Uhodil do mě blesk. Čím jsem to zavinil?

Za domem, v němž jsem přihlášen k trvalému pobytu, leží okurkové pole. Jakmile úroda dozraje, přijedou ukrajinské dělnice. Ženy ve všední den stejně jako o víkendu celé hodiny leží na rameni "okurkového kombajnu" těsně nad řádkou a nepřetržitě sbírají zelený poklad. O pauze utíkají do sousední vsi nakoupit hranaté krabice s polárkovými dorty a dvoulitrové lahve s limonádou. Potřebu konají ve křoví a pokud prší, snaží se vtěsnat pod těch pár stromů, které Povodí Moravy dosud nepokácelo.  Zaměstnavatel nezajišťuje absolutně nic s výjimkou cesty vlečkou mezi polem a ubytovnou, kam si jezdí mafie pro výpalné.

Jsou to napomádovaní hoši s chladnýma očima, v jejichž Lexu nebo Alfě Romeo hlasitě vlastenecky vyřvává nějaký klon Vladimíra Vysockého. Daří se jim evidentně dobře a nevyhlížejí nikterak nervózně.

Také to je realita českého kapitalismu, který Jan Bím tak chválí a o němž tvrdí, že funguje podle pevných pravidel. Asi ano: mafie zcela otevřeně odírá zbídačené Ukrajinky, aniž by se jí v tom někdo snažil zabránit. A proč by také měl, že  - vždyť ty sedřené ženy na poli si samy vybraly, věděly přece, do čeho jdou. Mohly se přece nechat obrat mafií doma, ale z podstatně nižšího příjmového základu. Takže je vlastně vše v pořádku, ne?

Na rozdíl od zmíněných Ukrajinek jsme se já nebo pan Bím opravdu v 90. letech mohli do značné míry svobodně rozhodnout, čemu se budeme věnovat. Při pohledu zpět musím ale říci, že naše generace byla patrně poslední, která měla poměrně rovné startovní podmínky a navíc spoustu příležitostí - zejména ovšem pro ty, kdo neviděli žádný problém v jednání popsaném Ivanem Davidem. Dnes však již například náklady na vysokoškolské vzdělání ve srovnání s 90. lety (o 80. nemluvě) astronomicky vzrostly - často souběžně s poklesem kvality produktu, která je výsledkem zvyšování počtu studentů nade všechny přirozené meze. Tato situace činí vysokoškolský diplom pro některé sociální kategorie v podstatě nedosažitelným. A kdo nemá vzdělání, postrádá důležitý předpoklad k nalezení dobrého místa, pravděpodobně nebude schopen toto vzdělání dopřát svým dětem atd.

Vyznavači teorie svobodné volby samozřejmě budou tvrdit, že přece existuje možnost podstoupit jisté oběti a že jedna generace se může uskrovnit, aby té další umožnila vystoupit z bludného kruhu reprodukce chudoby. Taková námitka má ovšem jednu chybu: počítá s mezigenerační solidaritou, jejíž plody ještě naše generace bezostyšně sklízela (minulým režimem do omrzení omílaná fráze o studiu "za dělnické peníze" nepostrádá reálný základ), ale kterou nyní někteří mí vrstevníci napadají jako "komunistický přežitek". Lidé jako pan Bím se tváří, že vše, čeho dosáhli,  je výhradně jejich vlastní zásluha. Pak si budou ovšem muset stejně absolutním způsobem přičítat i odpovědnost za své neúspěchy. Z logiky extrémního individualismu není úniku a zničí-li auto pana Bíma rozlícený dav nebo živelní pohroma, měl by se důsledně tázat, čím to přivolal.

Ztracená generace? V jakém smyslu?

Potkal jsem je jednoho sobotního večera ve společných prostorách několika kanceláří neziskových organizací. Bývalý dobrovolník neziskovky a posléze ceněný fotograf, kterému se však letos brigádou v Británii nepodařilo shromáždit prostředky k pracovní cestě na Východ. Chystal se strávit předvánoční čas prodejem stromků v maringotce kdesi na severu Čech. Kampaňový koordinátor neziskovky, t.č. bez příjmů, zase bydlel v nevytápěné zahradní chatě a přišel se ohřát před cestou do Irska, kde doufá najít práci a strávit zimu. Oba mí vrstevníci, jen o málo mladší, třicítku pár let za sebou. Povězte jim, že 11.000,- korun prý nestačí ke slušnému živobytí - a velmi je pobavíte, protože jen málo jejich měsíčních příjmů  dosáhlo uvedené výše. Povězte jim, že patří ke generaci absolutních sobců, a pobavíte je ještě víc. Po léta pracovali v neziskovém sektoru, často přes čas a/nebo bezplatně, a jejich příjmy jim neumožnily vyřešit otázku bydlení, o založení rodiny už vůbec nemluvě. Abstraktní teoretizování o kolektivní psychice mé generace se ovšem neobtěžuje s prozkoumáváním jakýchsi zasutých enkláv, odkud lidé vyjdou do světel reflektorů opravdu málokdy.  A pokud přece jen ano, veřejnost jaksi automaticky předpokládá, že přítomnost v médiích souvisí s významnou výší finančních příjmů...

Můj spolužák z průmyslovky zrestituoval statek po dědečkovi a dnes je z něj jediný sedlák s internetem, kterého znám. Angažuje se v obecní politice a čas od času se mu podaří natočit krátký film podle vlastního scénáře. Jiný kamarád z "husákovské" generace je zase už léta nezištně činný v jedné menší politické straně, z čehož mu plynou vesměs pouze problémy a práce navíc - a takhle bych mohl ještě chvíli pokračovat.

Jistě, prezentuji tu velmi výběrovou osobní zkušenost, kterou nelze zobecnit. Já ale nechci dokázat, že má generace je taková nebo onaká. Jen se snažím zbavit tuto generaci jako celek role obětního kozla, na nějž lze naložit veškeré hříchy české společnosti od roku 1989. A k tomu mé osobní svědectví zcela postačuje.

Habitus narcisty - systémový požadavek pozdního kapitalismu

V úvodu citovaná Maradova práce obsahuje podkapitolu nazvanou "Narcismus a paralyzované občanství", kde autor referuje o studii Christophera Lasche The Culture of Narcissism, vydané prosím v roce 1979. Lasch již tehdy tvrdil, že typický příslušník nové střední třídy v pozdním kapitalismu (vzor individua napříč všemi třídami) se vyznačuje narcistickým charakterem.  "Narcistní libido se pak nechává vést na cestě za vlastním uspokojením všemi možnými druhy reklamy - ukájí se totiž spotřebou (výše bylo naznačeno, v jakém smyslu lze chápat coby spotřební zboží i sexuální partnery, aniž by přitom muselo jít o prostituci)", komentuje Lasche Marada. Pozdní kapitalismus pak vykládá jako společnost sice nezávislou na konkrétní ideologii, ale za to ukotvenou v kolektivně sdíleném nevědomém souboru dispozic, popisovaném Bourdieuovým pojmem habitus.  Postoje verbalizované panem Bímem a ostatními obránci českých "liberálních" pětatřicátníků tedy nijak výrazně nevybočují z toho, co bylo na Západě popsáno jako systémový požadavek v době, kdy tito lidé navštěvovali třetí třídu základní školy. Letmým nahlédnutím například do německého časopisu Publik Forum, vydávaného kritickými křesťany, lze snadno zjistit, že podobně jako u nás Vít, i v sousední zemi mnoho lidí varuje před oslabováním sociálního cítění. Nikdo však nemá potřebu ukázat na jednu konkrétní generaci a označit ji za viníka. Daleko spíše jsou kritizováni politici a kulturní průmysl - prostě ti, kdo univerzální narcistický habitus stvrzují a dodávají mu legitimitu. Samotný narcismus je pak představován coby prvek rozkládající společnost (rodinu, sociální skupiny), nikoli jako výsledek individuální "mravní zkaženosti". Češi ovšem rádi moralizují - a je přece mnohem jednodušší něco odsoudit, než to analyzovat.

Vstanou noví bojovníci?

Jestliže jeden písňový text skupiny Chinaski byl povýšen na výpověď o souborných vlastnostech mojí generace, pak mravokárci, kteří ho vzali vážně, jedním dechem dodávají, že ta další bude určitě mnohem lepší. Při vší úctě k pluralitě názorů si zde ovšem dovolím zcela zásadně nesouhlasit. Letité, početné a stále se opakující debaty v širokém prostředí nevládních neziskových organizací, potažmo i v prostředí anarchistickém, ukazují, že další generace je zatím až na výjimky mnohem méně ochotná vážně se angažovat pro něco, co překračuje úzce individuální zájem, než ti tolik zatracovaní pětatřicátníci. A nejde vůbec jen o to, že mladší lidé se prostě již nehodlají nechat po léta zaměstnávat za 8.000,- korun hrubého, přestože v neziskovém sektoru peněz valem ubývá.  Tito lidé se také dosti často vyznačují mentalitou zvnějšku řízeného člověka (D. Riesman) a hledají jen, kam se přidat. Jestliže v 90. letech měly české NGO snad až nadbytek výrazných osobností, které přicházely s vlastními nápady, měly originální názory, projevovaly iniciativu a organizační schopnosti, dnes je situace zcela opačná. Klipová a internetová generace je prostě navyklá nechat se bavit a okamžitě po kliknutí na ikonu vidět výsledek. Nikdo ji nepřesvědčí, že léta vrtat tlustou dubovou desku za účelem vyrobení drobné špehýrky je cíl, který stojí za to.

Existuje však ještě mnohem zásadnější rozdíl mezi mou generací a generací následující. My jsme učinili nesdělitelnou zkušenost, že obecné poměry se mohou jednoho dne zásadně změnit. Mladším tento prožitek chybí - a už proto se často projevují mnohem narcistněji/konformněji, než ve stejné životní etapě příslušníci mé "zkažené" generace.