Radní se totiž prý konečně dohodli na řešení: Magistrálu o něco zúží a její malou část kolem Národního muzea převedou pod zem. Při té příležitosti tam zřídí rozsáhlé podzemní garáže. Bude to stát asi tak deset miliard.

Proč se Pražané bojí říci, že dálnici středem města prostě nechceme? Nechceme jí ani nad zemí, ani pod zemí, ani v umyvadlech. Nechceme jí v našem krásném historickém městě slyšet, vidět a nechceme jí dýchat. Prostě říci, že to zkrátka není moc dobrý nápad.

Přitom místo, které nyní na magistrále zabírají nekonečné kolony aut by se dalo tak krásně využít! Jen si to představte. Obrovská Park Street procházející celým městem jako živý bulvár. Stromy, tráva, lavičky, kavárny. Odpočinková zóna, veřejné prostranství té nejvyšší kvality, kde se lidé setkávají, procházejí, kde se můžou přes den konat pouliční koncerty a lidé posedávají na trávě a dají si oběd venku na slunci. Celoměstská dopravní tepna pro pěší a cyklisty. Po celé trase by se dal rozmístit systém automatických půjčoven kol, jaké mají v Paříži a v Barceloně, takže byste mohli z Budějovické nebo z Pankráce kdykoliv dojet po rovině tím nejpříjemnějším prostředím až do Holešovic během deseti dvaceti minut! Mohly by tam jezdit tramvaje, které by ulevily kapacitně nedostačující trase metra C a nenutily lidi trávit život v podzemí.

Přitom magistrála s dokončením pražského okruhu ztratí svoje faktické opodstatnění -- svou omluvu. Od té chvíle, která se blíží, se z její existence stane již čistě politické rozhodnutí. Co vlastně ve městě chceme? Auta, nebo lidi?

A to všechno bychom mohli dostat za zlomek plánovaných nákladů, které sežrere zabetonování pár stovek metrů tohohle monstra pod zem, a které především nic nevyřeší. Dokud centrem města povede vysoce kapacitní silnice, budou po ní jezdit auta, to je přeci zřejmé. Když vybudujeme kapacitní podzemní parkoviště, budou na něj denně přijíždět další auta, jak by tomu mohlo být jinak. Jenže i kdyby celá magistrála vedla pod zemí, ne jenom její nicotný kousíček, pořád nám ta auta budou vybředávat na povrch. Ulice jako jsou Žitná a Ječná zůstanou navždy mrtvé a špinavé, mosty Nuselský a Hlávkův budou navždy hnusné. Zplodin, gumy a prachu nebude o nic méně, protože někudy se z těch podzemních nor samozřejmě odvětrávat musí. Žádný dopravní problém se nevyřeší, pořád tam budou zácpy, které budou dále indukovat zácpy na všech bočních ulicích -- jestli se magistrála zůží, budou zácpy horší.

Jenže celá magistrála nikdy pod zem převedena nebude, to je chorá fantazie. Většina lidí, kteří u magistrály žijí, kteří jí denně potkávají na svých cestách přes dálnicemi rozervané náměstí I.P. Pavlova a jiné, na všech přípojných ulicích jako Žitná a Ječná, na chodníku na Nuselském městě, pro ty se vůbe nic převedením kusu magistrály pod zem kdesi u Muzea nezmění.

Přitom je tak zřejmé, že pokud by dalo město přednost poněkud jinému řešení než onomu betonovému, pokud by se z magistrály stala Park Street, gigantická pěší zóna a bulvár a město by umělo tuhle myšlenku prodat, ty lidi tam natáhnout, ceny domů v okolí by vzrostly raketovým tempem. V domech, které jsou dnes obávaným špinavým ghettem, by najednou chtěl bydlet každý! Bezpečnost pražanů by na tolika místech vzrostla, podíl cyklistické dopravy by se skokově zvýšil, město by s takovým projektem získalo mezinárodní prestiž a pro tolik lidí by se obyčejná kvalita života ve městě výrazně zvýšila.

Současné řešení, ke kterému se pražští radní bez jakékoliv předchozí diskuze s obyvateli zavázali, může na první pohled působit jako krok správným směrem. Nyní vyřešíme problém u Muzea a později někde jinde. Ve skutečnosti je však fatální chybou, která jen zabetonovává současný stav. Kdo bude poté, co město investuje do magistrály 10 miliard, přemýšlet o jejím zrušení?

Na další desítky let -- nikdo. Zůstane jediná cesta, jak postupovat dál.

Ta betonová.

Autor je studentem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a je aktivistou za prosazení cyklostezek a městské cyklistické dopravy