Kapitál – ty čtyři tisícovky tiskových A5 stránek, které si od roku 1910 můžeme přečíst už všechny, tu v podstatě, v zásadě existují nejpozději od roku 1870 a zásadního a podstatného k nim od té doby nepřibylo již nic. Poslední čtvrtý díl Kapitálu (Teorie o nadhodnotě) jehož vydání pražským rodákem Karlem Kautským bylo završeno právě roku 1910 tu existuje nejpozději od r.1863 ...

Chronologie vzniku Kapitálu

Pokud jde o chronologii, Marx vycházel při psaní ze svých přípravných prací z padesátých let 19. století, zejména ze spisu „Ke kritice politické ekonomie“ vydaného v r. 1859 v Berlíně. A Kapitál pak začal vznikat, když se v polovině r. 1861 Marx pustil do psaní pokračování tohoto spisu. I toto své pokračováni pojmenoval stejně – tedy „Ke kritice politické ekonomie“.

A tehdy se obsah Kapitálu začal formovat a to v následující posloupnosti :

1. Začátek toho prvního, staršího v Berlíně roku 1859 vydaného spisu „Ke kritice politické ekonomie“ je zároveň úplným začátkem celého Kapitálu.

(stačí porovnat,.kdo má oboje)

2. Prvních 220 stran pokračování tohoto spisu z druhé poloviny roku 1861 jsou texty, které se pak staly asi polovinou I. dílu Kapitálu.

3. Někdy v roce 1862 a asi v první polovině r. 1863 v podstatě napsal pak Marx to, co bylo později nazváno IV. dílem Kapitálu neboli Teorie o nadhodnotě a co sám nazval skoro stejně „Teorie nadhodnoty“.

4. Pak napsal první verzi toho, co bude III. dílem Kapitálu.

5. Potom dokončil druhou část toho, co bude jednou textem I. dílu Kapitálu.

I. díl Kapitálu je tedy v polovině roku 1863 hotov – myšlenkově a obsahově, i když ještě nebyl redakčně připraven k vydání tiskem

6. V letech 1864-65 pak rozšířil, prohloubil a dostatečným obsahem naplnil - od r. 1863 myšlenkově už hotový - III. díl Kapitálu.

Začátkem roku 1866 byl tedy hotov I., IV. a III. díl Kapitálu – myšlenkově i obsahově. K dispozici tu byl utříděný a souvislý materiál pro šest svazků ze sedmi.

7. V letech 1865-67 pracoval jednak na přípravě vydání I. dílu a jednak načrtával a myšlenkově dotváří II. díl Kapitálu (tzv. rukopis I.).

II. díl Kapitálu vzniká tedy myšlenkově (a poté i obsahově) jako poslední.

V době vydání prvního dílu tedy myšlenkově celý Kapitál, jak ho známe dnes, už existoval a skoro celý (I.,III.,IV. díl) existoval i z hlediska úplnosti obsahu. Marx už jen zaplňoval obsahem dosud příliš fragmentární a jen načrtnutý II. díl. A s touto prací (tzv. rukopis II.) byl hotov nejpozději v roce 1870.

Co bránilo ... ?

Podle Engelsovy předmluvy k II. dílu z roku 1885 I. díl Kapitálu začal Marx připravovat k vydání někdy v roce 1865.

Dvě hodiny po půlnoci 16. srpna 1867, jak nám sděluje Marxův dopis Engelsovi ze stejného data, bylo vše hotovo a práce se mohl chopit vydavatel. Dva roky práce na přípravě vydání I. dílu ... A to Marxe odváděla od práce na redakci práce na prvním konceptu chronologicky posledního, to je II. dílu.

V roce 1870 je Kapitál z hlediska obsahu, který známe dnes, v zásadě hotov. To není obecně zpochybňováno, a z Engelsových předmluv to vyplývá celkem jasně.

Čas běží a přesto další svazky nevycházejí ...

Uběhlo 13 let. Marx umírá.

Engels připravuje z materiálu, který po Marxovi nalezl, II. díl Kapitálu a vydává ho zhruba za stejnou dobu, kterou Marx potřeboval k vydání dílu prvního ...

Jak to ?

Co 13 let bránilo Marxovi provést operaci, která po Marxově smrti zabrala Engelsovi stejnou dobu jako Marxovi redakční příprava I. dílu dvacet let předtím – tj. roky dva ?

Operaci, kterou by Engels jistě zopakoval zhruba za relativně stejnou dobu i v případě dalších dvou svazků dílu III. - pokud by se ovšem neúspěšně a donkichotsky nesnažil – jak sám v předmluvě k III. dílu přiznává – Marxe nahradit v práci na pátém oddílu věnovaném úvěrovému kapitálu ?

Co bránilo ....

Vždyť jestliže byla práce přece z zásadě zcela dokončena a hotova z valné části v roce 1865, s kompletním II. dílem v roce 1870, proč tedy nenásledovala v normálním čase redakce a vydání dalších dílů z této už dokončené práce ?

Bylo sice možno chápat nutnost nějakých korektur či doplňků, ale ne takových, které trvají 13 let, když v případě I.dílu šlo maximálně o dva roky a to ještě zpracovávaná surovina přibývala i těchto dvou letech (odkazy ještě z r. 1867) a to navíc Marx vedle přípravy redakce I. dílu načrtával i ten poslední díl, redakčně později jako druhý díl vydaný...

■ ■ ■

Vysvětlit to vše jen únavou a nemocí nelze. Marx se přece i v 70. letech angažoval dál i politicky a organizačně, dál také psal v rámci diskusí v dělnickém hnutí a toto jeho angažmá by přece nemoc - znemožňující připravit další svazky hotového Kapitálu k vydání - znemožňovala také. Navíc Marxovo zdraví se zhoršilo i v letech, které předcházejí prvnímu vydání I. dílu – kolem roku 1865. Přesto v té době Marx dokončuje III. díl, načrtává II. díl a pracuje na vydání I. dílu. Ostatně Engels v předmluvě k prvnímu vydání druhého dílu jasně uvádí, že po r. 1877 se Marxovi zdraví zase zlepšilo.

Teprve po smrti své milované Jenny otupěl natolik, že lze psychicky vysvětlit, že ho nějaký Kapitál přestal zajímat. „Maur je mrtev taky“ řekl prý po Jennině pohřbu Engelsovi a po své dceři příteli později rezignovaně vzkázal, ať „s tím“ (už se neměnící surovinou Kapitálu) „něco“ udělá ... Do té doby (zejména v letech 1877-78, kdy se „do toho“ neúspěšně pustil) se mu ale zopakovat „redakční dvouletku“ nepodařilo, třebaže materiál už 10 let čekal ...

Chyběla tedy v 70. letech vůle ?

Ale vůle k čemu ?

Vydat text, který nakonec beztak vydán byl a stačily k tomu (stejně jako v polovině 60. let u prvního dílu) dva roky ? Nebo snad přepracovávat surovinu z roku 1870, kterou ale dnes známe zhruba ve stejném znění jako v tom roce 1870 ? Co se tedy psychicky s Marxem stalo ?

Bylo to, co nakonec vyšlo, tím, co Marx chtěl, aby vyšlo a to nejen z hlediska nekonečného vybrušování puntičkáře, ale i z hlediska podstatných obsahových náležitostí ... ?

Nekonečné puntičkářství jako vysvětlení ?

Pokud se ale budeme snažit nalézt vysvětlení v nějakém Marxově nekonečném puntičkářství, tak jde takříkajíc o argument typu „dvousečná zbraň“. Jak byl v jiných věcech bohém a „nepořádník“, ve své práci byl Marx velmi důkladný a o jistém puntičkářství se jistě hovořit dá. Jenže pokud by mělo mít toto puntičkářství rozměry, které by už byly schopny tuto naší záhadu vysvětlit, pak by předtím těžko mohl vyjít DÍL PRVNÍ za dva roky, kdyby šlo o Marxovu vlastnost v tak velké intenzitě. Jenže tomu I. dílu se to „podařilo“ – vyjít za dva roky od zahájení přípravných prací pro tisk. Myslím, že laskavý čtenář chápe, že není možné určitý argument použít jen na jednom místě – jak s ním jednou začneme pracovat, musíme ho pak už používat obecně ... A ohýbat tuto skutečnost účelově a násilně vysvětlením, že se Marxova nátura za pět let takto výrazně změnila, není důstojné pro argumentaci určité úrovně ...

Pustošivý vliv transformačních „švů“ v díle na Marxovu sebedůvěru ?

Pokud je válečným polem politická ekonomie, dá se říci, že odpůrci i příznivci Marxe se nejvíc a nejraději utkávají nad rozdílem mezi I. a III. dílem Kapitálu – přesněji řečeno nad tzv. transformačním problémem.

Marx se tehdy musel vypořádat s okolností, která mu nabourávala pracovní teorii hodnoty vysvětlenou v I. díle. Bylo (tehdy) obecně uznáváno a zřejmě v tehdejším kapitalismu volné soutěže i empiricky potvrzováno, že kapitalista má minimálně tendenci těžit z celého svého kapitálu stejnou míru průměrného zisku - nezávisle na tom, jaký podíl z tohoto svého kapitálu dává zmíněný kapitalista na mzdy a kolik na výrobní prostředky. Marx to normálně uznával a proto taky zpracoval - podle časové posloupnosti vzniku Kapitálu tedy už v první polovině 60. let - koncepci transformace pracovních hodnot ve výrobní ceny.

A tato oblast je oblíbený terén, na kterém Marxovi odpůrci rádi trhali a trhají Marxovu ekonomickou teorii na kusy. Dokazovali a dokazují, že právě zde se stala jeho celková teorie nekonzistentní. A co je pak snazší než na výše položenou otázku, co se to stalo, že další díly už nevycházely, pohodlně odpovědět :

Marxovu intelektuální sebedůvěru a rovnováhu rozvrátil transformační problém, byl si vědom, že jeho řešení je neuspokojivé atd. atd. atd. ...

To je ovšem velmi nepravděpodobné.

Je třeba si hlavně uvědomit na jakou otázku odpovídáme. Nejde totiž o otázku, u kterého politickoekonomického tématu se nemarxistovi nejlépe mlátí Marx po hlavě, kde by asi v anketě zvítězily transformační problém se slušným náskokem (protože druhý kandidát na tuto roli - neuspokojivé vymezení pracovní síly s absentující rolí vertikály pracovních schopností - se stalo neuspokojivým teprve až časem – za jeho života šlo o rozumnou abstrakci reality – pozn. : kde se tomuto handicapu vymykaly Rukopisy Grundrisse, šlo o náznaky ve výletech do vzdálené komunistické budoucnosti, ne o politickou ekonomii kapitalismu, kterou byl Kapitál).

My jsme si ovšem zde položili otázku jinou a sice :

Kde sám Marx mohl případně nejspíš podléhat nejistotě (a i to je jen spekulace) ... A to je otázka výrazně odlišná ...

Je pravda, že každého vědce provázejí pochybnosti. Marx si jistě uvědomoval, že každé řešení jakéhokoli problému, tedy i ta jeho transformace pracovních hodnot ve výrobní ceny má své náklady a své oběti. Hodnota zboží se přesouvá kamsi hluboko jako jakási podstata. Nebýt transformace, tak tu – alespoň logicky a teoreticky v rámci příslušné teoretické soustavy - nejsou ani problémy s rozdílem mezi skutečnou cenou a pracovní hodnotou a cena se může s pracovní hodnotou systémově krýt (kolísat kolem ní z důvodů časového přizpůsobení). Umožňuje to mimořádně elastický pojem „společensky nutné množství pracovní doby (abstraktní práce)“, kterým je hodnota definována a který má výkyvy poptávky a nabídky už přímo v sobě zabudovány, takže není třeba hodnotu nějak modifikovat v cenu. Prostě část skutečně individuálně vynaložené práce není uznána jako společensky nutná nebo do „společensky nutného množství (abstraktní) práce“ naopak schází. Cena jako parametr vůči skutečným (individuálním) a tedy „utopeným“ nákladům výrobců může být pojata – alespoň teoreticky – přímo jako pracovní hodnota. Po zabudování transformačního mechanismu mají ceny už jiné těžiště – výrobní cenu a skutečná cena se s hodnotou krýt nemůže ani teoreticky.

A poté, co se pracovní hodnota zboží stala pro Marxe v tehdejším kapitalismu už jen hlubinným základem a (snad) podstatou výrobní ceny, kolem které (namísto hodnoty) pak skutečné ceny kolísají, byl schopen napsat následující věty signalizující jakýsi podivný ústupový boj na předem připravené pozice :

„Směna zboží za jejich hodnoty nebo přibližně za jejich hodnoty odpovídá tedy mnohem nižšímu stupni než směna za výrobní ceny, k níž je třeba určité výše kapitalistického vývoje...I kdybychom nebrali v úvahu to, že ceny a pohyb cen jsou ovládány zákonem hodnoty, je tedy naprosto správné považovat hodnoty zboží nejen teoreticky, ale i historicky za prius výrobních cen (něco, co je předchází). Platí to pro poměry, kdy výrobní prostředky patří tomu, kdo s nimi pracuje, a takový stav nacházíme ve starém i moderním světě jednak u rolníka, který sám pracuje a má půdu, jednak u řemeslníka...“ (Kapitál III/1, SNPL 1955, Praha, str. 193)

Tyto věty skutečně připomínají spíš postoj Smitha v této věci, než známou jistotu Davida Ricarda, že pracovní teorie hodnoty platí, třebaže JEN „na 93%“. A tyto věty také nalezneme v prvním ze závěrečných Engelsových dodatků (viz Kapitál III/2., SNPL 1956, str. 440), kterými trojdílný TEORETICKÝ Kapitál končí (tedy bez třísvazkového 4. dílu zvaného „Teorie o nadhodnotě“, který se zabývá HISTORIÍ EKONOMICKÉHO MYŠLENÍ). To, co pak Engels ve svém prvním dodatku píše, je sice výborná argumentace v diskusi, ale z hlediska obhajoby platnosti pracovní teorie hodnoty to nebezpečně připomíná určitou rezignaci. nebo opět již zmíněný „ústup na předem připravené pozice“. Jak jinak aspoň hodnotit věty jako : „ ....Marxův zákon hodnoty platí všeobecně – pokud vůbec ekonomické zákony platí - po celé období prosté zbožní výroby, tedy až do doby, kdy se vznikem kapitalistické formy výroby dochází k modifikaci zbožní výroby. Do té doby ceny tíhnou k hodnotám , určeným Marxovým zákonem, a kolísají kolem nich tak, že čím plněji se rozvíjí prostá zbožní výroba, tím více se průměrné ceny v dlouhých obdobích, nepřerušovaných vnějšími násilnými poruchami, shodují s hodnotami až na veličinu, které je možno nedbat. Marxův zákon hodnoty má tedy ekonomicky všeobecnou platnost pro období, které trvá od počátku směny, jež přeměnila výrobky ve zboží, až do XV. století našeho letopočtu...“(Kapitál III/2., SNPL 1956, str. 444). Rozdíly mezi původním a kapitalistickým stavem věcí jsou takto zdůrazněny spíše ve „smithovském“ duchu, což zrovna nesvědčí o nějakém přílišném sebevědomí v tomto směru.

Jenže to všechno nebylo pro Marxe žádná novinka v době, kdy k vydání připravoval I. díl Kapitálu.

■ ■ ■

Transformační problém sám o sobě to tedy asi nebude. Jedině, že by Marx odhalil na úseku transformační problematiky něco po vydání I. dílu, co by mu transformační řešení narušilo a co předtím nevěděl.

To sice není úplně vyloučeno. Po úpravách provedených ruským matematikem a statistikem Ladislausem Jozefovičem von Bortkiewiczem se – už dávno po smrti Marxe i Engelse - Marxův svět hodnot a výrobních cen rozlomil : celospolečenská summa hodnot a celospolečenská summa výrobních cen se nemohou rovnat.

Aby summa hodnot ve společnosti jako celku zůstala totožnou se summou výrobních cen, což je teze, se kterou Marx normálně pracoval, je nutno vycházet (pokud nezpochybňujeme jiná východiska) z původního Marxova postupu, kdy na vstupu do produkčního procesu jsou hodnoty, zatímco na výstupu už výrobní ceny.

Pokud ale budeme uvažovat výrobní ceny na vstupu i na výstupu, jak je to systémově logické v simultánním koloběhu, který nemá ani začátek ani konec (vždyť pracovat je nutno s kategoriemi téže hladiny abstrakce, tedy s výrobními cenami), pak ovšem platí, že summa hodnot není totožná se summou výrobních cen.

Marxovy matematické schopnosti nebyly - na humanitně vzdělaného člověka – zrovna špatné a jak ukazují jeho Matematické rukopisy (v českém překladu vydala Svoboda 1978, Praha), jeho zájem se soustředil na matematickou analýzu a tedy i derivace, nezbytné při používání pozdějších marginálních kategorií. S ohledem na to a s ohledem na Marxovu brilantní logiku genetického dědice z generace skvělých rabínů, lze si představit, že Marx si tento problém odhalený veřejnosti až právě Bortkiewiczem, uvědomoval už sám.

Což o to – kdyby toto Marx zjistil, mohlo jít o silnou ránu. Kdo Kapitál četl, ví, jak často je zde argumentováno, že z hlediska příslušných celospolečenských agregátů se tato rovnost předpokládá a že pouze UVNITŘ ekonomiky, tedy u jednotlivých cen v jednotlivých odvětvích nastupuje hodnota transformovaná do jednotlivých výrobních cen v závislosti na organickém složení jednotlivých vyrábějících kapitálů jakožto POUHÉ VÝKYVY na tu či opačnou stranu, které by se měly vzájemně rušit, když na úrovni celku panuje shoda. V tom utvrzoval ostatně marxisty i jeden z posledních protagonistů objektivní, na marginalismu stále ještě nezaložené teorie hodnoty profesor Vilém Lexis (viz Engelsova předmluva k III. dílu Kapitálu, cit. vydání, str. 16).

Neexistuje však žádná stopa ani náznak, že by Marx na Bortkiewiczem pak řešený problém za svého života narazil. Snad jediné, co bylo k III. dílu Kapitálu přidáno po r. 1865, totiž sešit výpočtů míry zisku a míry nadhodnoty z roku 1875 neobsahuje nic, co by mohlo vzbuzovat podezření, že tato spekulace má co dělat se skutečností ...

Lze tedy uzavřít :

V době, kdy Marx připravoval k vydání I. díl, existoval už kompletně i III. díl. Zcela přesně řečeno - nescházelo nejen nic zásadního a podstatného, ale ani nic jen trochu závažnějšího a dokonce (na rozdíl od dílu II.) nescházelo prakticky vůbec nic ani textově v celé té části, která se týkala transformačního problému, jak ji známe dnes.

Ohledně transformačního problému byl Marx v roce 1865 prostě hotov. Pravda později byl ještě zapracován onen sešit se vzorci týkajícími se vztahu mezi mírou zisku a mírou nadhodnoty z roku 1875 – ale to je už jen technická konkretizace a navíc plně v souladu s předcházejícím 10 let už zcela dokončeným textem.

Vše ohledně „transformačního problému“ existovalo UŽ v době přípravy I. dílu Kapitálu a Marx, tento tvrdošíjný o dokonalost usilující puntičkář (ve věcech intelektuální práce - jinak šlo podle historických údajů a zdrojů (i těch neutrálních, nenávistně nezaujatých) o bohéma a člověka spíše po všech ostatních stránkách nezodpovědného) PŘESTO onen I. díl Kapitálu vydal. To by se těžko stalo, kdyby Marx dospěl k závěru, že např. mezi I. a III. dílem jsou rozpory ohrožující konzistenci celého díla

Že jde o rozpor ohrožující konzistenci celého Kapitálu si samozřejmě mohou myslet jiní.

Marx si to ale zjevně nemyslel a proto sám problém transformace (a snad i transsubstanciace) hodnot ve výrobní ceny nemůže být důvodem záhady, která nás zajímá (neschopnost vydat už hotové dílo celé).

Z Engelsových předmluv navíc vyplývá, že transformační úsek nekladl ani Marxovi ani pak Engelsovi při redakci nikdy žádný odpor a Marx se jej ani nesnažil v 70. letech nějak přepracovávat (zmiňovaný sešit s výpočty vzájemného vztahu míry zisku a míry nadhodnoty z roku 1875 je pouhým doplňkem).

Pokud vůbec měl Marx v úmyslu na nějakém tématu III. dílu Kapitálu dál pracovat, mohlo jít spíš o :

a) rentu

Jak víme z Engelsovy předmluvy k III. dílu Kapitálu, Marx se v 70. letech také věnoval pozemkové rentě jako „Velkému tématu“ a nikdo ví, kam ho nakonec zavedla tato studia. Podle Engelse však měl v této věci velký cíl. Engels dokonce v předmluvě ke II. dílu píše

„... pro tento oddíl (šestý) podnikl Marx v sedmdesátých letech zcela nová speciální studia. Po léta studoval v originálu statistiky a jiné publikace o pozemkovém vlastnictví, které se v Rusku po „reformě“ z roku 1861 staly nevyhnutelnými a které mu ruští přátelé dodali tak úplné, jak to bylo žádoucí, dělal si z nich výpisky a zamýšlel jich použít při novém zpracování tohoto oddílu. Při rozmanitosti forem jak pozemkového vlastnictví, tak i vykořisťování zemědělských výrobců v Rusku mělo mít v oddílu o pozemkové rentě Rusko tutéž úlohu jako v knize I. Anglie při zkoumání průmyslové námezdní práce. Nebylo mu bohužel přáno tento plán uskutečnit ...“

Pokud se někdo zabývá určitým speciálním tématem, může toto téma jakoby ožít a vymknout se z myšlenkových postupů toho, kdo je myslí. Myslím, že není vůbec vyloučeno, že by Marxovi mohl pojem renty začít „bobtnat“, překračovat hranice pozemkového vlastnictví a stávat se čím dál obecnějším. Kam ho ovšem ve skutečnosti tato studia zavedla, známo není ...

Engels se zmiňuje jen o shromažďování údajů a k redakci na III. dílu se už Marx nikdy nedostal ...

b) úrokový kapitál, úvěr, peníze jako svébytný fenomén

Že nebyla transformace hlavním trápením obou velkých mužů, je v Engelsově předmluvě k III. dílu Kapitálu řečeno už přímo a výslovně. Engels o materiálu, který byl z veškeré „suroviny Kapitálu“, se kterou musel pracovat, podle všeho asi v nejhorším stavu pro redakci, píše toto :

„Hlavní potíže činil V. oddíl, který nadto pojednává o nejspletitějším předmětu celé knihy. Právě když Marx zpracovával tento oddíl, přepadl jej jeden ze zmíněných těžkých záchvatů nemoci (někdy v letech 1864-65 – viz shora chronologie a viz Kapitál III./1, SNPL Praha 1955, str. 11 nahoře – pozn. M.T.). Neexistuje tedy ani hotový koncept, ba ani schéma, jehož obrysy by stačilo vyplnit, nýbrž jen náznak zpracování, který záleží převážně v nespořádané spoustě záznamů, poznámek, materiálu ve formě výpisků. Nejprve jsem se pokoušel, jak se mi to do jisté míry podařilo u prvního oddílu, dokončit tento oddíl tak, že jsem vyplňoval mezery a zpracovával jen naznačené úryvky, aby tento oddíl alespoň přibližně obsahoval všechno, co tam chtěl mít autor.

Pokusil jsem se o to nejméně třikrát, ale pokaždé jsem ztroskotal a čas, který jsem ztratil, byl jednou z hlavních příčin zpoždění. Konečně jsem si uvědomil, že to tak nepůjde. Byl bych musel probrat celou obrovskou literaturu tohoto oboru a nakonec by z toho bylo něco, co by přece jen nebylo Marxovou knihou. Nezbylo mi než vzít to zkrátka a omezit se na to, že jsem co nejlépe uspořádal to, co tu bylo, a připojil jen nejnezbytnější doplňky.

A tak jsem byl na jaře 1893 s hlavní prací na tomto oddílu hotov.“ (Kapitál III/1, SNPL 1955, Praha, str. 12)

Takže jak vidíme, pokud jde o samotného Engelse, ten později, při redakci III. dílu Kapitálu taky nezápolil s žádnou transformací. Zápolil ovšem (a neúspěšně, jak nám sám sděluje) s V. oddílem, který se ale týkal zejména úvěru, úroku a peněz. A zápolil s tímto tématem dlouho, velmi dlouho. Zatímco redakce II. dílu (textově krátkého, „pětisetstránkového“) trvala asi stejně jako toho prvního (dlouhého, „osmisetstránkového“), tedy asi 2 roky, s redakcí III. dílu (pravda dohromady „devítisetstránkového“, čili o něco většího než ten první) se mořil 8 let. A prý - jak sám uvádí - zejména kvůli onomu V. oddílu ...

II. díl Kapitálu klade odpor při redakci

Osobně se domnívám, že opřít bychom se měli o shora uvedená chronologická data a věnovat větší pozornost opomíjenému II. dílu Kapitálu.

K tomu ale jedna poznámka ...

První část III. dílu, tedy polemika nad transformačním problémem sice poněkud zastiňovala a zastiňuje všechno ostatní. Nedá se ale říci, že by II. díl Kapitálu jako téma otázek a odpovědí všichni přehlíželi – zaujati a zaslepeni transformačním problémem.

Např. pro Janu Robinsonovou jako protagonistku toho keynesiánství, které se nechce nechat naroubovat na marginalistickou neoklasickou mikroekonomií, ale má ambici vytvořit vlastní mikroekonomické základy, výjimečně nezastiňoval transformační problém vše ostatní. II. díl je pro ní velmi významný – snad dokonce významnější než ta transformační první část III. dílu. A jako představitelka těch Keynesových pokračovatelů, kteří jsou k Marxově osobě a teorii tradičně vlídní (na rozdíl od jejich učitele, který Marxem upřímně pohrdal) předvedla v knize Essay o marxistické ekonomice napsané za II. světové války, že patří k těm mála významným nemarxistickým ekonomům, kteří si Marxe nejen váží, ale kteří ho i dobře znají.

■ ■ ■

II. díl Kapitálu vznikl jako poslední. Třebaže jeho myšlenkově úplný, obsahově a textově však přece jen fragmentární koncept existoval už před vydáním I. dílu, je II. díl jediný, který ve své obsahové úplnosti ve skutečnosti vznikl (v podobě tzv. rukopisu II. uváděnému v Engelsově předmluvě k II. dílu) až po vydání I. dílu.

Jedině zde tedy existoval určitý bianco šek v tom smyslu, že Marx při vydání svého prvního dílu neví, jak mu z hlediska konzistence celého díla, bude II. díl „pasovat“, protože neví, jestli se kostra (pravda myšlenkově uceleného) fragmentu zaplní obsahem, který zhruba očekává (tj. očekává to s ohledem na onu už existující myšlenkovou úplnost). Zde neví, jestli materiál nezačne žít vlastním životem až začne proměňovat sám druhý díl v rámci zaplňování dalším textem, protože rozvíjení tématu si člověk „nemůže zakázat“ i kdyby chtěl – jde o spontaneitu tvůrčího myšlení. Zde se sice, že se to nakonec v roce 1870 nestalo ...

Ale nejde jen o to, že II. díl vznikl poslední a mohl být oním „bianco šekem“.

Engels ve svých předmluvách nehovoří o tom, že by snad Marx v 70. letech předělával něco na textu tvořícím budoucí III. natož IV. díl.

Lze samozřejmě namítnout, že před Marxem byla teprve redakce II. dílu, takže III. díl nechával proto zatím na pokoji. To ale problém naší záhady neřeší, spíš posiluje – II. díl je problémem nezávisle na tom, jestli III. díl by se jim případně stal taky. Nehledě k tomu, že pokud jde o začátek, tak Kapitál jakožto „surovina“ vznikal střídavě, „na přeskáčku“ (zejména první a třetí díl) ...

Buď jak buď, ať už by to dopadlo s III. dílem jakkoli, II. díl Kapitálu dal zřejmě Marxovi pořádně zabrat. V podstatě po r. 1865 vlastně zápolil výlučně jen s tím zatraceným II. dílem – nejdřív náčrt jako poslední ze všeho materiálu, pak nejpozdější úplný text z celého Kapitálu (tzv. rukopis II.) a pak v druhé polovině sedmdesátých let snaha přepsat tento komplexní rukopis II tak, aby mohl posloužit jako podklad pro vytištění II. dílu podle Marxových představ.

Přitom nešlo o takovou tu puntičkářskou práci, která nesmírně pomalu, ale přece jen probíhá, krůček po krůčku, nesmírně pomalu, ale přece. K úpravám II. dílu bylo přistoupeno v době, kdy Marx nenacházel důvod něco výrazně měnit na zbývajících ještě nevydaných textech Kapitálu (III. a IV. díl).

Na rozdíl od kdysi dílu I., kde práce na redakci pokračovaly prostě od začátku až na konec a pak byl prostě vydán, II. díl, vytvořený navíc jako poslední, byl nejen znovu pro redakci upravován, ale tyto úpravy nebyly dokončovány. Marx se v období od března 1877 do léta 1878 vracel vždy na začátek : rukopis V. – první čtyři kapitoly prvního oddílu (metamorfóza kapitálu z peněžního přes produktivní do zbožní podoby), rukopis VI. – první kapitola prvního oddílu (koloběh peněžního kapitálu), rukopis VII – opět nedokončený, Engels ale dále nekonkretizuje, jen uvádí, že jde o rukopis krátký (7 fóliových stran).

V posledním rukopisu VIII., který asi vznikl někdy od druhé poloviny r. 1878, zápolil pak Marx s třetím oddílem obsahujícím problematiku celkové (prosté a rozšířené) reprodukce společenského kapitálu, tedy jeho reprodukční schémata. Dále se utkával se 17. kapitolou o oběhu nadhodnoty, která je zcela na konci druhého oddílu. V III. oddílu je také Marxovo rozsáhle zdůvodněné odmítnutí struktury hodnoty, jak byla pojímána u jeho předchůdců, zejména Adama Smitha. Hodnota zboží je u klasiků totiž dána – pokud bychom použili Marxovu symboliku – pouze formulí v + m, přičemž místo přenášené hodnoty konstantního kapitálu („c“ ) nastupuje u klasiků navrstvený nekonečný řetězec předchozích živých prací „v + m“, které se vyskytují proti proudu času a výrobního procesu (je-li hodnota dána prací, je každé „c“ navrstvený souhrn „starších“ v + m z minulosti ...

Je zajímavé, že pokud by nám splývala dnešní teorie cen s klasickou teorií hodnoty, lze podotknout, že postkeynesiánci zas naopak„odstěhovali“ v rámci svých nemarginalistických mikroekonomických základů pomyslné „c“ ve svých nejabstraktnějších modelech do ziskové přirážky a kromě ní tvoří cenu (hodnotu?) jen ono pomyslné „v“ ...

O 17. kapitole Engels v předmluvě k II. dílu píše : „...Značná část kapitoly XVII. druhého oddílu, která se vůbec do jisté míry vztahuje ke třetímu oddílu, byla znovu přepracována a rozšířena. Logický postup se tu často přerušuje, ve výkladu jsou místy mezery a zejména na konci je úplně zlomkovitý. Ale to, co chtěl Marx říci, je tu tak či onak řečeno ...“(Kapitál II., SNPL Praha 1954, str. 14).

Skutečně ? To se už nikdy nedozvíme ...

Skrývá se snad řešení naší záhady tady ?

Marx na „cestě do Lausanne“ ?

S ohledem na roli, kterou tu II. díl Kapitálu takto hraje, si dovolím vyjádřit určité podezření. Osobně se domnívám, že si Marx při práci na rukopisu II. a na úpravě II. dílu pro tisk možná uvědomil mnohem víc než jindy okolnost, která mu nebyla neznámou ani dříve – ale nyní ji viděl zvlášť ostře nasvícenou jakoby pod silným směrovým reflektorem ...

Představme si situaci.

Marx věděl, že popisuje kapitalismus, mimořádně dynamický systém a současně se znovu probírá svými reprodukčními schématy - možná už na konci let 60. při tvorbě rukopisu II., a možná nejvíc úplně nakonec ve svém posledním rukopisu VIII. (který právě obsahuje téma reprodukčních schémat, kritiku formule hodnoty zboží u klasiků (v Marxově symbolice kritiku hodnoty zboží jakožto „v + m“) a rovněž obsahuje 17. kapitolu zabývající se oběhem nadhodnoty).

Reprodukční schémata jsou samozřejmě vysoce abstraktní a obsahují náročné předpoklady pro své uplatnění. Ale už to, že se s nimi vůbec pracuje, že jsou zkoumány víc a víc podmínky, za kterých dochází k reprodukci kapitalismu jako soustavy, ke kapitalistickému zhodnocení, k realizaci produkce, zbavuje charakteru samozřejmosti mnoho z toho, co je v I. díle Kapitálu považováno prostě za „neproblematizované okolí“ (et ceteris paribus). Možná se Marxovi vyjevila víc než kdy předtím mezera mezi jeho kategoriemi, které byly sice obecně definovány v souladu se strukturalisticko-genetickým charakterem Marxova učení jako celku, ale v I. díle byl tento charakter „odstíněn“ operací et ceteris paribus, byla zde vytknuta před závorku realizace produktu a reprodukce okolních podmínek, aby se k tomu bylo možno případně vrátit POTOM ...

Ale je vůbec přípustné takové „POTOM“ ?

A když k tomu „POTOM“ tedy dojde, co se stane s použitými kategoriemi – ať už těmi vlastními, tak převzatými ?

Obrazně řečeno na žerdi marxistické politické ekonomie se dosud třepotal prapor s nápisem „Et ceteris paribus“ a Marx mohl pociťovat tendenci provést v té své politické ekonomii SÁM to, na co např. pozdější ekonomie poklasická měla svou dělbu práce. Pokud bychom použili přirovnání s budoucností Marx mohl jevit tvrdošíjnou snahu být v oblasti postricardiánské klasické ekonomie současně někým jako později byl Marshall i Walras – a přitom obojím současně ...

Kategorie hodnoty jako příklad ...

Jak víme, základní, klíčová kategorie z I. dílu Kapitálu hodnota konkrétního výrobku určeného ke směně není dána při výrobě vynaloženou a ve výrobě tedy utopenou prací konkrétním výrobcem takového výrobku. Podle Marxovy vlastní teorie je přece hodnota určitého výrobku v každém okamžiku existence tohoto výrobku práce společensky nutná k vyrobení dalšího exempláře výrobku stejných užitných funkcí. To už je objasněno i v tom I. dílu Kapitálu a dokonce už v práci „Ke kritice politické ekonomie“ z roku 1859 : „.... Pracovní doba obsažená v nějakém zboží je pracovní doba nutná k jeho výrobě, tj. pracovní doba nutná k tomu, aby byl za daných všeobecných výrobních podmínek vyroben nový exemplář téhož zboží.“ (Ke kritice politické ekonomie, SNPL Praha 1953, str. 15).

Hodnota výrobku tedy neustále kolísá a je přímo dána možnostmi reprodukce tohoto výrobku, které jsou zároveň neodlučitelně svázány s možnostmi realizace.

Ano - hodnota je dána i poptávkou a nabídkou. Klasickým omylem je totiž běžně rozšířená představa, podle které je hodnota je podle Marxe prostě vynaložená práce a poptávka a nabídka určuje konkrétní cenu buď vyšší při zvýšené poptávce, případně při snížené nabídce nebo naopak nižší při zvýšené nabídce, respektive snížené poptávce.

Jenže to přece není pravda. Tržní ceny by sice měly kolísat kolem hodnot (dáme nyní stranou modifikaci ve výrobní ceny), ale jen proto, že změny jakéhokoli činitele ovlivňujícího cenu neprobíhají okamžitě, ale přizpůsobení probíhá v rámci nenulového časového úseku.

Tržní ceny kolem hodnot kolísají kvůli této skutečnosti. Ne z titulu nějaké vnější poptávky a vnější nabídky.

A to proto, že poptávka a nabídka nejsou prostě u Marxe vnější - jsou plně zakomponovány UŽ přímo do pojmu hodnoty. Když je poptávka po nějakém zboží nízká, část skutečně vynaložené práce nebyla uznána jako společensky nutná (byla vynaložena zbytečně) a naopak když je poptávka po nějakém zboží vysoká, bylo vynaloženo příliš málo práce, aby byla poptávka uspokojena. Další vynakládání práce snižuje deficit práce skutečně vynaložené oproti práci společensky nutné, potřebné. Nabídka produktů se hromadí a pokud ten deficit zmizí, začne hodnota klesat – to znamená že společensky nutným se už nemůže udržet dosavadní relativně vysoké množství práce určující hodnotu, ale nově to bude muset být nějaké nižší, snížené množství společensky nutné práce na výrobek, aby koupěschopná poptávka byla povzbuzena a právě se vytvářející převis nabídky tím opět eliminován a toto nižší ustálené množství společensky nutné práce už jako hodnota zboží ustáleno.

Čím náročnější podmínky pro výrobce zformuje takto celospolečenská reprodukce jako odraz zvaný HODNOTA, tím víc začnou výrobci odpadávat, produktu přestane vůči probíhající spotřebě přiměřeně přibývat, protože se budou výrobci od výrobku z přesyceného trhu odvracet. Produkt bude spotřebováván a nedostatečně nahrazován, produktu bude zas naopak ubývat, pomyslné kyvadlo půjde zase zpět, společensky nutné množství práce začne opět stoupat, hodnota poroste, protože uznána bude i ta vynaložená práce, která ještě před nedávnem jako společensky nutná uznána nebyla, atd. atd. atd. ...

Že realizace do pojmu hodnota nepatří a poptávka a nabídka jsou něco, co teprve konkretizuje podstatu-hodnotu ?

No to právě teď už říci nelze. Na to měl autor (Marx) myslet dřív než začal kategorii hodnoty definovat tím „společensky nutným množstvím práce“ jinak ovšem plně odpovídajícím strukturalisticko-genetickému charakteru jeho vlastního učení obecně. Kdyby řekl, že hodnota je dána prostě náklady individuálně vynaložené (utopené) práce a zboží se prodává za ceny, které jsou hodnotami korigovanými poptávkou a nabídkou, tento druh problému by tu nebyl - ale vznikly by ihned jiné problémy, podstatně závažnější ...

Když už Marx jednou používá nikoli skutečně vynaložené a utopené náklady pracovní doby, ale právě ten mimořádně elastický pojem „společensky nutné množství pracovní doby“, kterým je hodnota definována a který má výkyvy poptávky a nabídky už přímo v sobě zabudovány, nemůže tento obsah takto definovaného pojmu zas opustit a vyhnat poptávku a nabídku kamsi ven, „na mráz“. Společensky nutné množství práce není fenomén, který existuje jen za situace, kdy se poptávka a nabídka kryjí. Společensky nutné množství práce je generováno a vymezováno při jakémkoli poměru mezi poptávkou a nabídkou. Marx musí respektovat vlastní definici a tedy i vyvodit z ní všechny důsledky, které jsou s takto definovaným pojmem spojeny. Prostě část skutečně individuálně vynaložené práce nemusí být uznána jako společensky nutná nebo naopak schází, nezaplňuje individuálně vynaložená práce společensky nutný rozsah a výrobce uspokojující standardní poptávku nákladově efektivněji nebo nadstandardně naléhavou poptávku standardně efektivně nebo oboje současně získává hodnotový bonus z jednoho, druhého nebo obou důvodů, bonus, který u něj nevznikl, kvůli kterému žádné náklady neutopil.

Sama VELIKOST hodnoty tedy závisí na možnostech realizace a rozsahu reprodukce. Velikost hodnoty tedy sice zdánlivě závisí na množství abstraktní práce, ale protože jde vždy o společensky nutné množství abstraktní práce, tak velikost hodnoty ve skutečnosti nezávisí na vynaloženém množství abstraktní práce vůbec (čím víc abstraktní práce, tím víc hodnoty samozřejmě neplatí !), ale je diskrétním uzavřeným kvantem společensky nutné práce, jehož velikost regulují jiné činitelé (než je práce sama).

Velikost těchto diskrétních kvant pak závisí na společenské produktivitě a na poptávce a nabídce. Je-li takové diskrétní kvantum např. kvůli vysoké poptávce veliké, vejde se při prodeji příslušného výrobku do tohoto kvanta individuální vynaložená práce snáze - a ještě bude často „zbývat“ k odtěžení zbývající část hodnoty, která v hodnotě prodaného zboží sice je, se kterou ale tento výrobce neměl tentokrát žádné výdaje a náklady, které by se musely vynaložit. Je-li naopak toto kvantum malé, vejde se do něj individuální vynaložená práce hůře a část jí naopak zůstane „venku“ , „na mrazu“, tedy tato část nebude uznána jako hodnota, jako společensky nutné množství práce ...

Společenská bohatství, akumulované zpracovávání přírody, rozsah statků užitných hodnot – to vše historicky roste. O (směnných) hodnotách v simultánním procesu ekonomické reprodukce v civilizaci se dá spíš říci, že sílí a slábnou než aby v pravém slova smyslu „vznikaly“. Hodnota každého statku dané užitné hodnoty na trhu je pak spíš dána nebo ještě lépe udržována množstvím práce při standardní produktivitě nutným k obnově předchozí nabídky těchto statků, nakolik se spotřebovávají. Je-li práce vynaloženo více než je tato společenská nutnost (udržující hodnotu zboží), hodnota statku příslušných užitných funkcí klesá a naopak. Hodnota je tedy dána reprodukcí natolik nakolik jde o prostou reprodukci nabídky daných užitných hodnot ... Je-li práce v anarchismu kapitalistické výroby vynaloženo více, hodnota jednotky daných užitných hodnot klesá a naopak ...

Ale to už jsme se dostali „nepřípustně“ daleko.

Buď jak buď hodnota je tedy sice utkána z abstraktní práce (jako z látky), ale její velikost je regulována komplexní strukturou ekonomiky, která reprodukuje hladiny poptávek a nabídek v nekonečném simultánním procesu vznikání a zanikání zboží, která se zboží v různé míře realizuje ... nebo taky ne ...

Dvě vlajky na jedné žerdi ?

Poté, co surovina Kapitálu horečnatě vznikla za několik let, Marx při další prací možná už u rukopisu II. před rokem 1870, možná až v druhé polovině 70. let znovu stal nad svými kategoriemi, které se mu čím víc se jich dotýkal a pracoval s nimi, rozjížděly jakoby do stran.

Ano - samovývoj kategorie hodnoty sice nevyvrátil fakt, že substancí hodnoty je práce. Ale k čemu praktickému nám bude, když sebevětší množství skutečně vynaložené práce může reprezentovat sebemenší hodnotu a naopak ?

Marxův pojem hodnoty má metafyzické základy – v zárodečné podobě je metafyzikou. Ale s ohledem na definici, která není metafyzická, přinejmenším zcela ne, jak se s tímto pojmem začne pracovat, bude se rozvíjet v rozporu s metafyzikou - marxismus není jako myšlenkový systém metafyzický. Hodnota je sice jakoby „látkově“ utkána z (abstraktní) práce, ale při jejím rozvíjení se pak ukazuje, že práce je sice „látkou“, ze které je hodnota upředena, ale není podstatou hodnoty.

Je to podobné, jako když na jiném území marxistické teorie, konkrétně v sociologii, historickém materialismu, ve filozofii, marxista definuje podstatu člověka jako „souhrn společenských vztahů“, aniž by tím samozřejmě zpochybňoval, že individuálně a „látkově“ je prostě člověk živá bytost, tvor nadaný vědomím a jinými specifickými atributy, které u zvířat nenacházíme rozvinuty apod.

Jenže zatímco ve filozofii s tímto Marx neměl problémy od chvíle, kdy se odpoutal od Ludvíka Feurbacha, jeho horečnatě vytvořená politická ekonomie měla směr odpovídající marxistickému paradigmatu, ale nářadí (pojmový aparát) bylo třeba jako strukturalisticko-genetické teprve vytvářet.

Ricarda by takto musel - stejně jako kdysi Feuerbacha – asi ze značné části opustit (např. s výjimkou teorie renty apod.) a dostávat se takto k úplně vlastní svébytné emancipované politické ekonomii a to tak rozsáhlým rozvíjením svých původních (ale i převzatých, ricardiánských) kategorií s vědomím toho, že toto rozvíjení původních kategorií může být pro tyto kategorie „sebevražedné“ jako u žebříku, po kterém vylezeme, abychom ho pak odhodili, když svůj úkol splnil, protože zpátky se vracet už v úmyslu nemáme ...

■ ■ ■

V knize „Essay o marxistické ekonomice“ napsané za II. světové války, kterou v Praze česky ještě stihlo vydat krátce po únoru 1948 i odborové nakladatelství Práce, věnuje známá guru postkeynesiánské ekonomické školy Joan Violet Robinsonová reprodukčním schématům značnou pozornost.

Není divu. Marxova reprodukční schémata a problém realizace až příliš souvisejí s ústřední kategorií (post)keynesovských teorií – s účinnou poptávkou. A protože lidé už jsou takoví, že mají tendenci upravovat zkoumaný předmět podle toho, jak by si ten zkoumající člověk sám přál, aby to bylo, měl údajně Marx podle Robinsonové už už našlápnuto tím (post)keynesiánským směrem (cit. práce, str. 56) – ale ze správné cesty ho svedla teorie o sestupné míře zisku založená na růstu organického složení kapitálu ...

■ ■ ■

To, co jsme si ukázali na příkladu kategorie „hodnota“, se mohlo týkat více témat a kategorií. A každý krok přípravy II. dílu pro tisk mohl rozemílat soustavu Marxových původních (a převzatých) kategorií a bourat mu dosavadní systém.

Tento způsob vysvětlení naší záhady má určitou výhodu v tom, že vysvětluje dvě okolnosti SOUČASNĚ a sice :

1. Proč Marx nebyl schopen vydat další díly Kapitálu, který byl přece zdánlivě celý hotov nejpozději od r. 1870, proč Engels (který materiál znal, ale přistupoval k němu jakoby zvenčí) naopak byl schopen dva další teoretické díly Kapitálu ve svých 65 a více jak 70 letech vydat, a proč nedělal problémy ani Kautskému onen historizující zbytek (Teorie o nadhodnotě) a proč se Engels nebyl schopen dostat přes samostatné a velké téma V. oddíl III. dílu Kapitálu, zatímco kratší doplnění zvládal bravurně

ale zároveň

2. Proč se Marx na druhou stranu nechoval způsobem, jako kdyby se mu vše zhroutilo, jak si to škodolibě vykládá ideová pravice. ...

Protože nic takového se prostě nestalo.

Nic se nezhroutilo.

Nebyl důvod odvrhnout surovinu Kapitálu.

Ten materiál tam byl správně.

Ani závěry pro stranickou politiku dělnických stran v kapitalismu se tehdy ještě neměly proč měnit.

Materiál byl shromážděn správně i pomyslný žebřík horečnatě zpracovaného konceptu Kapitálu v letech 1861-3 (bez II. dílu) byl opřen ve správném směru. Ale Marx pak možná prací na rukopisu II. (druhá polovina 60. let) ale zejména pak na rukopisech V-VIII připravoval text pro vydání a přitom spontánně rozvíjel nyní už postupně a skutečně ty kategorie, které dosud horečnatě a prudce vznikly s veškerým materiálem Kapitálu v podstatě za dva roky od poloviny roku 1861 do poloviny roku 1863.

Možná sám materiál svým dalším zpracováváním si začal vynucovat jiné kategoriální nástroje JAKO ZÁSADNÍ a ZÁKLADNÍ. Ale tyto nové „strukturální“ kategorie odpovídající marxistickému strukturalisticko-genetickému (historickému) paradigmatu mohly vyrůst a být k dispozici teprve jako výsledek další práce se surovinou, jako výsledek dalšího rozvíjení původních („metafyzických“) kategorií.

Nekonečná psychická únava ?

Na budování systému kategoriálně odlišného ale už asi scházelo sil ... A možná právě tato představa potřeby až nutnosti tentýž materiál, tutéž textovou surovinu převyprávět JINAK, takříkajíc v jiných souřadnicích (i kdyby se už nic nemuselo přidávat jako empirický materiál) asi nemohla nevyvolat letargii a pocit příšerné únavy z díla, které se Marxovi najednou stalo Monstrem a žádalo tolik ...

A tak operaci, při které se Marx ve svých 30 letech v oblasti filozofie odpoutal od mechanického pozitivismu a metafyziky Feuerbacha (který byl pro oba s Engelsem původně hvězdou a velkým učitelem), už jako nemocný 60letý muž na úseku klasické, ricardovské politické ekonomie nebyl schopen zopakovat ...

A připomeňme si ještě na závěr slova, která Marx vzkázal Engelsovi po své dceři Eleonoře s odkazem na surovinu II. dílu.

Slova, která jsou rezignací na formu, která ale nejsou kapitulací na obsah Marxova světonázorového zaměření :

„NĚCO s tím udělej, Frede“ ...