Důstojnost, tu ať si nechá Vatikán, ani Dalajláma na ní nelpí. Speciálně Cohn-Bendit je svým způsobem ale obětí vlastní projekce. Dělá to, co se od něj čeká. Když se někde objevil nezapomenutelný Vladimír Menšík, nemusel ani ústa otevřít a už se lidé smáli a čekali, že bude legrace. Když vystoupí Cohn-Bendit (tentokrát zacílil na Václava Klause) očekává se, že bude jízlivý, vyzývavý, provokativní, útočný. S tím se prostě počítá a politik schopný občas seskočit z vlastního piedestalu je na to připraven. A může i smečovat.

Ale, aby bylo jasné, nechci se přidávat ke štěkající smečce, která se v současné době s pěnou u mord žene po stopě prezidenta republiky. Je to pohled nechutný, a jak je v českých zemích už zvykem, děje se to pod heslem "Zbabělci všech koutů země spojte se!" Naopak, domnívám se, že se Václav Klaus ve svém druhém a zřejmě posledním volebním období ocitl v situaci, kdy se pokouší myslet více na širší souvislosti a na budoucí hodnocení svého jednání, než na oblibu u současníků. I to je, pochopitelně, ze všeho nejvíce produktem osobní ješitnosti. Ale nepředbíhejme.

Jistě si mnozí vzpomínáme na opozici Havel -- Klaus. Nesmiřitelnost názorů a vzájemná osobní antipatie se zde výtečně doplňovaly. Po odchodu Václava Havla do ústraní se však toto jeho "ústraní" proměnilo ve výhodu. Neviditelný soupeř je horší než protivník, který stojí před vámi. Václav Havel českou politiku zdaleka neopustil, a je v ní vlivnější než Miloš Zeman na Vysočině, který si na šedou eminenci spíše ve svých teplákách a flanelové košili hraje, než aby měl skutečný vliv. K tomu mu chybí peníze. Václav Havel má exkluzivní přístup do řady médií, kam je zván jako deus ex machina v dobách, kdy je třeba zapůsobit na veřejnost ve prospěch amerického radaru nebo uznání albánského Kosova. Má to vypadat jako vstup nezávislého arbitra a autority. Ve skutečnosti se jedná o promyšlenou politickou kalkulaci. Skutečnost, že se v obou Topolánkových vládách objevili na postech ministrů lidé jako Martin Štěpánek, Bursík, Schwarzenberg, Parkanová, Vondra, lze sice svádět na výsledek koaličních kompromisů, nicméně stačí naslinit prst, aby bylo patrné, odkud vane vítr a kdo, zdá se, i drží kladivo, které do ODS zarazilo klín k rozštěpení.

Také samotný premiér, Mirek Topolánek, najednou v sobě objevil priority, o kterých snad v minulosti nemohl mít ani tušení. Také on najednou cítí potřebu ocenit bratry Mašíny, plédovat za samostatnost albánského Kosova, prosazovat americký radar, být američtější než Socha svobody (a propos Made in France). Zkrátka vykonávat vše, co je posvěceno srdíčkem Václava Havla a co na veřejném kolbišti prosazují také lidé, kteří k němu mají blízko. U Topolánka to připomíná osvícení, upřímné procitnutí. Nenadálé setkání s Mistrem, který otevřel oči doposud nevidoucí. Inu, síla Ducha za noci padajícího do pouště, nebo prostý výsledek agitace na člověka, který nemá dost silné vlastní intelektuální a vědomostní zázemí?

Ve všech těchto věcech (o evropské integraci nemluvě) má ale Václav Klaus názor odlišný nebo i radikálně opačný. Každopádně je to názor propracovanější i bližší většinovému mínění obyvatelstva. To však není podstatné. Na Václava Klause je v současné době veden ironizující útok, a to především od lidí, jako je například ministr Bursík v politice, a mimo politiku, ale v politicky velmi účinné televizní talk-show, herec Jan Kraus.

Manévrování Václava Klause není za této situace jednoduché. Brání mu v tom fronta, která jde, exkluzivně etablovaná v médiích, proti němu, a jejíž původ dobře vnímá. Poráží jej starý protivník prostřednictvím lidí, kteří prosazují jeho vize. (Nelze prokázat, za co tak činí.) Ale stejně tak mu v tom brání jeho osobní založení. Klaus nechce a neumí prohrávat, nechce se přizpůsobit a hledat kompromisy. Navíc pohrdá většinou lidí, s nimiž by se technicky vzato mohl spojit. Sní o nesmrtelnosti a o tom, že dějiny jednou řeknou: "Václav Klaus měl pravdu." A dějiny to možná skutečně jednou řeknou a k tomu dodají, že naopak Václav Havel pravdu neměl. Ale na veškeré soudy a rozsudky si musíme ještě počkat.

V současné době je mnohem snazší a existenčně výhodnější zastávat politickou orientaci Václava Havla a jeho souputníků, než Václava Klause, osamoceného bojovníka za vlastní nesmrtelnost na Hradě pražském. Je to smutný boj a málokdo asi před lety tušil, že právě Václav Klaus se promění v Dona Quijota de la Mancha, smutného hrdinu, jenž musí dokonce vyklidit i místo ve vlastní straně, v jejímž hnízdě se mu před očima vylíhlo hned několik podivných kukaček, na které se rozhodně už nemíní dívat.