Atmosféru prvních, těžkých let po vzniku československého státu se syrovostí dialogů, kamery i dekoracemi skutečně povedlo navodit. Přes hvězdnou skladbu scenáristů (Verner, Zelenka, Renč) a dramaturgů (Hubač, Otčenášek, Hustolesová) se však v některých okamžicích film svou popisností podobá spíš kultovním scénám z legendárního cimrmanovského Trháku (obraz na hřbitově, kde ukládají do země rakev, načež -- aby bylo jasné koho ukládají - zazní: "Chudák hostinskej, tak ho ta tubera přece jenom dostala"), neboť tvůrci podle mého podvědomě přijali plíživou hollywoodskou premisu, že co divák, to blbec (Anička cpe do okna policejního auta, jímž odvážejí vraha, medailonek, podle něhož poznala, že jejího manžela zavraždil hrobník, ačkoli jsme tentýž medailonek už předtím v mnoha dlouhých záběrech viděli na zakrváceném břiše zavražděného).

Talentem nabitý Filip Renč, který v Requiem pro panenku uměl ve smyslu české nové vlny herce "nerežírovat", dnes v některých okamžicích vypadá, jako by nikoli "nerežíroval", ale jakoby při filmování byl místo něj nějaký ochotnický divadelní režisér třetího řádu, který nechává jinde skvělého Vladimíra Dlouhého v roli Kostelníka úlisně slintat a plížit se jako v pimprlovém divadle, a Václavu Jiráčkovi dovolí stěžejní roli Hrobníka od A do Z ztvárnit jako by šlo o nějakou lidovou pouťovou hru, kde je nejdůležitější řádně vyslovovat tak, aby bylo slyšet až v poslední řadě.

A konečně: zatímco hlavní hrdina Douša (na rozdíl od předchozích v dobrém v podání Karla Rodena) zpívá svou oblíbenou píseň o kanonýru Jabůrkovi, kterému koule ustřelila úplně všechno, a on u kanónu stál a pořád ládoval, filmem skutečně lítají ustřelené končetiny, a krev, jako ve správném pouťovém panoptiku, teče po kýblech. Za Husáka se ve filmu vyhřezlá střeva skutečně ukázat nemohla, dnes už však téměř dvacet let mohou. Jak říká ve filmu Hlídač č. 47 Osud Hlídače Douši: "Jak dlouho budeš válčit?"

Nevím, jak si s touto klasickou látkou látkou poradili Otakar Vávra, Josef Rovenský a Jan Sviták, autoři filmové adaptace románu z roku 1937, a jak Hugo Haas, který jej v roce 1951 pod názvem Pickup pro film upravil, zrežíroval a ztělesnil v něm hlavní roli ve vlastním hollywoodském studiu. Z adaptace Filipa Renče jsem si však nakonec přes všechny její chyby odnesl silné poselství o tom, že boj není dobrý recept, jak se popasovat s osudem. Snad mně tento leitmotiv pomůže v klopotném vyrovnávání se se světem, jehož součástí je i urputný boj české kinematografie s nákazou hollywoodské "akčnosti".