho LA Fayeda.

4. 10. 2000, Karel Koecher: Leninský odraz v matematice? ZDE

22. 2. 2000, Karl F. Koecher: : Úplně pomíjíme vědecko-filozofickou revoluci z přelomu století ZDE

29. 11. 1999, Štěpán Kotrba Ruští špióni v Praze? Jak lze z televizního prdu udělat kuličku a z Respektu respektované médium ZDE

14. 9. 1999: Stíhání proti Karlu Koecherovi ve věci spiknutí ohledně smrti princezny Diany zrušeno: Guardian 28. srpna 1999 ZDE