Tendenční a manipulativní zpráva ČSSD a KSČM se dnes budou připravovat na evropské volby visí dnes na webu www.ct24.cz ZDE - autor a manipulátor zjevně evokuje dojem, že se ČSSD a KSČM společně připravují na volby do Evropského parlamentu, píše František Řezáč.

Z titulku vyčte normální člověk to, že se připravují společně. To není chyba, ale úmysl zmást čtenáře. Pokud by se na to poukázalo, budou se samozřejmě vymlouvat, že to tak nemysleli.

Minulý týden byl seminář MDA (kde byl i pan Kotrba) o médiích, kde se tendenčnost ČT a ČRo dost kritizovala, pan Fridrich a pí Fričová s úsměvem veškerou kritiku odráželi (např. p. Zaorálka).

Nejlépe vystihl situaci jeden starý pán, který na protiotázku: jak se pozná tendenčnost ČT řekl lapidárně: dívejte se na ni! Poznají to i obyčejní lidé z Pobrdí, například Moravcovo soustavné okřikování, mluví-li např. Filip. S tím není možné se smířit, i když je to už banální.

Pokračování polemiky s Petrem Schnurem

Vždycky jsem pochyboval o ekonomických kvalitách Václava Klause. Mám příliš velkou úctu k ekonomické vědě, než abych byl schopen uvěřit, že se jedná o naprosto chaotickou změť dogmatických pouček, které spojuje snad jedině to, že nemají žádný kontakt s realitou hospodářského života. Vždy jsem si však vážil Klausových dramaturgických schopností a stále více oceňuji také jeho herecký talent.

"Dále předpokládají, že ten, kdo má moc, si prakticky může dělat, co chce, a zvláště že svou moc může posílit, a tím se ještě přiblížit neomezené či nekontrolované moci. Předpokládají, že politická moc je ve své podstatě suverénní. Jestliže přijmeme tento předpoklad, zbývá vlastně už jen jediná důležitá otázka: 'Kdo má být suverénem?'"

Popper, K. R.: Otevřená společnost a její nepřátelé. Oikúmené, Praha 1994. S. 114.

"Bude vždy prvořadým úkolem národně socialistické vlády znovu a znovu zjišťovat, nakolik vláda zastupuje vůli národa. A v tomto smyslu jsme my 'divoši' skutečně těmi lepšími demokraty."

Adolf Hitler 30. června 1934 v Říšském sněmu

Václav Žák nachází v příspěvcích profesora Kuby věnovaných výkladu ústavní role prezidenta a obhajobě tohoto výkladu právní konstrukci, která z českého prezidenta dělá monarchu. Na základě opakovaného přečtení článků pana Kuby musím označit Žákovo hodnocení za příliš benevolentní. Výklad plzeňského profesora totiž ve skutečnosti skrze odvolání na "zájem lidu" (bez konkretizace formální procedury zjištění tohoto zájmu) dělá navíc fakticky z prezidenta nikomu neodpovědného strážce ústavnosti -- s dosti pochmurnými implikacemi pro ústavní systém jako celek.

Jan Čulík má zvláštní dar: propaguje "demokratickou" kulturu tím, že její pravidla zhusta porušuje. Tím ovšem dosahuje spíš opaku: přece výsledkem přenosu "vyšší" kultury by mělo být zamyšlení, popř. korekce postojů těch, kteří neměli to štěstí, že žili celý život v demokratických poměrech.

Pokud se však nebozí občané mlátí "vyšší" kulturou přes hlavu jak cepem, stěží budou o názorech Jana Čulíka v klidu přemýšlet. Výsledkem jsou diskuse plné expresivních výrazů až invektiv, někdy hraničící s nenávistí. Tedy s kodexem profesionálního žurnalismu, kterým se například řídí BBC, to nemá nic společného.

Autor zaslal BL tento příspěvek z titulu své funkce šéfredaktora dvouměsíčníku Listy

Dostávám četné maily, v nichž lidé zastávají vůči Evropské unii opravdu nepřátelský postoj. Je to cizácká, zahraniční, nedemokratická struktura, jakýsi nový Sovětský svaz, která nám bude vnucovat cizí hodnoty. Chce po nás, abychom budovali zábradlí až do výšky 110 cm, zničila české zemědělství, ničí český průmysl, prosazuje německý vliv.

Divím se tomu velmi. Právě ze zahraničí je vidět, jak obrovsky stoupl význam středoevropských zemí od doby, kdy vstoupily do Evropské unie. Předtím to byly irelevantní, exotické, možná zanedbané zemičky, autoritářské kolonie Ruska kdesi na hranicích Kazachstánu.

(Mnozí Britové se v minulosti divili, jaktože v ČR známe sprchy a počítače a vysílá tam televize; včera jsem byl v Glasgow u zubaře, je to mladý kluk, těsně po absolutoriu školy, a mluvili jsme o Vánocích ve Skotsku, v ČR a v Rusku. Zmínil jsem se o tradičních Vánocích v Česku a řekl jsem: "teď ale je to tam --" a chtěl jsem říct "strašně zkomercionalizované", zubař za mě dokončil větu po svém: "poevropštěné". "Ne," musel jsem mu říct, "evropské to tam bylo vždycky". Nerozuměl. Tohle je ale výchozí bod jak byly středoevropské země VŽDYCKY na Západě nazírány, s tím nic nenaděláme. Pomoci právě může jedině Evropská unie. Vzdorný postoj proti historicky daným západním stereotypům vůči střední Evropě nikam nevede.)

Dnes (včerejší schůze naší School of Modern Languages and Cultures na Glasgow University) stačí poznamenat v jakémkoliv evropském společenství, že je nutno pěstovat kontakty se středoevropskými a pobaltskými zeměmi, "vždyť to jsou členské země EU", a všichni přítomní hned vážně a souhlasně pokyvují.

Národní státy, které postupně vznikaly na okrajích a pak i na troskách Svaté říše římské, jsou slepou uličkou dějin. Technika a hospodářství se globalizují, ať se to komu líbí nebo nelíbí. Národní státy se politicky a kulturně uzavírají. Vznikly na základě revolučního patosu, který do role suveréna místo panovníka obsadil národ. Jenže politický národ (lid) se záhy zaměnil s národem etnickým a proto každý revolučně osvobozený národ začal utiskovat jiná etnika žijící na jeho území. Francouzi se revolucí na konci 19. století osvobodili od bourbonské tyranie a vytvořili postupně systém, v němž jsou za Francouze prohlášeni Baskové, Bretoňci a Alsasané. K osvobozenému národu československému se Masaryk vyslovil, že je spolu s národem karpatoruským státotvorný, ostatní národy žijící na našem území byly nestátotvorné, čímž se zadělalo na vážné konflikty o dvě desetiletí později. Nehledě už na to, že se reprezentace Slováků nikdo neptal, chtějí-li být Čechoslováky. Vyhroceně národní státy, které si to mohly dovolit ekonomicky vedly imperiální politiku nebezpečnou okolí. Vrcholem politiky národních států byla Velkoněmecká říše 1935 - 1945 jako odporná nacionalistická karikatura nadnárodní a decentralizované Svaté říše římské.

Britský vyšší soud v pátek odmítl žalobu zpěváka Eltona Johna proti deníku Guardian za to, že o něm list otiskl satirický komentář. Soudce Tugendhat rozhodl, že "ironie" a "pošťuchování" nemohou být považovány za difamaci. Verdikt má sílu precedenčního rozsudku a poskytuje tak ochranu autorům satirických článků, které nejsou zjevně míněny vážně. V pátek rozsudek přivítali novináři i právníci.

Soudce Tugendhat rozhodl, že kompletní náklady řízení ponese zpěvák Elton John, a zamítl zpěvákovi právo se odvolat.

Britská organizace Women's Aid se většinou zabývá násilím vůči dospělým ženám; v poslední době se však zaměřuje na teenagery, konstatoval ve čtvrtek pravidelný pořad britského rozhlasu Women's Hour. Spolu s časopisem Bliss tato organizace zjistila, že čtvrtina mladých dívek v Británii byla donucena k sexu násilím. Každý šestá dívka uvádí, že ji dal facku nebo jinak způsobil bolest chlapec jejího věku. Tato dívka poslala email na zvláštní internetové stránky, jejichž cílem je pomoci. Je jí šestnáct let:

Václav Žák píše:

V BBC (viz třeba pravidelný, velmi zábavný satirický rozhlasový pořad The Now Show), respektive v dalších veřejnoprávních či poloveřejnoprávních médiích (viz kulturní komerční televize Channel Four a její pravidelný, investigativně satirický pořad Bremner, Bird and Fortune by to bylo možné. Od Jonathana Swifta má anglosaská kultura, možná vice britská než americká, tradici ostrého výsměchu vůči autoritám, který koriguje jejich nezměrnou moc.

Petr Schnur navrhl, aby česká levice své stanovisko k Lisabonské smlouvě a EU vůbec emancipovala od Klause. To je jistě podnětná výzva, která by neměla zapadnout. Jenže jedna věc je vypracovat si interně rozumné stanovisko - a věc jiná zase přednášet je na evropském fóru z pozice zlobivého žáčka usazeného v oslovské lavici.

Na blogu britského Daily Telegraphu se objevil nějaký přepis inkriminované schůzky Klause a europoslanců. Těžko posuzovat jeho věrnost, nicméně, s ohledem na některé formulace, které v Hradem publikovaném českém zápisu nejsou, nejde pravděpodobně o pouhý překlad českého zápisu. ZDE O oblíbené metodě manipulovat smyslem vyřčeného svědčí mj. i název toho článku: "EU se nezajímá o vaše názory," ačkoliv o Klausovy názory na Lisabonskou smlouvu se nezajímal pouze Cohn-Bendit, ne celá EU, píše Martin Brezina.

Druhá věc je, že podle tohoto zápisu, byly v angličtině Cohn-Benditovy formulace poněkud méně agresívní, než je v české verzi přeloženo. Zejména překlad věty: "You are not supposed to meet him in your function," jako "Ve vaší funkci se s ním nemáte co scházet," je intepretace výroku do podoby urážlivého komandování, které z původní formulace zdaleka neplyne.

Lepší fotku nemohly páteční Süddeutsche Z. na své titulní straně použít.

Ta krásná "body language" zúčastněných osob...

Lahůdkou je pro mne ten chlap vzadu. Vsadím se, že do Langley podával hlášení jako první... spekuluje Tomáš Krček.

KD│Ruští policisté v minulých dnech provedli razii v petěrburgské kanceláři lidskoprávní organizace Memorial. Zabavili přitom pevné disky počítačů a dvě desítky let budovaný archív věnovaný obětem stalinského teroru, informoval server Deutsche Welle.

KD│I když ruské úřady v současnosti hledají způsoby, jak v podmínkách finanční krize podpořit vlastní vojenskoprůmyslový komplex (postižený hlavně nedostatkem likvidity, nikoliv zakázek - KD), ministerstvo obrany se současně vážně zabývá i možností nákupu výzbroje pro ruskou armádu v zahraničí. Ve vojenské příloze listu Nězavisimaja gazeta o tom informuje Vladimir Muchin.

Tak jak to v mediálním světě bývá, uběhl nějaký čas a krvavé útoky v Bombaji jsou "starší než včerejší noviny". V českých médiích bylo minimálně článků zabývajících se širšími souvislostmi těchto útoků. Následující překlad se tento nedostatek snaží napravit. Otázky a odpovědi patří Gregory Davidu Robertsovi, který je zformuloval na základě tisíců obdržených emailů. Roberts je u nás v podstatě neznámý spisovatel, jenž však poznal realitu Pákistánu a Indie mnohem podrobněji, než většina novinářů či politiků (viz. životopis). Převážná část médií popsala a rozebírala útoky samotné, ale to proč byly provedeny a co jim (i v dlouhodobém měřítku) předcházelo, se objevilo minimálně, píše Roman Kocek, který přeložil následující Robertsův text:

Nedávným násilným útokům v Bombaji by bylo ve sdělovacích prostředcích poskytnuto ještě více místa, kdyby mezi oběťmi figurovalo více obyvatel západních zemí nebo Izraele. Tyto zločiny se možná nezapíšou zlatým písmem do análů civilizované kolektivní paměti jako New York, Londýn nebo Madrid. Je mi z toho až trapně, že by museli všichni ti mrtví být bílé pleti, střední třídy a anglosaských či románských kořenů. Nezdá se mi rovněž, že byla věnována patřičná pozornost pozadí a podhoubí těchto atentátů. Patrně z dobře známých důvodů.

Četl jsem některé reakce na "kontroverzi" Klaus-europoslanci v Britských listech, poznamenává rusista dr. John Dunn, žijící v Itálii. Vzhledem ke Klausovu politickému angažmá i vzhledem k určitým pochybnostem ohledně překladu rozhovoru, výroky europoslanců před Václavem Klausem mi nepřišly přehnaně agresivní, a Klaus si možná neuvědomil, jak vypadá jeho přátelství s Ganleym z hlediska irských politiků.

Předpokládám, že existuje určitá logika v tom, že extremnější levice je v opozici vůči Lisabonské smlouvě (obdobně je tomu ve Francii, avšak nikoliv, pokud vím v Itálii). Vehementnost reakcí v ČR se ovšem zdá být překvapivá. Chápu, že široká aktivita Němců ve strukturách Evropského parlamentu může některým lidem v ČR silně jitřit nervy. Je však podkladem toho všeho určitý revanšistický proud mezi bývalými členy stb a dalšími bývalými exponenty komunistického režimu?

V Britských listech (9.12. 2008) k zápisu z jednání prezidenta Václava Klause s europoslanci M. Brezina poznamenává, že "Hrad drží interpretaci celé akce ve svých rukou a nikoho to netrápí". Skoro jsem byl ochoten uvěřit tomu, že zveřejněný zápis na www.hrad.cz ze dne 5.12. 2008 není zcela autentický, zejména když jsem si přečetl vystoupení poslance Crowleye. Říkal jsem si, to přece není možné, evropský poslanec snad musí být mocen inteligentnější argumentace. Ale přečetl jsem si pak vystoupení poslankyně Dahlové, která řekla:

Představitelé ČR mají zanedlouho stát v čele EU. Je všem známo odmítavé a někdy i dokonce nenávistné stanovisko nejvyššiho představitele ČR, presidenta Václava Klause, k EU. Proto není vůbec divné, že EU parlament vyslal do Prahy delegaci, s úkolem prověřit, jak daleko pan Klaus může věci EU prospět, či uškodit, píše Zdeněk Wognar.

Za členy delegace byli záměrně vybráni lidé, známi pokládáním otázek jdoucích na tělo, lidé kteří se neposadí na zadek před titulem Presidenta ČR. Tito lidé měli jediný úkol : zjistit jak daleko se pan Klaus hodí na úřad představitele EU. Pan president Klaus a jeho mluvči svým jednáním plně potvrdili podezření, že se za představitele EU nehodí. Jak může človék s názory pana Klause na EU být představitelem EU? Není to udělat kozla zahradníkem?

Se zájmem jsem si přečetl diskusi, kterou snad vyprovokoval můj až učebnicově standardní výklad ústavněprávního postavení druhé složky moci výkonné, prezidenta. Jak je zakotveno v úst.zák.č.1/1993 Sb. v platném znění. Učinil jsem tak proto, že v masivní kampani za ratifikaci tzv. "Lisabonské smlouvy" je české veřejnosti prezentován vlastně než jednostranný pokřik sil, vynucujících si její akceptaci. A jak jsem v něm na úvod napsal: "Z úcty k čtenářům Britských listů musím reagovat."

Pokusím se odpovědět na reakci Jana Kellera a osvětlit či zdůraznit některé body problému. Hned úvodem začněme od konce a podívejme se kde je zakopaný pes naší malé polemiky na téma levice, Lisabon, EU. Poté, co se kolega Keller ztotožnil s mojí charakterizací politicko-ekonomického stavu Unie, je možné hledat jeho otazník pouze v posledním odstavci: tím zakopaným psem je ... Václav Klaus. Zopakujme výchozí pozici, návštěvu evropských parlamentářů na Pražském hradě.

Na přijetí Lisabonské smlouvy panují i zde diametrálně rozporné názory. Míru nesmiřitelnosti či přitakání této smlouvě si vysvětluji tím, jak dalece se nositelé těchto názorů cítí být buď ohroženi důsledky smlouvy - nebo naopak nadšeni z řady možností jejího "racionálního" využití. Nechci se však pouštět do důkladného rozboru i pro kované právníky velice dlouhé a "mazaně" napsané smlouvy, která má nahradit již odmítnutou evropskou ústavu, už jenom proto, že ani průměrným právníkem nejsem. To podrobné zkoumání nepovažuji dokonce vůbec za nutné, neboť k mému zásadnímu odmítnutí Lisabonské smlouvy nepotřebuji znát celý její text. Jsem totiž bývalým pracovníkem firmy, kterou vlastnili význační členové momentálně vládnoucí Občanské demokratické strany a proto si umím velmi snadno a docela živě představit - tak jako značná část mých spoluobčanů - jakými demokratickými metodami by byl velmi brzy ve většině výrobních podniků v ČR zaveden "po vzájemné dohodě" šedesátihodinový pracovní týden.

Ústavněprávní výbor Parlamentu se na znění návrhu, který by chtěl doporučit ke schválení Poslanecké sněmovně, zatím neusnesl a návrh neprojednal do konce. Ne snad proto, že by nechtěl a že by si nepřál, aby ratifikační proces [Lisabonské smlouvy] pokračoval, to si neodvážím předjímat, ale proto, že otázek, které si musíme jako zákonodárci položit v souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy, je velmi mnoho. Dovolíte-li, já některé z nich nastíním.

Jako novinář bych se Klause zeptal na ty otázky ještě ostřeji, u europoslanců na audienci mi to prostě přijde moc. Ale Cohn-Bendita fakt všichni znají a menší egoman než Klaus by ho v klidu a s nadhledem vyřídil milou odpovědí. Klaus je nadutý trotl a tady potkal trotl kripla. Nebo spíš šikula šikulu, protože oba s tim počítali, oba to udělali schválně a oba z toho těží :-)

Hádat se, jestli to je nebo není urážka státu potažmo majestátu, případně jestli se Klaus musí nebo nemusí zodpovídat poslancům EU, je jenom voda na mlýn jednomu nebo druhému. Bohužel, protože oba mají dost neslušné motivace, míní Štefan Švec.

Čtenáři vědí, že nejsem automatickým odsuzovatelem literárního díla Michala Viewegha; přečte-li člověk jeho romány všechny najednou, řekněme během jednoho měsíce, zjistí, že spisovatel prošel zajímavým vývojem a některé jeho knížky, nebo alespoň některé motivy a strukturní prvky v nich jsou nové a podnětné, neváhám říci, že jsou originálními uměleckými díly. Psal jsem o tom podrobněji v akademickém časopise Česká literatura 5/2007 ZDE.

IN│ Poslanci parlamentních politických stran dnes obdrželi další z analýz možných dopadů smlouvy SOFA na občany České republiky. Na tiskové konferenci sdružení neradaru.cz, kterou zaštítily poslankyně Anna Čurdová a Kateřina Konečná přijali pozvání i zástupci iniciativy Ne základnám a předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu, Jan Hamáček.

10. prosince 1948 ve tři hodiny středoevropského času se odehrála jedna z mála hvězdných hodin člověčenstva. V OSN byla oficiálně přijata jako reakce na druhou světovou válku Všeobecná deklarace lidských práv, která označila všechny lidské bytosti za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství. Na to jsem musel myslet, když jsem ve čtvrtek četl ve Spiegel Online něco o fotbale...

Rusko dnes: Martti Ahtisaari byl zvláštním vyslancem OSN v průběhu procesu jednání o statutu Kosova, nyní byl vyznamenán za své úsilí Nobelovou cenou za mír. Srbsko říká, že nezávislost Kosova je nelegální a nepřijatelná. Co si myslíte o tomto rozhodnutí Nobelova výboru?

Zivadin Jovanovič: Podle mého názoru bylo rozhodnutí Výboru pro Nobelovu cenu motivováno politicky. Úlohou pana Martti Ahtisaariho v průběhu Vídeňských rozhovorů o statutu Kosova a Metochije bylo vypracovat a vnutit koncept pro kontrolovanou nezávislost této srbské provincie.

S vaším hodnocením schůzky europoslanců s Václavem Klausem nesouhlasím, píše Richard Kaba, ačkoli nejsem členem fanklubu Václava Klause. Zaujal mě článek pana Kuby a proto bych se Vás rád zeptal. Kdyby skutečně pan poslanec EP Cohn-Bendit vystoupil se stejným stylem a tónem v Buckinghamském paláci na britskou královnu, byl by Váš názor stejný jako v případě jednání na Pražském hradě s prezidentem ČR?

Odpověď Jana Čulíka: Ano. Anglická královna není příliš inteligentní a je to všeobecně známo. Bývá terčem dost drsných satirických pořadů v anglickém rozhlase a v televizi.

Monarchistický princip, kdy jsme všichni uctivě v pozoru před nějakým hlupákem, jen proto, že se náhodou dostal do funkce prezidenta, v demokratických zemích nefunguje. Europoslanci se na Pražském hradě zachovali tak, jak by se chovali kdekoliv jinde. Pokud to Čechy šokovalo, a Klaus - chytře - to zveřejnil, aby pozvedl vlnu českého uraženectví a nacionalismu, jde o zásadní kulturní konflikt, kde jsou pozadu bohužel Češi. Přitom opakuji, členství v Evropské unii je pro Českou republiku obrovské terno, to se už nedá říci o Klausově prezidentství, které, jak se zdá, nyní mezinárodně vede k vážnému poklesu prestiže České republiky.

Vizte, terčem jak drsné satiry byl po celá léta americký prezident Bush. Jak si všichni satirikové dělali legraci z jeho negramotného vyjadřování, kdy si pletl cizí slova (např. karikování, že místo "inteligentní" říká třeba "inteligarantní", atd.; Bushovo negramotné vyjadřování je také mezinárodním trademarkem; je součástí i tohoto kresleného komentáře, kde Bush vyhrožuje Rusku: "Jednejte, jak nakazuju, jinak budete vyloučený z mazanárodní komudiny".) - Není naše vina, že o tom, jak se na Západě zachází v médiích a na veřejnosti s politiky, za dvacet let od pádu komunismu do ČR neproniklo širší povědomí.

Guardian pravidelně karikoval Bushe jako opici.

Když v Británii v novinách nakreslí George Bushe jako opici, je to taky, Štěpáne Kotrbo, "nepřípustné vměšování do suverénních vnitřních záležitostí USA"? Britský premiér John Major byl pravidelně zobrazován v karikaturách britského tisku jako člověk, který si navrch černého obleku obléká spodky. Tedy jako blb. Stalo se to jeho celostátně známým trademarkem.

Tento druh satirického humoru se může zdát neférový, je však obecně - a právem - považován za zdravý korektiv obrovské moci politiků.

Návštěva europoslanců u Klause byl závan čerstvého vzduchu.

Desítky dalších karikatur George Bushe a la opičáka jsou ZDE

Divím se, že se Jan Čulík pustil tak expresivně do polemiky o Václavu Klausovi a jeho rozhovoru s evropskými poslanci. Ale vlastně ne, nedivím se. Protože Jan Čulík má vždy problém, když se jedná o respekt k odlišným politickým systémům či odlišným názorům, které utvářejí kulturu či politiku. Princip vzájemného nevměšování je přitom základem mezinárodního práva, pokud to není právo koloniální. Británie je ovšem dodnes koloniální velmoc. Nerespektování druhých je její politice vlastní.

Příspěvek Štěpána Kotrby, neuvěřitelným způsobem hájícího neuvěřitelného českého "prezidenta", je opravdu cenným dobovým dokumentem, vzorkem myšlení, které zaostalo za Evropou nějakých sto let. Je plný zakomplexovanosti z doby národního obrození.

Nechci se vyjadřovat k tomu, co se stalo na Pražském hradě mezi evropskými poslanci a Václavem Klausem, nemohu to samozřejmě potvrdit, ale od prvního okamžiku mám dojem, že se jedná o záměrně vypuštěnou zprávu (Uwe Ladwig víceméně už něco podobného naznačil), která má vznítit nacionální cítění českého národa, nevidím totiž jiného důvodu proč by se informace o zraněných citech pana presidenta při jednání s "hulváty z evropského parlamentu" měla dostat na veřejnost, to není tisková zpráva, to je politický bulvár, ale mám pár dotazů k článku Jaroslava Kuby "Na Hradě není nějaký Klaus, pane Čulíku".

Výměna názorů mezi europoslanci a českým prezidentem, jejíž patrně neautentický záznam Hrad zveřejnil, vyvolala spory nejméně o tři témata: Klause samotného, úřad prezidenta coby symbol české státnosti, a o Lisabonskou smlouvu. Dosavadní přestřelky na Britských listech se vyznačovaly promícháváním a vzájemným zaměňováním zejména prvních dvou témat, proto následující text věnuji právě jim; o Lisabonské smlouvě samotné napíšu jindy.

To je v kostce pozoruhodně xenofobní a nacionalistický názor Jindřicha Sládka: "Cizáci" jako Jan Čulík nám do toho, co se děje v ČR, nemají co kecat, protože to jsou cizáci.

Zásadně nesouhlasím s názorem Jana Čulíka, obsaženým v článcích „Kdo má pravdu, Klaus či europoslanci?“ a „Vymění Česká republika Evropskou unii za Václava Klause?“. Bránit českého (a slovo „českého“ není v této souvislosti, jak Jan Čulík naopak stále opakujete, to důležité) prezidenta (to je to důležité slovo) neznamená bránit Václava Klause.

Ti, kdo by se chtěli dovědět více o životě v Čečensku, nechť si přečtou článek, který vyšel minulý týden v časopise Novaja gazeta ZDE

Ten článek slouží jako připomenutí, že existují určité otázky, které by se měly vznášet častěji. Jako například:

„Revoluční“ opatření předkládají tíž lidé, kteří jako právě Barroso a Sarkozy měli ještě před dvěma lety v EU plná ústa toho, jak jsou jen trhy přeregulované a jak je třeba v zájmu prosperity dále radikálně liberalizovat - Bush, Sarkozy či Merkelová.

Světová finanční krize je realitou. Podle čísel za třetí kvartál 2008 se řada vyspělých ekonomik dostává do recese. Můžeme se přít o příčiny této krize a můžeme se přít o jejím významu či skutečné velikosti. Jedni shledávají její příčiny v neodpovědnosti konkrétních lidí a institucí, jiní kladou otázky, zdali příčiny nejsou v celém současném finančním systému a jeho neúčinné regulaci v globalizovaných kulisách. Odpověď na tyto otázky dá nepochybně s nějakou mírou pravděpodobnosti ekonomická teorie v horizontu zhruba dvaceti let. Bylo by drzostí se pokoušet o autoritativní hodnocení právě teď, kdy krize není u konce a ani není zřejmé, v jaké fázi se nacházíme.

Byl jsem se podívat na filmu Filipa Renče Hlídač č.47 . Myslím, že by to mohl být pěkný film, kdyby... Kdyby nebylo toho, co už v šedesátých letech předpovídal Jan Werich (který byl v seriálu Pan Tau a cesta kolem světa spoluhráčem tehdy pětiletého Filipa Renče a jeho sestry): "Až na českou duši jednou vtrhne hollywoodský entertainment, bude to pohroma". Rok od roku sleduji, jak naši filmoví tvůrci, kteří před rokem 1989 či těsně po revoluci točili nepodbízivé filmy ztrácejí v souboji s druhořadými hollywoodskými thrillery, slaďáky a rádobykomediemi, jichž jsou naše kina plná (vezměte si program kteréhokoli kina a spočítejte, kolik promítá filmů z USA, z ČR a z dalších zemí) nervy a tvář. Proto si cením Filipa Renče, který se v tomto proudu rozhodl zadaptovat román prvorepublikového legionářského autora Josefa Kopty.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V listopadu 2008 přispělo celkem 175 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 46415.45 Kč. Příjem z reklamy byl 3300 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 30. 11. 2008 částku 81 005.73 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a