Všechny odpovědi se tedy přesouvají do subjektivního prostoru a stávají se tak nezávaznými a to především jak pro autory, tak i pro referenty (recenzenty), pro diletanty i pisálky. "Umění je to, co je za umění prohlášeno". To bylo motto výstavy Documenta v Kasselu v roce 1992. A toto provokativní tvrzení paradoxně věrně ilustruje situaci v které jsme a něco podobného můžeme tvrdit jen proto, že v současné kultuře neexistuje žádný kánon, žádný statut, či měřítko toho, co lze za umění označit. Ba dokonce ani vůle o tom diskutovat.

Tento stav je dědictví postmoderny, která přišla se syntézou všeho myslitelného i nemyslitelného dohromady. Spojila do té doby nespojitelné, smísila žánry, styly, obsahy, promixovala formy i obory vzájemně mezi sebou. Vše je najednou možné, v zájmu jakési úplnosti, objevnosti nových nekonvenčních témat a do té doby netušených obsahů. A tak nutně přestaly platit i etická tabu a morální principy."Umění" napříště "nemusí" nést humánní či lidské obsahy a to už dávno ne, od doby kubistů, kteří jako první zaklely umění do formy.

Tato bezbřehost je lákavým marketingem účastníků na trhu s uměním, ale teorie umění, jako vědní disciplína přednášená na vysokých školách, je přece jen trochu jiná, než realita. Jaroslav Volek ve své knize Základy obecné teorie umění (SPN 1968) napsal: "I nejsyntetičtější druhy umění si ani zdaleka nemohou činit nárok na nějakou vyčerpávající celistvost nebo všestrannost. Takovýto "všechnoismus" by vlastně znamenal zánik umění (no nenastal už? Pozn.autora). Neboť dokonale celistvý a syntetický obraz je nemožný, a kdyby byl možný, pak pouze jeden jediný, vše ostatní by bylo zbytečné".

A stalo se logicky také to, že postmoderna všechny obsahy vyprázdnila, protože je zbavila identity. Postmoderní eintopf znehodnotil všechny ingredience, zůstalo pouhé slovo umění v puse postmoderních trhovců, kuchařů i jejich strávníků. Zbylo slovo bez obsahu a hlavně bez významu a zůstaly jen role, umělecké role, možnost být někým vlivným (galeristou, výtvarným referentem či novinářem, nebo kurátorem atd.) označen za umělce. Čím snadnější to je, tím nesnadněji lze hledat v této realitě universální odpověď na otázku Jana Čulíka.

Dokumentární film je jednou z forem umění, na tom se odborná většina už shodla, a Veronika Janečková natočila dokument, je tedy nutně umělkyní a její produkt je tedy logicky uměním. To je postmoderně tržní rovnice, ne můj názor. Můžeme toto jednoduché myšlení subjektivně odmítnout, ale to je vše, co s tím můžeme udělat, protože otázka dobrého a špatného umění je v současném umění, v němž vše je umění, zbytečná. Hledisko estetické formy je nedůležité, protože žádná estetická forma neexistuje, nemůže existovat tam, kde nejsou estetické normy.

Už se nehovoří o výtvarné scéně, ale o výtvarném provozu a kdokoliv může provozovat nejen autodopravu, ale také umění.

Ale čemu se divit? Kde třeba zůstal v dnešní civilizaci obsah slova demokracie? Či obsah slova právo, spravedlnost, atd.? Ano, film Veroniky Janečkové může být důkazním materiálem proti ní, pokud se na tom nějaká kompetentní většina usnese a nebo ne, avšak její produkt nelze nikdy dostatečně soudit, protože nelze veřejně soudit umění (pakliže se na něm většina účastníků výtvarného provozu shodne, což se děje) skrze zákony, které platí i pro neumělce. Takto lze soudit jen umělce, který je občanem (což je ale každý umělec). Cítíte tu pachuť hořkosti z trapné situace, k níž nemělo vůbec dojít?

A nedošlo by k ní, věru ne, kdyby Veronika Janečková byla napřed občanem, kdyby byla především člověkem, který se staral o blízkou bytost. Jenže to by podobný film nikdy nenatočila (a kulturní referenti by to cynicky nenazvali jako "generační svár"), nikdy by nemohla zneužít ke svému "uměleckému" záměru bezbrannou bytost, nikdy by nemohla zneužít důvěry, odpovědnosti a dalších hodnot, které položila na oltář "umění". Ale umění čeho? Manipulace? Spekulace v předem promyšleném scénáři?

Může vzniknout umění ze spekulace? Může vzniknout umění v důsledku manipulace? Rozdíl mezi Janečkovou a Riefenstahlovou (proboha nelze je vůbec srovnávat!) je podstatný. Leni Riefenstahlová nestvořila nacismus k tomu, aby dokonale vyjádřila to, oč v něm jde, aby ukázala na jeho zrůdnost v tak emocionálně působivé estetické formě! Nevymyslela nacismus k tomu, aby jí posloužil k vytvoření uměleckého díla. Ano, přijala zakázku na filmovou propagaci nacistické ideologie a ukryla do díla vlastní silnou výpověď, subjektivní výpověď.

Věděla co podstupuje, ale její filmy vypovídají o nacismu ještě hrůzostrašněji, než záběry z vyhlazovacích táborů. Co ale ukryla Janečková do svého filmu, který je filmem, protože se obrázky pohybují? Co řekla o týrané babičce kromě toho, že je týrána a to vlastní vnučkou? Co tím řekla sama o sobě a co subjektivního do "díla" promítla? Je výsledek její "tvůrčí" snahy uměním? Nuže pomozme si v hledání odpovědi na otázku Jana Čulíka (z výtvarného "provozu" se jí nedočkáme) právě teorií umění a její teorií odrazu, dosud dle mého soudu nepřekonanou.

Zkusím ji demonstrovat na příkladu. V teorii odrazu reaguje subjekt (umělec, jež je i objektem) na objekt (třeba model, který umělec maluje), jež v sobě zahrnuje objektivní i subjektivní. Umělec to činí sobě vlastní specifickou formou (výtvarné umění, hudba, film, tanec), přičemž ve výsledku své práce, budoucího možného díla, musí dojít ke shodě mezi subjektivním a objektivním v tom, co je odráženo, tedy v objektu. Vzájemné a v sobě obsažené struktury objektu se musí "poznat", musí se vzájemně ztotožnit.

Portrétovaný model je objektem, protože je člověkem s konkrétní anatomií, s typickými proporcemi, které ho odlišují od ostatních a je také sám sobě subjektem, neboť obsahuje sobě vlastní jedinečné psychické a mentální procesy. Aby bylo možné nazvat portrét tohoto člověka uměním, musí dílo obsahovat obě složky, objektivní i subjektivní a mezi nimi musí dojít ke shodě, tj., člověk na obraze si musí být podobný, musí to být "ON". Z toho vyplývá, že pro splnění podmínky "aby se stalo dílo uměním" zdaleka nestačí namalovat portrét jen anatomicky správně (stejně tak ve filmu nestačí, aby jen cosi zaznamenal).

Avšak ani to nestačí. V teorii odrazu je podstatná ještě jedna podmínka. Aby se mohlo stát dílo uměním, musí v sobě ještě odrážet subjekt umělce, tedy to, co v procesu vzniku díla do díla umělec sám ze sebe vloží, co stojí mimo odrážený objekt. "V uměleckém díle je odražena i subjektivní realita, něco z "nitra" umělce", píše ve své knize PhDr. Jaroslav Volek. Vklad umělce do díla je ona určující "přidaná hodnota", jež může, ale také nemusí (záleží na tom, co autor do díla vloží) rozhodovat o tom, zda se dílo stane uměním.

Je zřejmé, že sama schopnost (talent) "odrážet v díle objekt", totiž něco "správně" namalovat, či nafilmovat, ještě nemusí být uměním. Je evidentní, že obsahy (třeba etické i neetické) jsou do díla autorem vždy promítnuty, jsou v něm trvale přítomny, dílo se bez nich neobejde a jestliže jsou schopny být skrze adekvátní formu vnímány (viděny, slyšeny), mohou být i reflektovány. A jsou také schopny být "diagnostikovány", tedy posuzovány či hodnoceny, jako relevantní součást úplnosti díla a jeho hodnoty.

Teorie umění zahrnuje do kvalifikace umění totiž i to, že součástí odrazu uměleckého díla je i jeho hodnocení a také celý proces konzumu uměleckého díla spotřebitelem, jakož i to, co z něho zůstane ve vědomí konzumenta-diváka. Je nepochybné, že schopnost vytvářet umění je sice čistě specificky lidská činnost, ale že uměním nemusí být nutně všechno to, co je člověkem záměrně vytvořeno skrze jeho zvláštní schopnost přetvářet svět kolem sebe. Je proto zřejmé a je na to stále zapomínáno, že umění není nic konstantního a pevného.

Uměním totiž ještě nemusí být existence reálně namalovaného obrazu, vytesané sochy, ani natočení filmu, tedy to, co je objektivně viděno skrze formu jako výsledek subjektivní činnosti. O umění tedy můžeme mluvit dle mého názoru teprve tehdy, když je autorem do objektivního výsledku (dílo) jeho subjektivní činnosti (zpracovaná forma) přidaná nějaká hodnota (obsah). Volek píše: "Nikoliv jen "subjektivní odraz objektivních věcí", nýbrž "subjektivní odraz objektivních a současně i subjektivních věcí", to je specifická deviza platná pro umění".

Vklad umělce do díla je to, co je živé a autentické na uměleckém díle (a nebo také ne) a má právo být nutně podrobován kritickému pohledu, reflexi, onomu třetímu stupni odrazu, který, jako uznaná součást uměleckého díla, spoluvytváří jeho legitimitu a zakládá možnost označit konkrétní produkt lidské činnosti za umění. Mučení, stejně jako močení může proto být uměleckým dílem, ale stejně tak dobře ještě nemusí. Uwe Ladwig ve své Poznámce na okraj k tématu mimo jiné píše, aniž by to blíže osvětlil : "Umění není věcí tématu, ale věcí zpracování tématu".

Kdyby tomu tak bylo, bylo by logicky uměním skutečně všechno, neboť všechno, čím jsme obklopeni a co přetváříme v nějaké subjektivní činnosti, má čistě objektivní charakter, ovšem pouze do chvíle, než do výsledného produktu vložíme onu "nadhodnotu". Ale ani potom se ještě nemusí jednat o umění. Myslím že to je spravedlivý princip, bohužel pro současné umění zcela marginální. Lze proto v závěru souhlasit s Janem Čulíkem, že "umělecké dílo by mělo novým, nezapomenutelným a hlubokým způsobem osvětlit aspekty lidské existence".

Touto formulací lze vyjádřit to, co může být míněno onou přidanou hodnotou, kterou vložil umělec do svého díla. Zbývá odpověď na otázku, co z toho a nebo co jiného, stejně kvalitního, vložila Veronika Janečková do svého filmu. Dle mého názoru vložila o sobě tuto informaci : I "umělec" může s "uměleckým" záměrem týrat svého bližního! Její film je sice reálným dokumentem násilí páchaném člověkem na člověku, ale jeho obsahem je zobrazení jejího vlastního lidského selhání. Zdá se mi, že je to dost málo na to, považovat její film za umění.

Babičky je mi líto dvakrát. Poprvé jako člověka, podruhé jako nedobrovolného spoluautora dle mého názoru umělecky neúspěšného filmu. Martin Škabraha se ptá: "Bude vědecká pravda získaná mučením (např. potkana) méně vědecky pravdivá? Budeme tvrdit, že vzhledem k nemorálnosti použitých metod je výsledek nevědecký?" Odpovím citací Jaroslava Volka: "Vědecky lze na základě četby (studia) teorie o stavbě mostu přistoupit ke stavbě mostu. Neexistuje však umělecké dílo, skrze jehož vnímání (konzum) by bylo možné vytvořit umělecké dílo. Společenská funkčnost vědy je jiná než funkčnost umění".