Martin Škabraha ve svém článku o Kunderovi a Nohavicovi pokračuje v důležité diskusi, která začala recenzí Dominiky Švecové z jihlavského festivalu dokumentárních filmů, kde autorka referovala o - jinak prý svou strukturou zjevně značně nedokonalém, nepromyšleném a nepropracovaném - filmu Veroniky Janečkové, která žila po dobu pěti let ve společné domácnosti se svou velmi starou babičkou a ve svém filmu, předváděném v Jihlavě, za nějž dostala bakalářský titul, zaznamenala, jak babičku hádkami psychicky týrá.

V reakci na recenzi Dominiky Švecové se ozvalo několik čtenářů, právníci a známý český neuropatolog František Koukolík, kteří poukázali na to, že film Veroniky Janečkové může být důkazním materiálem spáchaného závažného trestného činu.

Otázka, zda může být film, který by se stal takovým důkazním materiálem, zároveň být uměleckým dílem je zajímavá a asi těžko zodpověditelná. Originální umělecké dílo by mělo novým, nezapomenutelným a hlubokým způsobem osvětlit aspekty lidské existence a mělo by také obsahovat velký estetický náboj; má tedy mít roli poznávací i estetickou.

V této souvislosti se naskýtá otázka, na kterou neumím odpovědět: Může být mučení uměleckým dílem? Podle platných zákonů je bez diskuse, že mučení je trestným činem. Může však záznam mučení být zároveň vůbec někdy uměleckým dílem? Neporuší nelidskost výchozí akce integritu uměleckého díla?

Dalo by se natočit umělecké dílo, které by bylo například založeno na záběrech lidí, hromadně umírajících na otravu v nacistických plynových komorách? Může takový materiál být vůbec někdy prezentován tak, aby to bylo umělecké dílo?

Odpovězte, filozofové...