Kombinací čl. 2, odst. 1 a čl. 63, odst. 1, písm. b) ústavy Kubovi vychází, že shledá-li prezident "podle nejlepšího vědomí a svědomí" mezinárodní smlouvu v rozporu se "zájmem lidu", nemusí takovou smlouvu podepsat, ačkoliv ji předtím schválil řádně zvolený parlament. Tedy: Pokud poslanci, kteří skládají slib stejného znění jako prezident, ale na rozdíl od něj mají také přímý mandát od voličů, schválí nějakou mezinárodní smlouvu, prezident může čistě na základě svého "vědomí a svědomí" prohlásit, že takový dokument je ve skutečnosti se "zájmem lidu" v rozporu a odmítnout ho.

Pokud se ovšem jednou pustíme do této hry, v níž prezident pouze a jedině svým "vědomím a svědomím" mysticky nazírá "zájem lidu" a na základě nazřeného sám rozhoduje, nelze se už zastavit. Jestliže by bylo možno s odvoláním na "zájem lidu" nárokovat prezidentské pravomoce v záležitostech zahraničněpolitických upravených článkem 63 ústavy, existuje snad nějaký zásadní důvod neuplatnit stejný postup též na článek 62? Pak by měl ovšem prezident právo "v zájmu lidu" odvolat premiéra nebo rozpustit Sněmovnu... Prezident navíc může nárokovaných pravomocí využívat zcela libovolně. Podle čl. 65 je totiž jeho trestní stíhání navždy vyloučeno a stíhán může být jedině za velezradu, a to Ústavním soudem na základě žaloby Senátu.

Opravdu těžko si nevšimnout, že Václav Klaus ve věci Lisabonské smlouvy jedná podle instinktu, který každému autoritáři káže bránit se před vznikem nadřízené mocenské instance. A Jaroslav Kuba se pro něj snaží s použitím prvního odstavce druhého článku ústavy vytvořit jakýsi bezedný kontejner legitimity, který by umožnil symbolické pravomoce českého prezidenta proměnit v právo přijímat samostatně klíčová rozhodnutí. Jestliže slavný článek 76 ústavy německé Výmarské republiky nadřazoval absolutní moc odvozenou od většiny nad právě existující státní formu, také Kubův výklad čl. 2 potenciálně zakládá českou ústavní "dvoupatrovost"; absolutní přednost náleží amorfnímu a o sobě zcela neartikulovanému principu "zájmu lidu", jehož jediným interpretem má být prezident.

Takže je konečně jasno: Zatímco se 200 poslanců a 81 senátor se o "zájem lidu" mezi sebou marně handrkují, jediný vůdce bezprostředně ochraňuje právo. Co už se tady dá dělat: Ač jsem v zásadě pacifistou, po Novém roce se pomalu začnu cvičit ve střelbě.