Přemisťujeme se do jídelny. Ignoruji poslední položenou otázku, protože se nehodlám smířit jen s holou informací, že náš přítel se bude ženit. „S kým teď vlastně chodí? S tou Španělkou?“ ptám se. „S jakou Španělkou? Ale to už je dávno pasé. Nevím, s kým teď chodí,“ pronese unaveně manžel. „Ale bude si brát někoho od nich. Rodiče mu nevěstu vybrali. Svatba bude v červenci. Tak je něco k tomu jídlu?“ pronese již mírně nevrle.

Zamířím do kuchyně. Tak Malik se bude ženit. Malik. Dokážu si představit hodně věcí, ale Malika jako manžela a hlavu rodiny teda rozhodně ne. Co nejrychleji připravím na talíře večeři, doprostřed stolu dávám salát a jdu pro dceru do pokoje. „Esti, večeře!“ snažím se přehlušit muziku. Dcera stisknutím jednoho tlačítka umlčí hudbu. „A představ si, že se Malik bude ženit,“ předávám hned novinu dále. „Cože?!?“ zareaguje stejně jako já před pár minutami. „A koho si bude brát?“ směřuje již otázku na manžela. „To nevím. Dobrou chuť“, obrací manžel pozornost k talířům. Slušně mu odpovíme, ale dále už na pravidla slušného chování kašleme a s plnými ústy pokračujeme ve výslechu: „No tak co ti vlastně Malik řekl?“

Samozřejmě se mu nelíbí, že ho nechceme nechat v klidu najíst, ovšem jsme ženské. Zvědavé ženské. Pokud chtěl mít klid na jídlo, měl na to myslet dřív a nechat vypuštění informace na dobu po večeři. Vždyť Malik je vůbec jedním z prvních lidí, se kterými jsem se tady v Montrealu seznámila. Nijak výrazný, snad díky své výšce stále vypadá jako chlapec, i když svoje už má v životě za sebou. Narodil se v Afghánistánu, kde však prožil jen dětství a období dospívání. Pravda, nijak klidné. Bylo poznamenáno válkou. Pro mě něco nepředstavitelného. On se nad tím vůbec nepozastavuje. Bere to jako normální. Snad proto, že v dětství se pro něj smrt stala běžnou součástí života, jeho první roky tady v Kanadě byly ve znamení užívání si života. A společníka mu dělal alkohol. Já už ale poznala Malika klidného. Vybouřeného. Tedy téměř. Poslední čtyři roky si užívá, ale už bez alkoholu.

Nikdy o válce samotné nemluvil. Ani jsem ho k tomu nenutila. Ovšem když se rozpovídal o svém dětství, aniž by si to uvědomoval, válka se v jeho vyprávění objevovala. „Hrozně rád jsem jako kluk chodil na ryby,“ vyprávěl jednou, když byl u nás na večeři. „U nás je jedna ryba, co má výborné maso a je bez kostí. Je jich tam plno. Stačilo vzít granát, hodit do vody a pak už se jen těšit z úlovku. Jednou jsem tak domů přinesl 26 kilo ryb.“ Název ryby neuměl říct anglicky a proto ho řekl ve svém jazyce darí – afghánské perštině. Bohužel už si to slovo nepamatuji. Tenkrát mě spíše zaujal ten granát. „Granátem?“ ujišťovala jsem se, že jsem ho dobře pochopila. „Jo, granátem. Ale musel to být takový ten sovětský, co měl takovou zvláštní pojistku.“ odpověděl a přidal pár technických detailů, kterým jsem však vůbec nerozumněla.

Malik je ze šesti dětí nejmladší a tím na něj podle jejich tradic padá povinnost podporovat a starat se o všechny mladší sourozence a rodiče. Dva další Malikovy sourozenci žijí také v Montrealu a ostatní rodinu má v Afghánistánu. Jakmile mu otec zatelefonuje, musí poslat peníze. Nikoho nezajímá, jak tady žije. Prostě musí. Jednou otec zavolal, že se bude Malikova sestra vdávat. Poslal peníze. Potom se připravovaly zásnuby bratra. Poslal peníze. Další sestra potřebovala peníze na školu. Poslal.

Telefonáty jsou zhruba jednou za dva až tři měsíce. A Malik poslušně posílá peníze. Má dvě zaměstnání, žije v malém bytě, stařičké auto, které měl, už dosloužilo, na nové nemá. Na podzim mu v bytě odpojili elektriku. Neměl na zaplacení. To se tuším vdávala sestra. Prostě měl tu smůlu, že po něm již rodiče dalšího potomka na svět nepřivedli. Ovšem neznamená to, že ostatní děti mají klid. Malikův starší bratr, který zde také žije, sice posílat peníze nemusí, ale poslouchat ano. Pro nás, evropany, je například jen těžko pochopitelný fakt, že otec zavolá a řekne: „Máš jen dvě děti a to je málo. Musíte mít třetí.“ Syn samozřejmě poslechl. Jeho žena v brzké době porodí třetího potomka.

Teď tedy otec rozhodl, že se musí Malik oženit. „Že prý už jsou všichni starší bratři ženatí a teď je na řadě on,“ probere mě ze vzpomínání hlas manžela. „To byl ještě táta tak hodnej, že ho nechal vybrat. Poslal mu tři fotky, ať si prý vybere, kterou si vezme,“ pokračuje a nabírá si porci salátu. „Na jedné fotce byla holka, kterou si trochu pamatuje ze školy. Možná z první třídy. Já už nevím. Tak řekl, že tu si teda vezme. Má přijet v červenci domů a bude svatba.“ „To si vezme někoho, koho vůbec nezná?“ zajímá se dcera. „U nich je to normální. Prostě svatbu domlouvají rodiče.“ Dostane se jí odpovědi. „Tak to mám kliku, že mám za rodiče vás. Ještě abyste mi tak kecali do toho, koho si jednou vezmu. To by byla fakt síla.“ „Výběr tvého partnera necháme na babičce,“ prohodí manžel a všichni se začneme hlasitě smát.

Smějeme se ještě dlouho, protože dcera popouští uzdu fantazii a předkládá nám scénáře, jak asi budou vypadat její prázdniny u babičky. Babička už před naším odjezdem do Kanady několikrát projevila přání, aby se její vnučka provdala za Čecha. Nijak jsme se k tomuto jejímu přání nevyjadřovali, protože tady v Montrealu je šance setkání s vhodným českým protějškem minimální. A uvažovat nad tím, že si někdy v průběhu prázdnin najde lásku na celý život považuji ještě za předčasné. Naše babička je však jiného názoru. A tak dcerunka s napětím očekává, jaké chlapce jí bude chtít babička představit.

Večer se ještě s manželem probíráme Malikovu svatbu. Dozvídám se, že Malik teď připravuje zásnuby. Bude je slavit s afghánskou komunitou tady v Montrealu a nevěsta se všemi známými v Afghánistánu. Najednou už rodiče po Malikovi žádné peníze nechtějí a ke mě se poprvé dostává informace, že jeho rodina patří v Afghánistánu k docela zámožným. Dokazuje to i skutečnost, že otec poslal Malikovi jako zásnubní dar hodinky Rolex. Malik mu řekl, že teď nemá ani auto a otec se hned nabídl, že mu nějaké auto pošle. Takže jeho rodina si žije v Afghánistánu velice dobře, Malik v Kanadě jakž takž přežívá a dře jako mezek, aby mohl ještě posílat peníze. Považuji to za paradox. Ale tradice je tradice. Usínám a marně si toho chlapce snažím představit jako zodpovědného manžela zabezpečujícího rodinu. Jeho život nabere úplně jiný směr. Určitě brzy po svatbě jeho otec nařídí zplození potomka.

A Malik bude otcem. Tak na to jsem opravdu zvědavá.